Od romantiky k tvrdému byznysu. Takovou cestu prošla skupina RSJ pod vedením Libora Winklera. Odklonila se tak od biozemědělství nebo hotelového byznysu na Zanzibaru k investicím do energetiky, developmentu a nákupům zemědělské půdy. „Byznys nemůže být řízený jen emocemi,“ poznamenává Winkler.
V rozsáhlém rozhovoru pro Forbes vysvětluje, kam a proč nyní stáčí kormidlo skupiny RSJ. Popisuje byznys na Ukrajině a vysvětluje, proč tam nechodí při poplachu do krytu. Prozrazuje také, jak se chrání před informačním chaosem, který mu ubírá energii.
„Hledáme nyní podnikatele stejné krevní skupiny,“ naznačuje nový byznysový směr Winkler, který je řídícím partnerem a majoritním vlastníkem skupiny RSJ. Ta nyní úzce spolupracuje se zakladateli Avastu Eduardem Kučerou a Pavlem Baudišem. „K našim nejbližším patří i rodina Zbyňka Frolíka z Linetu,“ prozrazuje Winkler.
Zajímavé byznysové partnerství skupina RSJ nedávno navázala také s Kofolou. „S jejím majitelem Jannisem Samarasem se známe dlouho a dobře,“ vysvětluje Winkler, proč společně koupili pivovary Holba, Litovel a Zubr. A nyní skupina RSJ chystá společný projekt s Pentou.
Klíčem k úspěchu v byznysu jsou podle Winklera mezilidské vztahy. „Zásadní je budovat společenství lidí, nejenom hlídat ekonomické ukazatele,“ říká muž, který se neváhá o vydělané peníze podělit. Za svůj život rozdal úctyhodných 200 milionů. Začal podporou kultury, přidal vědu, nyní posílá peníze třeba poničené Ukrajině.
Na Ukrajině jste ještě před válkou rozjeli byznys v oblasti energetiky. Jak to nyní vypadá?
S ukrajinskými partnery ze společnosti Ukrajinske teplo jsme před dvěma lety koupili a následně rozšířili sít malých až středně velkých tepláren v Kyjevě a Kyjevské oblasti. Jde o téměř dvě desítky tepláren, které vytápějí především nemocnice, ale také školy a školky.
Už před válkou jsme měli teplárnu v Sumské oblasti a pak dva menší objekty na střední Ukrajině. Aktivity na tomto poli bychom rádi rozšiřovali, ale brzdí nás jak válka, tak tarifní politika, která přechod na biomasu blokuje, ačkoli by na tom Ukrajina celkově vydělala.
Vedle tepláren, které biomasu pálí, nás zajímá i její produkce. Proto máme plantáže rychle rostoucího topolu na Zakarpatí a ve Volyňské oblasti, z nichž vzroste štěpka, kterou lze spálit nebo z ní vyrobit například OSB desky. Naším cílem je mít na Ukrajině alespoň pět tisíc hektarů topolů s tím, že první vlna je již vysázena. V létě jsem se osobně zajel podívat na Volyň a výsledky jsou dobré.
V Česku jsme spalování biomasy také zkoušeli, měli jsme teplárnu v Mostku na Trutnovsku. Ale v českých podmínkách a v malém rozsahu nebyl celý proces ekonomicky efektivní zejména kvůli vysoké ceně paliva. Ukrajina má pro bioenergetiku stejně jako pro zemědělství vzhledem k rozsáhlým pěstebním plochám mnohem lepší podmínky.
Na Ukrajině se tedy chcete zaměřit na zemědělství a bioenergetiku?
Zemědělství zatím jen analyzujeme, ale vedle bioenergetiky jsme se vrhli na kogenerační jednotky. Ty sice pálí zemní plyn, takže nejde úplně o bio řešení, ale představují flexibilní zdroje elektřiny, a ty jsou na Ukrajině velmi potřeba. „Odpadní“ teplo lze využít třeba pro vytápění, takže jsme zpátky u teplárenství.
Společně s českými společnostmi Enkom a Second Foundation už máme první lokaci, na jaře se tam snad rozjede první kogeneračka a další budou následovat.
Se Second Foundation chcete nyní spolupracovat také při budování bateriových úložišť…
S nárůstem podílu obnovitelných zdrojů je potřeba při výrobě elektřiny stále více vyrovnávat produkci a aktuální spotřebu. Spustili jsme proto nový fond, který bude investovat do velkokapacitních bateriových úložišť v Německu a dalších zemích Evropské unie včetně České republiky, i v Japonsku.
