Kdysi přesvědčil Petra Kellnera, aby odkoupil skomírající podnik Koh-i-noor. Když ho pak PPF prodávala, stal se Vlastislav Bříza novým majitelem. S manželkou za jeho nákup ručili téměř vším, zbyly jim jen snubní prsteny a tisíc korun. Sedm let trvalo, než se od dluhů osvobodil. Dnes je mezi nejbohatšími lidmi Česka.

Historie českobudějovického rodinného podniku je všeobecně známá – stejně jako skutečnost, že Koh-i-noor už dávno nejsou jen tužky a kancelářské potřeby. Právě tento sortiment je v současnosti naopak na ústupu a do popředí se čím dál více dostává umělecký sortiment. 

Pod holding osmasedmdesátého nejbohatšího Čecha spadá dvacet osm firem, dalších šest je v zahraničí. EBITDA se pohybuje kolem miliardy, obrat je o tři a půl miliardy vyšší. Holding je rozkročený od výroby zdravotnických potřeb, prodeje plynu a strojírenství s důrazem na autoprůmysl až po hotelnictví a nejnověji i zemědělství. Původně měl Koh-i-noor závod i v Bulharsku, ale Bříza nedávno tamní výrobu fixů prodal a stáhl ji zpět do Čech.

Flying cover

Každé pondělí vydáváme signature rozhovor s pozoruhodnou byznysovou osobností. Létající titulka, Forbes Flying Cover!

 

Jde tím proti proudu, protože nemalá část firem dnes naopak přesouvá výrobu z tuzemska za hranice, protože je tam pro ně levnější. „Oni se zase vrátí zpátky, věřte tomu. Tak jako já, jsem v tom možná trochu napřed. Už v roce 2002 jsem šel vyrábět tužky do Číny a před šesti lety to tam uzavřel,“ říká Vlastislav Bříza. 

Proč? 

Už to nemělo cenu. Číňané už umějí tužky dělat taky, a dokonce jsou v tom dál než my. Pracují v nepřetržitém provozu, sice už tam nemají tak minimální náklady na mzdy jako kdysi, ale i tak je provoz levnější než u nás. V Číně už jsme proto zůstali jen obchodně, jsme silní hlavně v segmentu luxusních kancelářských a malířských i výtvarných potřeb. 

Takže továrna v Českých Budějovicích už nechrlí tužky v takovém objemu jako kdysi?

Výroba se pochopitelně snížila, ale pořád vyvážíme do osmdesáti zemí světa. Na český trh slouží závod v Pelhřimově, který má pod sebou sto prodejen. A víme, že i do těch chodí hlavně srdcaři.

Popravdě nevím, jak dlouho budeme schopni ty krámky udržet, sázím u toho právě na emoce zákazníků, že se jim naše prodejny líbí a že v nich pracuje někdo, kdo jim umí poradit. Ale budějovická továrna není jen o výrobě tužek, máme tam i tiskárny, děláme technickou pryž do aut.  

Vraťme se ještě na chvíli k současnému trendu, kdy české firmy přesouvají výrobu do Polska nebo i Turecka. To je to tam opravdu o tolik levnější?

Může se to tak zdát. Český stát bohužel nenastavuje pro podnikání příliš dobré podmínky. Můžeme se ptát, proč máme stále tak drahé energie, zvedla se i daň z nemovitosti. Například v Polsku jsou ty mzdy stále ještě nižší než u nás a je tam také relativně dost pracovní síly, i když třeba kvalita je vyšší v Česku. Nicméně i tak jde o velkou konkurenci. A je škoda, že si to vláda neuvědomuje. 

Už jsme zmínili, že jste rozkročení do více odvětví. Jak se daří třeba Gamě, která se opírá o zdravotnický sortiment? 

Dobře, i když i tady bych si mohl trochu postěžovat na přístup českého zdravotnictví. Když budete v nemocnici připojený na kapačku, tak dříve by byla nejspíš naše, česká. Dnes je z větší části čínská. Možná je levnější o dvacet haléřů, ale v té naší ceně se odráží, že živíme české zaměstnance, odvádíme státu daně.

Je krátkozraké, že namísto českého průmyslu podporujeme čínský.

Z těch nemocničních, státních peněz se pak kupuje dovozové zboží, které je sice o trochu levnější, ale namísto podpory českého průmyslu a daní podporujeme čínský. Chápete, jak je to krátkozraké?

Takže Gama žije hlavně z exportu?

Ano, sedmdesát procent produkce jde ven, třicet procent je v Česku. Specifikací je, že jsme jedni z mála, kdo má sterilizační komoru. Teď jsme to zainvestovali zhruba sto miliony. Myslím, že loni mělo zdravotnictví rekordní výsledek, protože ten export byl slušný. Závody máme v Jimramově a Dalečíně. 

Pak máte oblast strojírenskou. 

Ano, to jsou závody v Poličce, Rožnově a Brně. Ve strojírenské divizi jsme klasický dodavatel a tomu odpovídá i úměrný zisk. I když je to tedy boj, protože automobilkám děláme občas sluhy – ale přesto odmítám používat slovo montovna. To si mnoho lidí plete.

Foto Michael Tomeš

Jestliže mám špičkového nástrojáře, který musí vyrobit nástroje, tak to s montovnou nemá nic společného. To můžeme říci třeba o vstřikování na základě forem, které pod sebou máme taky, ale nelze to házet do jednoho pytle. Stále se snažíme mít co největší přidanou hodnotu ve vazbě na klasifikaci lidí. 

