Na talíři mám zlato a naše práce je srovnatelná s tím, když posloucháte píseň nebo si čtete dílo básníka, říká o krásách i úskalích špičkové gastronomie Tamara Zanellato, italská šéfkuchařka nejitalštějšího místa v Praze.
Když před vás položí „malou“ porci jeleního ossobuca s geniálním rizotem dochuceným sýrem taleggio, ani nepotřebujete její zpěvné italštině rozumět. Stačí gesta, intonace, mimika – a hned víte, že vám Tamara Zanellato laskavě vysvětluje, že si dovolila připravit větší než malé množství jídla, protože život má být dolce, tak proč si trochu nedopřát.
To vše dobře pochopíte i beze slov, slova ale vše rozvedou do detailu, doladí, dovysvětlí. Jako když šéfkuchařka cizeluje své pokrmy. „Prostřednictvím jídel, která vařím, vyjadřuji svoji lásku,“ rozvypráví se.
„Cítím paralelu s básníkem, jenž napíše verše a vy si čtete jeho poezii. Se zpěvákem, který zazpívá píseň, vy ji posloucháte a něco u toho cítíte. Dělám stejně kreativní řemeslo, do jednoho talíře dám svoje emoce, svoji radost, své slzy i svá neštěstí; to, co zrovna prožívám. Svůj život.“
V článku zazní:
- Proč kuchařka nedá dopustit na jídla dle zásad cucina povera?
- Jak se Tamara Zanellato dostala k vaření?
- A co spojuje kuchaře a umělce?