Fond bude disponovat kapitálem 2,5 miliardy korun, se Second Foundation se na něm podílíme rovným dílem. Počítáme s úvěrováním od bank, celková aktiva ve fondu by měla dosáhnout až pěti miliard korun.
Když se ještě vrátím na Ukrajinu, společně s Janem Bartou, Josefem Průšou a fondem N1 Ventures investujete také do ukrajinských startupů. Proč?
Před nedávnem jsme se potkali s partnery z fondu N1 Ventures a došli jsme k závěru, že místo dalších konferencí o Ukrajině a powerpointových prezentací se pustíme do něčeho konkrétního a investujeme do ukrajinských firem. Stejně to vidí i Honza Barta a několik dalších spoluinvestorů. Půjde o firmy, které působí na Ukrajině, ale i o byznys, který rozjíždějí Ukrajinci v zahraničí. Zatím máme předvybrané tři projekty.
Na Ukrajinu jezdíte často kvůli byznysu, neobáváte se takových cest?
Moc ne. Byl jsem i v Kremenčuku, což už je hodně blízko válečné zóny. Jak říká moje žena, co se má stát, to se stane. Při poplachu do krytu nechodím, ale pokud bych měl malé děti, asi bych se choval jinak.
Každopádně bezpečnostní situace na Ukrajině se v poslední době zhoršuje. Dneska už bych neměl odvahu bydlet v Kyjevě ve vyšším patře hotelu. Vyhýbám se i výtahům, raději si vyšlápnu schody. Dronové útoky jsou v posledním půlroce mnohem častější. Zasaženy bývají i vlaky, kterými se na Ukrajině pohybujeme.
Je za těchto okolností potřeba jezdit na Ukrajinu osobně?
Určitě. Já to tam těch pár dní vydržím, náročné to je pro Ukrajince, kteří tam musejí žít. Cestou na Ukrajinu vyjadřujeme svým obchodním partnerům podporu. Navíc řada mužů už dnes nemá možnost ze země jen tak vycestovat a osobní kontakt je pro byznys nezastupitelný.
Ze solidarity s Ukrajinci jsme se ženou loni v létě slavili 40. výroční sňatku v Zakarpatí. Do Užhorodu za námi mohli přijet naši ukrajinští přátelé ze zbytku země.
Obáváte se, že nová vláda omezí tok peněz na Ukrajinu?
Nepředpokládám, že dojde k odklonu k Rusku. Zahraniční politika se může proměnit, k určitým změnám už ostatně dochází v rámci celé Evropy, ale zásadní změny neočekávám.
Nemyslím, že Česko půjde orbánovskou cestou, k tomu je potřeba Orbán a toho u nás naštěstí nikde nevidím. Stávající vláda sice poslala peníze Ukrajině, ale nešlo o závratné částky. Cenné bylo hlavně to, že Česko reagovalo rychle, hned po útoku Ruska začalo pomáhat. To jde ke cti odcházejícího premiéra Petra Fialy.
Navíc ačkoli populisté kritizují migraci, bez pracovní síly uprchlíků z Ukrajiny by se nyní česká ekonomika těžko obešla. A ukrajinští uprchlíci přispívají do rozpočtu více, než kolik stát vynakládá na jejich podporu.
Očekáváte, že nová vláda zlepší podmínky pro podnikání?
Ne. Nic si od ní neslibuji. Pokud politici neomezí regulaci a byrokracii tak, aby mělo podnikání více prostoru, budeme řešit stále stejné problémy.
Rozvoj podnikání v Česku tedy brzdí hlavně byrokracie a regulace?
Rozhodně. Obojí je potřeba osekat. Za důležité považuji také pustit se do reformy zdravotnictví a důchodového systému. Pokud s tím nezačneme, jen problémy přenášíme na příští generace.
Od romantiky ke tvrdému byznysu
Jak se byznys skupiny RSJ v posledních letech proměnil?
Zpočátku jsme se zaměřovali jen na algoritmické obchodování, jako tvůrci trhu na hlavních derivátových zahraničních burzách.
Trochu se lišíme od většiny firem v tom, že u nás nelze neomezeně zvětšovat byznys. Když algoritmické obchodování začalo generovat nadbytečné množství peněz, pustili jsme se i do investování.
