Veterán z Afghánistánu Lukáš Hirka více než rok ležel ve vigilním kómatu. Dlouho potom se domlouval jen mrkáním očí. Dodnes žije se střepinami v hlavě. Ale navzdory všem prognózám se postavil na nohy, a může tak vyprávět svůj příběh o tom, jaké peklo na zemi je být vězněm vlastního těla. Tento longread jsme vám přinesli v zimním vydání našeho technologického čtvrtletníku Forbes Next, které bylo celé věnované lidskému mozku.
Pražská O2 arena. Listopadový zápas století mezi fightery MMA. A na pódium do bojové klece jde třiatřicetiletý Lukáš „Hiro“ Hirka. Nevypadá jako úplně těžká váha, alespoň ne proti dvěma největším hvězdám večera, Attilovi Véghovi a Karlosi Vémolovi, kteří dneska O2 arenu zaplnili. Ale moderátor řve do dvacetitisícového davu, který klec obklopuje: „Lukáš je největší bojovník dnešního večera.“
A bojovník on opravdu je. Jeho příběh je, bez patosu, příběhem o hrdinství. Jeho i jeho blízkých.
Lukáš Hirka je voják. Má za sebou tři zahraniční armádní mise, dvě v Afghánistánu. A tam, v provincii Lógar na vojenské základně FOB Shank, ho na začátku září roku 2012 poslala tálibánská raketa do úplně jiné války. Jeho soukromé války.
Když se celou základnou rozezněl systém varování před raketovým útokem, rozběhl se Lukáš jako všichni z jeho jednotky do betonového krytu. Během těch několika sekund, které dělily řev sirén od dopadu rakety, se ale do bezpečí dostat nestihl. Raketa dopadla pár metrů od něj, střepiny z ní mu roztrhaly záda a zasáhly i hlavu.
Lukáš Hirka (vlevo) na misi v afghánské provincii Lógar. | Foto archiv
Po prvním ošetření na základně se dostal do Kábulu, tam ho hned operovali. Museli mu vzít kus lebky, aby zabránili otoku mozku. A taky protože ji rozdrtil výbuch. Z polní nemocnice v Kábulu druhý den odletěl Lukáš českým vojenským speciálem domů.
Několik dalších týdnů byla jeho domovem vojenská nemocnice ve Střešovicích, potom na několik měsíců nemocnice v Olomouci a na několik let sanatorium v Klimkovicích u Ostravy.
Střešovice byly boj o přežití. „Osmý den v Praze dostal sepsi organismu, klesla mu saturace, měl problémy s krevním oběhem, pneumotoraxem, selhávaly mu ledviny i další orgány. Už nás k němu přestali pouštět,“ popisuje Lukášův táta Jiří Hirka. „Umíral,“ dodává Dáša Hirková, Lukášova maminka.
Sedíme spolu v jejich světlém obýváku, na jedné straně velkého stolu táta Jirka, na druhé Dáša. A vedle ní Lukáš, jen tiše poslouchá. Hrobníkovi z lopaty tehdy (a ještě několikrát potom) utekl.
Na Střešovice má jen matné vzpomínky. „Spíš takové vjemy, obrazy. Olomouc jsem už vnímal víc. Pamatuju si, jak jsem mluvil na ostatní lidi. Ale jen ve svojí vlastní hlavě. Protože jsem měl tracheostomii, byl jsem připojený na přístrojích, nemohl jsem vydat ani hlásku. A tak jsem si trénoval rozhovory alespoň nanečisto,“ popisuje Lukáš.
Než mohl celý ten trénink zúročit naživo, uběhly skoro dva roky. Z nich navíc strávil víc než rok ve vigilním kómatu. Podle odborného popisu jde o „neřešitelný stav, kdy dojde k těžkému poškození mozkové tkáně“. Lukáš je důkazem, že tuhle prognózu jde zvrátit. Ale musíte mít buldočí povahu, oddanou rodinu, nebojácné doktory a Pánaboha na své straně.
„Pořád jenom ležel. S očima vytřeštěnýma. Jediný nepatrný pohyb, který byl schopný udělat, bylo mrknutí víčkem,“ popisuje Dáša Hirková, jak vypadal stav Lukáše ve vigilním kómatu. Už ve Střešovicích, v prvních dnech po převozu do Česka, ale s manželem uvěřila v to, že za těma vytřeštěnýma očima není jen prázdnota. Že tam někde je pořád jejich syn.
