Původně chtěl Radek Hegmon jen kreslit a navrhovat, dnes jeho skupina Egoé vyrábí vše od laviček přes kempingové vestavby, zastřešení nádraží, mikrodomky až po prémiové lyže. Designér, který se podnikatelem stal z potřeby převzít odpovědnost za návrh i výrobu, dnes z moravských Bílovic řídí holding s ambicí připsat si k obratu v příštích třech letech další dvě miliardy korun.
Místo sledování tabulek a honby za trendy sází na vlastní instinkt. Když jeho firma Egoé rozjíždí nějaký byznys, vždy stojí na nápadu, který má vyřešit určité téma.
„Tak to u nás začalo i s lyžemi. Sami jsme nemohli sehnat ty kvalitní bez přeplácaného pouťového designu. A od chvíle, kdy jsme začali prodávat stojany na lyže, se nás i zákazníci ptali, jestli se nechystáme vyrábět i je,“ říká Radek Hegmon.
Sám kdysi na lyžích závodil, stejně jako vedoucí vývoje Vojtěch Pršala, další zaměstnanci, kamarádi nebo i Hegmonova dcera a její manžel, paralympionik Pavel Bambousek. Proto vývoj lyží začal u těch tvrdších pro závodníky s návratem k jednoduššímu designu známému ze 70. a 80. let.
Když se závodní lyže Egoé ujaly, začaly se jejich kolekce rozšiřovat k dalším typům pro běžné lyžaře a na různé typy povrchů. Třeba slalomová lyže DIP získala ocenění Red Dot Design Awards, dětské lyže Skills obdržely iF Product Design Award.
Teď Egoé sídlící v Bílovicích u Uherského Hradiště pracuje na vývoji vlastního dřevěného jádra, s kterým chce ve výrobě pracovat už od příštího roku. „Vyvíjíme také lyže do hlubokého sněhu, už máme první prototypy. Na prodej budou připravené pro sezonu 26/27. Právě s nimi chceme oslovit lyžaře v Kanadě a v USA,“ předestírá Hegmon.
Lyže Egoé zatím cílí hlavně na Česko, Slovensko, Rakousko a Polsko. Zatím se jich prodávají stovky kusů ročně, i když jsou spíše ve střední cenové třídě.
„Ani nemáme ambice konkurovat masově vyráběným značkám. Všechno, co děláme, je pro lidi, kteří se na věci dívají podobně jako my a jde jim o maximální funkčnost a přiměřenou estetiku,“ vysvětluje designer a majitel Egoé.
Hrozba dluhů na začátek
Hegmonovo podnikání začalo s 90. lety, kdy se spolužákem z pražské Umprum Davidem Karáskem vyhráli soutěž na návrh městského mobiliáře ve Zlíně. Tehdy jim došlo, že aby jejich návrhy spatřily světlo světa, musí je někdo zafinancovat, vyrobit a prodávat. Tak se museli vedle „kreslení“ naučit i podnikat.
To ještě více podtrhla v roce 1995 výhra na výrobu městského mobiliáře v Teplicích. Jejich tehdejší primátor, legendární Jaroslav Kubera, výherce výběrového řízení nachytal, že v podmínkách přehlédli požadavek na zainvestování projektu.
„V kanceláři, kde ho přes kouř nebylo vidět, nám řekl, že když si do půl roku investora neseženeme, tak to bude pro nás hodně velký problém, ale když se projekt povede, udělá nám reklamu v regionu,“ ohlíží se za prvním přešlapem Hegmon. Vzpomíná, jak se po odchodu z kanceláře mladí podnikatelé rozbrečeli. Tehdy měla jejich firma Mmcité tržby pět milionů a rázem před ní byla hrozba pětimilionového dluhu.
„Nakonec všechno dobře dopadlo a spousta těch zastávek v Teplicích pořád stojí. Pan Kubera nám pak pomohl s referencemi a otevřel nám hodně dveří,“ dodává Hegmon s tím, že v podnikání se chyby nemají brát jako prohra, ale jako zkušenost pro poučení do budoucna.
Firma rychle rostla a k městskému mobiliáři přidala průmyslový design pro dopravní infrastrukturu. Šestadvacetiletí designéři tak vysvětlovali manažerům v důchodovém věku, že i nádraží mohou být funkční, cenově dostupná a zároveň pěkná na pohled. A uspěli.
Když se postupem času u společníků pohled na design začal více rozcházet, byznysově se oddělili. Davidu Karáskovi zůstalo Mmcité zaměřující se na městský mobiliář a Radek Hegmon rozvíjel vlastní skupinu Egoé.
Od nádraží k lyžím
Prvotním byznysem Egoé byly projekty pro dopravní infrastrukturu a veřejný prostor, které zastřešuje divize Plus. Na ni navázala sekce Life, pod niž spadá mobiliář, ale třeba i zahradní nábytek. K nim se připojily divize Nest s kempingovými vestavbami do aut a konečně Egoé Move soustředící se na výrobu lyží a sportovních doplňků.
