Cílem celních tarifů Donalda Trumpa je sice Čína, skrze tu se však protekcionistická opatření nového amerického prezidenta dotknou i řady dalších zemí, které jsou na čínském výrobním motoru závislé. Jiné na nich ovšem vydělají.

Kdesi na polích západní Austrálie možná právě teď sklízí kombajn úrodu obilí. V jedné ruce jeho řidič drží volant, ve druhé možná křišťálovou kouli, ze které se snaží vyčíst, za jakou cenu by mohl surovinu v příštích měsících prodat.

Stejný problém řeší nejspíše farmáři v regionech, jako je Geraldton, Albany nebo Kwinana, tedy integrálních součástech takzvaného Pšeničného pásu na australském západním pobřeží.

„Jestli sedíte na pár milionech tun obilí a potřebujete je prodat, musíte mít agresivní cenovou politiku,“ říká s obavami Pat O’Shannassy, ředitel profesní organizace Grain Trade Australia s tím, že ceny pšenice či řepky mohou rychle padat, protože na druhé straně světa v Kanadě se náhle potřebují obilí, které mělo směřovat do Spojených států, také nutně zbavit.

Proč? Svorníkem podobných byznysových situací jsou celní tarify oznámené americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Původně měly směřovat na Mexiko, Kanadu a Čínu. Zatím se ale do praxe dostaly jen ty protičínské.

Jenže Čína sama je ekonomický motor pro celý jeden velký kout světa a jakékoli její zakolísání vlivem sankcí má nutně dopad na třetí země, jako je právě zmiňovaná Austrálie.

U té ještě zůstaňme. Země běžně chápaná jako součást Západu vykazuje roční export kolem 370 miliard dolarů. Dvě třetiny z toho směřují do Asie a zdaleka největším odběratelem australského zboží je Čína.

Australané například ročně vyvážejí do Číny železnou rudu za více než 150 milionů dolarů, 23 milionů metrických tun uhlí či velké objemy zkapalnělého zemního plynu. Po všech těchto strategických surovinách může rychle klesnout poptávka, měl-li by se čínský výrobní motor lehce zakuckat.

Částečně už se tak stalo v minulém roce, kdy australský export do Číny poklesl o devět procent.

Čím více Vietnamu, tím méně cel

Trochu jiný příběh se může psát o něco blíže čínským hranicím ve Vietnamu. Ten je vedle zemí, jako je Indie či Pákistán, destinací, do kterých firmy předvídající trable obchodních válek začaly už během loňského roku přesouvat výrobu. Včetně těch čínských.

Zatímco dříve si ve Vietnamu nechali Číňané vyrábět komponenty pro své zboží prodávané do Spojených států, teď ve snaze cla obejít přesouvají výrobu do Vietnamu kompletně.

Vietnam má navíc hned čtvrtý nejvyšší přebytek obchodní bilance, na který je Trump notoricky alergický, s USA. Předběhla ho jen Čína, Mexiko a Evropská unie.

Exportní boom Vietnamu do Spojených států se shodou okolností podle dat Světové banky prakticky shoduje s mírou růstu čínského exportu do Vietnamu. Jen v roce 2023 zaznamenal meziroční nárůst o osmdesát procent. Jinými slovy: Vietnam je průtokovým ohřívačem pro čínské zboží směřující do USA.

„Prudký nárůst čínského dovozu do Vietnamu, který se shoduje s nárůstem vietnamského vývozu do USA, mohou Spojené státy vnímat tak, že čínské firmy využívají Vietnam k tomu, aby obešly dodatečná cla uvalená na jejich zboží,“ varuje Darren Tay, hlavní ekonom britské analytické společnosti BMI.

Stejná příležitost jako ve Vietnamu se očekává i v Thajsku, jehož firmy by na americkém trhu mohly najít cenné odbytiště pro elektroniku, textilní zboží či součástky pro automobilový průmysl. Totéž se dá říct o Indonésii, Filipínách, Bangladéši a Pákistánu.

info Foto The White House from Washington, DC / Wikimedia Commons (Public domain)
Americký prezident Donald Trump zahájil pár dnů po nástupu do úřadu novou etapu obchodní války proti Číně.

Malajsie se svým silným segmentem výroby polovodičů očekává nárůst objednávek od amerických výrobců, kteří budou hledat alternativy k čínským dodavatelům.

Pro silnější ekonomické hráče, kteří na čínskou výrobu a odbyt spoléhali, to však může předznamenat problémy.

Investice v Číně má přes deset tisíc japonských firem. Elektronický obr Sony přesunul už začátkem roku 2023 výrobu kamer pro Japonsko, Evropu a USA z Číny do Thajska. Strojírenská Kyocera momentálně přesouvá výrobu elektrického nářadí z Číny do Vietnamu.

Podle japonské Teikoku Databank uteklo z Číny v rozmezí let 2012 až 2023 přes 1300 japonských společností.

Podobně jsou na tom Korejci. Loni v září prodalo korejské LG svou fabriku na výrobu LCD obrazovek do čínských rukou za necelých jeden a půl miliardy dolarů, čímž, podobně jako jeho rival Samsung, z čínského trhu po výrobní stránce prakticky vycouvalo.

Zmiňovaný Samsung prozíravě zavřel továrnu na chytré telefony v Číně už v roce 2019 a přesunul výrobu do Vietnamu a Indie. Korejská automobilka Hyundai mívala v Číně výrobních linek hned pět, dnes tam zůstávají jen dvě.

Říše středu, říše všeho

Do ambivalentní pozice je postavené například i Mexiko, které se Trumpovým clům, prozatím, těsně vyhnulo. Vykazuje však s Čínou obchodní bilanci o celkovém objemu 123 miliard dolarů.

Po vzoru gigafactory pro americkou automobilku Tesla se do Mexika může přesunout značná část výroby, kterou do této doby obstarávala Čína. Týká se to kromě automobilového průmyslu hlavně elektroniky a strojírenství.

Na druhou stranu do Číny dodává Mexiko velké objemy mědi i dalších cenných minerálů. Pokud by po nich v Číně klesla poptávka kvůli zpomalené výrobě zasažené cly, pocítí to také Mexičané. V podobně nepříjemné situaci by se ocitlo i Chile, jehož měď kupuje nejvíce právě Čína.

Podívat se ale vyplatí i na státy Afriky a Blízkého východu. Do afrických států Čína nainvestovala v posledních dvou dekádách miliardy dolarů, které putovaly především do výstavby infrastruktury, jako jsou dálnice, železnice a pro Čínu příznačně i přístavy.

Ochlazení čínských investic by ekonomický růst afrických států významně zpomalilo. A třeba pro takovou Jihoafrickou republiku je Čína dokonce obchodním partnerem číslo jedna. Vývoz železa a platiny do Číny je jednou z klíčových složek jihoafrického exportu.

Vydělat mohou na zaseknutém vývozu čínských vzácných kovů naopak země, jako je Kongo nebo Namibie, kde se těží kobalt, lithium či platina.