Doktoři byli dlouho skeptičtí, i když se zdráhali dělat závěry. Ale Hirkovi si šli za svým a už ve Střešovicích na jednotce intenzivní péče začali u syna s bazální stimulací. To je rehabilitační technika, která se používá u pacientů s poruchami vědomí. „Mozek si tak připomíná, že má taky ruce, nohy, tělo. Že nemá na starosti jen krevní oběh nebo dýchání,“ popisuje Jiří Hirka. Tyhle funkce mozek jeho syna zvládal sám. Jakýkoli vědomý pohyb ale ne, protože střepiny rakety a úlomky betonu, které mu v hlavě zůstaly i po operaci, zasáhly právě centrum pohybu, motoriky, ovládání svalů.
Tracheostomií v krku musel Lukáš snášet několik let. | Foto Petr Toman
Lukášovo myšlení fungovalo dobře, ale jeho svaly povely posílané z hlavy prostě ignorovaly. Bylo mu šestadvacet a byl vězněm vlastního těla.
A vysvobodit se z téhle bezmoci mu pomohla právě bazální stimulace a potom navazující neurorehabilitace. „Začali jsme už dva týdny poté, co přiletěl z Kábulu. Nebylo tehdy ještě vůbec jisté, jestli přežije, ale my jsme věděli, že musíme něco dělat. Že mu musíme nějak pomoct,“ říká Lukášova maminka.
„Vyzdobili jsme mu pokoj tím, co má rád. Četli jsme mu. Dávala jsem mu do pusy takové pytlíčky s jídlem, aby cítil chutě. Protahovali jsme mu ruce a nohy, které se mu začaly v křeči kroutit. Masírovali jsme mu jednotlivé části těla míčkem, dotýkali se jeho mimických svalů. A vždycky jsme mu popisovali, co zrovna děláme, na co saháme. Aby se mu to v hlavě propojilo,“ popisuje Dáša.
A celou tu dobu neměli žádnou jistotu, že to jejich syn cítí, že vnímá, co se kolem něj děje.
„Moc nám pomohlo, že s Lukášem byl jeho brácha,“ říká Jiří Hirka. Jeho mladší syn Tomáš je taky voják a nechal se do Střešovic přeložit, aby mohl být u bratra každý den.
A byl to právě on, kdo rodičům poprvé řekl, že Lukáš na něj zareagoval. Že mrknul, když se ho zeptal, jestli ho slyší. „Podpořil nás potom i neurolog, když překvapeně uznal, že jeho mozek neatrofuje,“ dodává Jiří. Když se Lukášův stav trochu stabilizoval, mohli ho převézt do nemocnice v Olomouci. To už bylo jenom hodinu cesty od Frýdku-Místku, kde Hirkovi bydlí, a tak za ním mohli jezdit každý den.
Na víkendy a svátky se do nemocnice v podstatě nastěhovali. „Když byla chřipková epidemie a my za ním nemohli, tak jsme mu alespoň dvakrát denně četli knížky přes Skype,“ říká Dáša Hirková.
„Doktoři a sestry tenkrát nechápali, co bude člověk v kómatu a na přístrojích dělat u Skypu. Ale já si ty příběhy, které mi četli, normálně vybavuju,“ dodává Lukáš.
V Olomouci měl pořád ještě v těle hadičky na umělou výživu, na vyměšování, měl tracheostomii a chyběl mu kus lebky.
Přesto s ním jeho rodiče začali cvičit, polohovat ho a zkoušeli ho posadit a postavit. Skrze pohyb se snažili stimulovat jeho mozek – bez specifické neurorehabilitace by dnes pravděpodobně pořád ležel v kómatu.
Se speciální neurorehabilitací pomáhala rodině Hirků i fyzioterapeutka Šárka Smíšková. | Foto Petr Toman
„Mozek má totiž schopnost neuroplasticity, sdíleného vedení, to znamená, že jedna část dokáže přebírat funkci za jinou, poškozenou. A zároveň pracuje na principu konektomů,“ vysvětluje Šárka Smíšková, fyzioterapeutka, která se neurorehabilitací zabývá a pomáhala i rodině Hirkových.
„Představte si, že potřebujete něco spravit na střeše, a tak jdete do hospody, protože tam vždycky sedí Franta – a Franta zná spoustu lidí, taky Tondu. A Tonda zná dobrého klempíře. A tak vás propojí. Ale až příště budete potřebovat klempíře, nepůjdete za Frantou do hospody, ale zavoláte Tondovi nebo rovnou klempíři. A takhle funguje zdravý mozek. Když ví, že daný úkon lze zjednodušit, udělá to. Vypustí Frantu a jde rovnou za klempířem,“ popisuje Smíšková.