Právě od dob prodeje zahradního nábytku a vestaveb se Egoé dostala z B2B segmentu ke koncovým zákazníkům, jejichž zpětná vazba posouvá vývoj produktů dál. S rozvojem B2C byznysu zase pomáhají i cashless platby. „Hotovost komplikuje vztahy. Když zákazník nemusí přemýšlet nad tím, jak zaplatí, tak víc energie věnuje tomu, co si koupí. A to je pro nás podstatné,“ říká Hegmon.
Celkově tržby skupiny přesahují hranici 1,5 miliardy korun, vedle centrály v Bílovicích má pobočky na Slovensku, v Německu, Polsku a v Americe. K tomu spolupracuje s distributory po celém světě. Právě na rozšíření exportu se chce Egoé soustředit do budoucna. Během tří let má přispět ke zvýšení obratu skupiny o další dvě miliardy korun.
„Zapracovali jsme na vývoji napříč všemi segmenty, a tak máme všude zajímavý sortiment, pro který potřebujeme rozšířit obchod. Posílit chceme hlavně v regionu německy mluvících zemích a v Severní Americe,“ říká Hegmon.
Sehnat kvalitní obchodníky podle něj není jednoduché, i když umí zalovit i v nezvyklých vodách a pro vedení polské pobočky třeba přesvědčil Petra Vavroušku, bývalého zahraničního zpravodaje Českého rozhlasu. I díky úspěchům na severu Polska pracuje Egoé na vývoji druhé generace perspektivního produktu – mikrodomků Ulita. Ty vznikají v Bílovicích a s půdorysem 25 metrů čtverečních za cenu 2,75 milionu korun nabízí plnohodnotné bydlení. Sám Hegmon v jednom takovém domku žije už sedm let.
„Aktuálně se zákazníkům dodávají rozdělené na poloviny. Zájem je ale natolik velký, že upravujeme jejich rozložení a způsob balení tak, aby byly skladnější, lépe se s nimi manipulovalo a bez problémů zvládaly i trasy delší než 2000 kilometrů. Jde o jeden z našich klíčových projektů,“ říká Hegmon.
Vztahy se zákazníky
Jádro značky Egoé Radek Hegmon popisuje jako laboratoř, která pomáhá řešit různá témata z pohledu funkce, formy i vztahů – ať už se zaměstnanci, zákazníky, nebo s místní komunitou a společností.
Znát je to i na sídle firmy v Bílovicích, která začala vyrůstat v někdejším JZD zdevastovaným během 90. let. Egoé postupně přikupovala další části areálu a proměňuje je tak, že se za ně místní už nemusejí stydět. Firma tu vybudovala i prostor pro celoroční komunitní aktivity, jako jsou výtvarné a keramické kroužky pro děti nebo pořádání koncertů.
„Pro nás je místo obrovsky důležité i z pohledu byznysu, často zveme klienty k nám a jsme pak v prodejích úspěšnější, než když jezdíme na veletrhy. Na místě poznají, jak naše věci fungují v prostoru, pochopí naše hodnoty,“ přibližuje Hegmon.
Pro podporu vztahů s komunitou, zaměstnanci i zákazníky vznikl festival Wifič ven!, jehož devátý ročník se uskuteční koncem letošního srpna. Koná se v areálu Egoé a kombinuje osvětu v tématu průmyslového designu a prezentaci firmy s pestrým doprovodným programem pro návštěvníky.
Festival je pro firmu i zdrojem inspirace pro řešení, která se často dostanou do výroby. „Z obchodně-výrobního areálu tak na pár dnů vytvoříme veřejný prostor s divadlem, místem pro koncerty i občerstvení. A kvůli tomu řešíme řadu zapeklitostí,“ nastiňuje Hegmon.
Vznikly tak třeba vestavby Nest Board, které udělají kempingový vůz z každého kombíku. Pro WiFič byl vyvinut i modulární systém Leva, který teď na festivaly používá třeba i Kofola. Poslední inovací uvedenou do prodeje je stohovatelný piknikový set se stolem a sezením pro čtyři lidi.
Letos Wifič ven! opět hostí i výstavu Žně designu. S podtitulem Doba Sádrová představí kvalitní předrevoluční design. Zaměří se i na aktuální středoevropský průmyslový design a během programu se ukážou novinky různých značek.
„Představíme i několik vlastních inovací, určitě mezi nimi budou i připravované lyže do hlubokého sněhu,“ slibuje šéf skupiny Egoé.
Visa je jednou z největších platebních sítí světa, která propojuje podnikatele s více než 4,9 miliardy potenciálních zákazníků – držitelů platebních karet Visa. V Česku podnikatelům pomáhá program Česko platí kartou, který nabízí platební terminál na šest měsíců zdarma a doteď jej využilo už více než 60 tisíc obchodníků.