Jak to vypadá na poli energetiky, kde vaše společnost Kralupol dodává palivo skrze širokou síť čerpacích stanic LPG po celé republice?

Kralupol funguje, loni měl hezký výsledek. Letos je na tom maličko hůř, ale zatím jsme v polovině roku. Je otázka, zda budou, nebo nebudou emisní povolenky, to ten byznys dost ovlivní. Jinak jsme hodně zainvestovali do slunce. Pořídili jsme na střechy našich závodů solární panely za asi čtyřicet milionů korun, což po nás ostatně chtějí i odběratelé, abychom se chovali ekologicky. 

A chtěli jste hlavně ušetřit na energiích, nebo věříte v alternativní zdroje?

Energie jsou v Česku drahé, což mně mozek nebere. A fotovoltaika je opravdu zlevní, navíc je tam návratnost sedm let, což je příjemné. Jinak ale myslím, že v Evropské unii jsou někdy ty požadavky na zelenou energii přehnané. Měla by trochu ubrat. Já jsem zažil v Číně, jak se chovají ekologicky, a to se člověk musí smát.

Když jsme tam potřebovali likvidovat aceton, vzpomněl jsem si, že se to kdysi dělalo dřevěným uhlím. Tak jsme to tam udělali a byli jsme málem vyznamenaní za to, jak pečujeme o životní prostředí, zatímco v Koh-i-nooru máme zařízení za dvacet milionů likvidující výpary. 

Poslouchej!
Vydání Forbesu Poslouchej!

Sedíme v Galerii Myšák, což není jediná nemovitost, kterou vlastníte. Jak výdělečné pro vás jsou? 

Je to takový pocit jistoty, kde máte trvalý příjem. A Galerie Myšák je pro nás tak trochu rodinný klenot. Mám tady například kancelář, kde trávím čas, když přijedu z Českých Budějovic. Jsou tu krásné výhledy do Františkánských zahrad a úžasný klid.

Nejmladším podnikem, který jste do svého holdingu přibrali, je zemědělské družstvo Dobruška. 

Ano, tam hlavně sázíme na bioplynku, letos se dokončuje investice za 140 milionů a bude přímo dodávat plyn. Kromě ní se těch čtyři tisíce hektarů svým způsobem podřizuje i hovězímu, které se na nich chová. 

Další divizí je hotelnictví. Když jsme si spolu povídali naposledy na setkání největších rodinných firem v Chlumci nad Cidlinou, dával jste k dobru historku manažerky jednoho z vašich hotelů, která podle vás nejlépe demonstruje, jak problematické dnes toto odvětví je…

Vy myslíte, jak hledala kuchaře a uchazeč jí na otázku, jaký si představuje plat, řekl, že dvacet tisíc a čtyřicet tisíc bokem, na ruku? Ano, to přesně ukazuje, že sehnat dnes personál, zvláště pro horské hotely, je něco strašného – hlavně po zrušení EET, kdy jsou příjmy takřka nekontrolovatelné.

Provozujeme dohromady čtyři hotely: jeden na Churáňově, jeden ve Frymburku a dva v Třeboni. A upřímně říkám, že je to divize, která je spíše libůstkou. 

V zahraničí máte šest dceřiných společností. Kde všude jsou? 

Na Slovensku, v Polsku, Německu, Itálii, Bulharsku a Rumunsku.

Jak se zisky zamávala válka na Ukrajině a ztráta ruského trhu?

Přišli jsme nejen o ten ruský, ale vlastně i ukrajinský, kde lidé nemají peníze. Nemůžeme vyvážet tuše, protože obsahují látky podléhající sankcím, a naopak dovážet dřevo, kdy jsme brali sibiřský cedr. Ze stromů, které rostou u nás, tužku nevyrobíte. Takže teď ho k nám dostáváme po moři z jiných států.

Ze stromů, které rostou u nás, tužku nevyrobíte.

Dříve jsme vyváželi dvacet procent, teď stěží deset, takže to, že jsme přišli o východní trh, znát je. Na druhou stranu by pro nás mohla být výzvou samotná Ukrajina. Válka má sice ekonomické dopady, ale lidé tam normálně fungují, dál chodí do práce, do školy. V minulosti jsme do země dost vozili naše výrobky právě z Ruska. Třeba najdeme způsob, jak spustit výrobu přímo tam. 

Ve svých sedmasedmdesáti letech jste stále velmi čilý. Máte už plán na to, kdy holding předáte kompletně svým dvěma synům a synovci? 

Řekl jsem, že do „důchodu“ půjdu v roce 2027 a pak se budu věnovat výstavbě čtvrti v Budějovicích. Mám výhodu, že moje práce mě baví, nedělám to pro peníze. A až opravdu odejdu, bude společnost v dobrých rukách. Syn David má na starosti Gamu, mladší Vlastislav učí na Karlově univerzitě a dost často vystupuje i v televizi jako analytik. Strojírenskou divizi zase hlídá synovec Robert Záboj. Se všemi jsem v každodenním spojení – nemluvím jim do toho, spíš synové mají občas potřebu mluvit do toho mně.

Měl jste někdy nabídky na prodej firmy?

Na Západě se mě na to občas ptali, ale kdo mě zná, ví, že se na to ptát ani nemá. Nikdy bych to neprodal. 

A je naopak nějaká firma nebo nemovitost, kterou byste rád v dohledné době koupil? 

Určitě se tomu nebráním, jen tomu teď nic moc do karet nenahrává. Není to otázka peněz, ty máme, ale spíš nabídky, aby nám dávala smysl.