V poškozeném mozku se pomocí neurorehabilitace snaží nervová spojení obnovit anebo vytvořit nově. Neuroplasticita je nejlepší u malých dětí, ale pracovat se dá i s dospělými.
„A tak se snažíme dostat z periferie do mozku takové informace, které bude schopen dešifrovat a reagovat na ně. Cílenou rehabilitací těla vytvářet sestupné dráhy, nervová spojení, a tím nutit mozek makat,“ podotýká Smíšková. Pracuje hlavně s Vojtovou metodou a reflexní lokomocí, kde jde o to, cílenými doteky a pohyby vyprovokovat reakci centrálního nervového systému. V rámci neurorehabilitace zapojuje také hipoterapii, protože jízda na koni simuluje lidskou chůzi.
„Jsou to pohybové vzorce a nutí jezdce, a hlavně jeho mozek, reagovat, spustit rovnovážnou reakci, zapojit svaly. Takových komplexních impulzů terapeut rukama nedosáhne,“ popisuje.
Kvůli neurorehabilitaci chtěli Hirkovi syna přestěhovat do Klimkovic u Ostravy, do sanatorií, kde s touhle metodou mají zkušenosti. V Olomouci se Lukášův stav nevyvíjel k lepšímu, a po epizodě s chřipkovou epidemií se dokonce zhoršil.
„V určitý moment už jsme se museli postavit lékařům a říct ne, takhle my to dělat nebudeme. Protože to nikam nevedlo,“ říká táta Jirka. Když doktorům oznámil, že chce Lukáše převézt do klimkovických lázní, řekli mu, že chce svého syna zabít. „Šli jsme do toho po hlavě. Ale já ho přece nemohl jen tak nechat ležet, aby se díval do stropu, jenom čučel na klimatizaci. Chtěli jsme mu dát šanci.“
Hirkovým tehdy pomohlo vedení Klimkovic, které po troše váhání souhlasilo, že si k sobě vezme pacienta v tak těžkém stavu. Do té doby tam nikoho s tak vážným zraněním neměli. Do rehabilitace se v té době ještě víc zapojili Lukášovi rodiče. Jeho maminka se vzdala práce a starala se o něj v sanatoriích 24 hodin denně. Jeho otec se staral o zařizování a financování péče, která už šla do milionů korun. V jednu chvíli za ni Hirkovi dlužili přes 400 tisíc a vypadalo to, že budou muset prodat dům – nakonec se ale dohodli s armádou i vojenskou pojišťovnou.
Jedna z metod rehabilitace v lázních Klimkovice. | Foto Petr Toman
„Cením si toho, jak moc nám armáda pomáhá. Že se postará o veterána. A taky že vojáci na Lukiho nezapomněli, že za ním chodili i do nemocnice každý týden. A že s nimi byla sranda. To jsme vždycky hlídali, protože na nějaké pobrekávání v tom pokoji nebylo místo. Když lítaly vzduchem fóry, bylo na Lukim vidět, že je mu dobře. I když nemohl mluvit, jen mrkat očima,“ vzpomíná otec Jiří. A jeho syn přitakává: „Některé ty fóry a historky si pamatuju doteď.“
V Klimkovicích se Lukáš konečně pustil do intenzivní neurorehabilitace: třeba i ve speciální kleci v oblečku TheraSuit, který vychází z tréninku kosmonautů. Na hodiny s fyzioterapeuty potom navazovala dalším cvičením jeho máma. „Konečně začal dělat pokroky. Pomalu se mu uvolňoval spazmus obličeje, takže dokázal něco spolknout, něco málo snědl. Když poprvé pohnul palcem u nohy, to byla ohromná oslava,“ vzpomíná.
Lukáš se učil znovu dýchat, číst, psát a počítat. A dál na něm pracovali doktoři. Při několikahodinové operaci mu zakryli mozek implantátem na místě chybějící lebky, a tím se mu konečně vyrovnal vnitrolebeční
tlak. „To ohromně pomohlo. Dokonce se začal smát. Pořád se smál, až jsem si říkal, že se nám zbláznil…,“ říká otec Jiří. „A mě akorát konečně míň bolela hlava,“ vysvětluje Lukáš.
Do té doby měl nesnesitelné bolesti, jen to svému okolí nemohl říct, protože se dorozumíval jen mrkáním. Až o několik měsíců později, když mu konečně odstranili tracheostomii, poprvé promluvil. Skoro po dvou letech.
