Když se Fruitisimo rozrůstalo z Česka do okolních zemí, Jan Hummel předpokládal spoustu administrativních povinností i byznysových překážek. Stejně jako řada dalších tuzemských byznysů však jeho síť ovocných barů narazila na komplikaci neočekávanou – zahraniční banky firmám odmítly založit účet.
„Nešlo o to, že by po nás chtěly doložit něco, co bychom nedoložili – prostě nám účet odmítly založit zcela a bez dalšího,“ přiznává zakladatel Fruitisima. Hummelova firma působí kromě tuzemska také v Německu, Polsku nebo Maďarsku, avšak zahraniční pobočky jsou stále vlastněné českým majitelem.
„V Německu jsme nepořídili vůbec, v Polsku jsme našli jedinou banku, která nám byla ochotná účet založit,“ popisuje. Firma nakonec situaci vyřešila díky vztahu s českou pobočkou nadnárodní bankovní instituce, která vedla účet její české entitě. S podobnými problémy se však potýká řada českých firem.
Hlavním důvodem opatrnosti ze strany bank bývá požadavek evropské legislativy na hodnocení rizik ve snaze o zabránění praní špinavých peněz a financování trestné činnosti. Aby společnosti předpisům vyhověly, musí bankám standardně poskytnout řadu informací a dokumentů.
„Jejich penzum hodně závisí na klientovi samotném: jak složitou má vlastnickou strukturu, zda je struktura zahraniční a ze kterých zemí, jaký druh činnosti vykonává, a podobně,“ vysvětluje Barbora Chalašová z advokátní kanceláře Greats.
Rozsah požadovaných dokumentů pak podle ní vyplývá nejen ze zákona, ale také z interního hodnocení, v němž si každá banka stanoví rizikovost klientů, produktů či jejich skupin. „Roli mohou hrát také skupinová pravidla a politiky v případě bank, které jsou součástí nadnárodních struktur, snažících se sladit požadavky napříč dotčenými jurisdikcemi,“ doplňuje právnička.
Při identifikaci klienta, který je zároveň právnickou osobou, banky vyžadují doklad o jeho existenci a někdy také například aktuální znění zakladatelského právního jednání, například stanov. „To zejména v případě, kdy klient nezakládá tyto dokumenty do sbírky listin obchodního rejstříku,“ popisuje advokátka.
Banky také zjišťují řídící a vlastnickou strukturu společnosti a informace o jejích skutečných majitelích. „Nemohou však spoléhat jen na evidenci skutečných majitelů, zákon jim ukládá použít ještě další zdroj. Tím může být obchodní rejstřík, ale u několikastupňových či zahraničních struktur bude situace složitější a často se neobejde bez součinnosti klienta,“ připomíná Chalašová.
Tyto otázky podle ní bývají také součástí dotazníku vyplňovaného klientem. „Zda banka bude vyžadovat další dokumenty, záleží také na tom, co o klientovi zjistí. Když se vyskytne rizikový faktor, pochybnost o pravdivosti či úplnosti informací či dokumentů, banka se musí ptát dále,“ vysvětluje.
Otevření bankovního účtu pro českou právnickou osobu v členském státě Evropské unie by však podle právničky nemělo být o mnoho složitější s ohledem na to, že národní právní úpravy opatření proti praní špinavých peněz vycházejí z evropských směrnic. „Banky, které jsou součástí nadnárodních struktur, by měly mít požadavky víceméně obdobné,“ vysvětluje Chalašová.
Podle advokátky Veroniky Civínové z advokátní kanceláře KLB Legal se přísné požadavky týkají jak firem, tak finančních institucí samotných. „V rámci naší praxe máme možnost nahlédnout obě strany mince a mohu říct, že z problematiky AML (Anti-Money Laundering, pozn. red.), tedy opatření proti praní špinavých peněz, není nadšená ani jedna strana,“ konstatuje advokátka.
Banky ani další poskytovatelé finančních služeb však nemají na výběr. „Sankce za nedodržení AML povinností jsou znatelné, v krajních případech se může jednat o trestní odpovědnost na úrovni fyzických osob,“ upozorňuje a zároveň dodává, že pokud daná instituce z nějakého důvodu nechce uzavírat smluvní vztah, je pro ni nejjednodušší odkázat právě na AML.
„Žádný zákon přesně nedefinuje, co je ještě v rámci AML akceptovatelné a co už ne. Zároveň tyto předpisy nedefinují obranu proti postupu finanční instituce,“ vysvětluje Civínová.
Na jedné straně tedy stojí pochopitelné zpřísňování požadavků na firmy, na druhé však jejich praktická zkušenost, kdy jim banky odmítnou otevřít účet úplně. Takové případy by však měly být výjimečné a obhajitelné – například v případě firem zabývajících se specifickou činností.
„Zpravidla se jedná o klienty, jejichž podnikání je z pohledu AML rizikové, například o poskytovatele hazardních služeb, krypta, směnárenskou činnost nebo obchodníky s pohledávkami,“ vysvětluje Lumír Schejbal, zakládající partner advokátní kanceláře Schejbal & Partners. Jako rizikové však mohou banky vyhodnotit i korporace vlastněné ze zahraničí či mající zahraniční statutární orgány, zejména mimo Evropskou unii.
Banky ani jiné finanční instituce pak nelze do přijímaní klientů nutit. „Žádnou banku nelze, až na zákonem stanovené výjimky, donutit ke vstupu do smluvního vztahu, pokud z jakéhokoli důvodu nechce,“ říká Vojtěch Belling, ředitel sekce regulace a mezinárodní spolupráce České národní banky.
„Důvodem neuzavření smluvního vztahu přitom nemusí být jen obava z dodržování opatření proti praní špinavých peněz či opatření proti financování terorismu, ale i jakýkoli jiný důvod,“ reaguje ve svém prohlášení na nařčení z nespravedlivého nastavení pravidel vůči firmám obchodujícími s kryptoaktivy.
Poskytovatelé kryptoslužeb totiž v otázce otevírání bankovních účtů představují samostatnou kapitolu. Ještě donedávna byla jedinou bankou působící v Česku, která takovým firmám účty otevírala, Equabanka. Po jejím prodeji Raiffeisenbank žádná taková nezůstává.
„Toto je fatální problém. Zde by měla nastoupit ČNB a apelovat na banky,“ říká advokát Schejbal.
Podle zmíněného prohlášení ČNB však banka sama nemůže a ani nehodlá vstupovat nad rámec stávající zákonné úpravy do rozhodování bank, s kým mají uzavírat své smlouvy.
Nízká ochota bank poskytovat služby kryptobyznysům navíc podle centrální banky není nijak překvapivá – s ohledem na zahraniční zkušenosti, podle kterých firmy nabízející služby spojené s kryptoaktivy často nedostatečně dodržují požadavky na opatření proti praní špinavých peněz.
Ve všech těchto případech, ať už u nás, či v zahraničí, nelze podle Schejbala zapomínat na smluvní volnost, a to i v oblasti finančních služeb. „Reálně proto banky nemůže k otevírání účtu nikdo donutit,“ uzavírá advokát.