„Ty vole, já mluvím!“ byla první čtyři slova, která vypustil z úst. „Prostě to ze mě vyletělo,“ vybavuje si. Dnes, po sedmi letech dřiny, rehabilitací a díky oddanému nasazení rodiny, už se Lukáš zvládne postavit na nohy. Dvě složité ortopedické operace mu narovnaly křečí stažená chodidla. „Ta bolest po nich se nedá popsat. Nepomáhaly ani opiátové injekce, nic. Tehdy poprvé jsem řekl, že to vzdám,“ přiznává Lukáš, o kterém jeho blízcí tvrdí, že má buldočí povahu. Nevzdal to. Prostě zatnul zuby ještě víc a dnes může po letech konečně obout boty a postavit se.
Chodí s chodítkem, vyjde s dopomocí schody do prvního patra, do domácí posilovny, kterou mu rodiče nachystali.
V Klimkovicích strávil celkem čtyři roky, teď na sobě maká hlavně doma. „Ráno si dávám ještě před snídaní kardio, třeba trenažér veslování. Pak je na řadě studená sprcha, abych se otužil, potom snídám a jdu si číst.“
Většinou studuje angličtinu, čte si v Bibli – v Boha uvěřil po svém zranění – anebo trénuje sérii cviků na oči. Dál bojuje. Svoji soukromou válku, která začala v září 2012, ale Lukáš a jeho rodina ještě nevyhráli. „S bolestí vstává a s bolestí jde spát. To vidíme každý den,“ přikyvuje táta Jiří.
Dnes je Lukáš schopný postavit se na nohy. Pořád je ale závislý na pomoci rodiny, protože ho po zranění trápí vážné epileptické záchvaty. | Foto Petr Toman
„Pořád se mnou někdo musí být, protože trpím posttraumatickou epilepsií,“ vysvětluje Lukáš. A takový záchvat, kdyby na něj byl sám, by mohl být pro Lukáše fatální, stejně jako jinak banální pád. „Pořád má v hlavě střepiny. Takže musí být opatrný. Jeho hlava je křehká,“ dodává Dáša.
Pro kluka, který má za sebou elitní armádní kurzy přežití i bojové nasazení, je teď výzva i dojít si sám na poštu nebo jet sám autobusem. „To teprve trénujeme,“ říká na rovinu jeho táta. „Vadí mi stroboskopické světlo, velký hluk, nebo když se dostanu pod velký stres a tlak, i to může vyvolat epileptický záchvat,“ dodává Lukáš.
Taky proto byl pro Hirkovy tak důležitý ten večer MMA v O2 areně, který česká média pojmenovala zápas století. Pro Lukáše a jeho rodinu to bylo takové malé vítězství v bitvě. „Když jsem viděl, jak se s tím Luki popasoval, jak vyšel na pódium před 20 tisíc diváků a promluvil k nim, to byl pro mě obrovský moment,“ říká jeho táta.
Přitom pár minut předtím, než do klece bojového oktagonu nastoupil, Lukáš rozdýchával epileptický záchvat.
Za posledních osm let ušel Lukáš s pomocí rodiny neuvěřitelně dlouhou cestu. | Foto Petr Toman
To nejhorší už ale snad má za sebou. „Protože to nejhorší byla ta bezbřehá bezmoc,“ říká. Být rukojmí vlastní hlavy, která odmítá spolupracovat. „Představte si, že ležíte v kómatu a přistane na vás moucha. Začala mi lézt po nose, promenádovala se mi po obličeji, ono to lechtalo a svědilo. A já nemohl nic dělat. Odehnat ji, fouknout, pokrčit nos. Nic. Můžete se vztekat. Můžete řvát ve svojí hlavě, protože nahlas to nejde. Ale to je asi tak všechno.“
Takhle prý vypadá peklo. A Lukášovi ho pomohla přežít víra. „Díky ní jsem se nezbláznil. A zvládl všechno bez psychiatrů a psychologů. Za to vděčím taky svojí rodině a lidem okolo. Že kolem mě drželi dobrou náladu, hecovali mě,“ říká.
„Prostě musíte bojovat. Já měl takovou povahu odmalička – hrál jsem ve škole hokej, bojoval jsem, dělal jsem bojové sporty, bojoval jsem, byl jsem v armádě, bojoval jsem. A teď mi Pánbůh dal do života jiný boj. Nový. Ten nejtěžší v mém životě. A tak bojuju.“