Náš byznys tak od roku 2011 stojí i na druhé investiční noze, kde objem aktiv pod správou každoročně roste. Nyní je to kolem čtyřiceti miliard korun. Vybudovali jsme stabilní, profesionální a zkušený tým pracující v oblastech, kterým dobře rozumíme. To je velký rozdíl oproti počátkům našeho investování, které bych nazval jako romantické.
Jak to myslíte?
Tehdy si akcionáři tak trochu plnili své sny a jednali pod vlivem emocí. Do všeho jsme šli po hlavě. Vrhli jsme se do odvětví, o kterých jsme byznysově až tolik nevěděli a neměli jsme dostatečné zkušenosti.
Nakoupili jsme třeba biofarmy, jelikož jim jeden z akcionářů fandil. Pořídili jsme si hotel na Zanzibaru, protože tam byla nejkrásnější pláž. Koupili jsme také dům a pozemek v Revoluční ulici v Praze, abychom tam mohli postavit pěknou novou budovu na nároží.
Ale byznys nemůže být řízený jen emocemi. Ekonomika u většiny zmíněných projektů sice funguje, nyní už však k investicím přistupujeme mnohem více sofistikovaně jako každá klasická investiční společnost se všemi nastavenými procesy.
Postupně se k nám přidali i další podnikatelé a investoři naší krevní skupiny. Jde o lidi, kteří jsou nám nějakým způsobem blízcí.
Kdo patří k vaší krevní skupině?
Většinou to jsou podnikatelé, kteří svůj byznys vybudovali de facto z nuly. Našimi nejbližšími jsou Eduard Kučera a Pavel Baudiš, zakladatelé Avastu, nebo například rodina Zbyňka Frolíka z Linetu.
Tihle lidé nezbohatli během kuponové privatizace, pomocí nákupů levných aktiv, na začátku jejich byznysu nebyly politické vlivy. Stejně jako v případě skupiny RSJ tito podnikatelé často vydělávají v zahraničí a jejich zisky pak tečou do Česka, kde je investují.
Investujete třeba i s bratry Walachovými, zakladateli společnosti Walmark. Kdo další se přidal?
Ano, spolupracujeme s nimi, další podnikatele však nemohu bez jejich souhlasu zmiňovat. Ale známe se často i z oblasti filantropie. Jejich počet se postupně zvyšuje a chceme v tom dál pokračovat.
Na osobních vztazích je založena i vaše nedávná investice do pivovarů na Moravě…
Společně s Kofolou jsme koupili pivovary Holba, Litovel a Zubr. Jde o investici moderního střihu, kdy jsme se dali dohromady s firmou, která oboru rozumí.
Když nám v minulosti bylo nabídnuto investovat do pivovarů, hodil jsem nabídku do šuplíku. Do tak složitého byznysu jsme neměli odvahu jít. Ale nedávno se na mě obrátil přímo majitel Kofoly Jannis Samaras, a to už jsem vše viděl jinak. Kofola je silný partner, který rozumí vyjednávání s obchodními řetězci, ovládá lahvování nebo marketing nápojů.
Ekonomicky nám vše dávalo smysl, pivovarnictví je tradiční české odvětví. S Jannisem se známe dlouho a dobře. Už jsme ostatně v minulosti zvažovali, že se budeme podílet na nákupu slovinské minerálky Radenska. Takže jsme se domluvili a šli jsme do toho.
Je to cesta, kterou chcete v investování jít i v budoucnu?
Určitě. Základem je silný partner, kterému bychom mohli důvěřovat.
Vraťme se ještě k prvním investicím. Proč se chystáte prodat resort na Zanzibaru?
Máme tam vysokou obsazenost a stabilní tržby. Ale děláme si všechno sami, aniž bychom měli předchozí zkušenosti z hotelového byznysu a držet si experty na hotelový byznys jen kvůli jedné investici se nám moc nevyplatí.
Zahájení výstavby v Revoluční se kvůli jednání s památkáři a zástupci Prahy několikrát odložilo. Nezvažovali jste také, že vše prodáte?
Nesháněli jsme ani tak kupce, jako spíše partnera, který by nám s projektem pomohl. Ale doděláme to sami. Teď už jsme hodně daleko a rozhodně nechceme nic vzdávat. V architektonické soutěži byl vybrán levitující dům a doufám, že v polovině příštího roku budeme mít konečně stavební povolení.
Od investic do biozemědělství jste zcela ustoupili?
Biozemědělství v oblasti malých farem je hodně složitá oblast, které už se dále věnovat nechceme. Máme jen jednu větší biofarmu u Břeclavi, ty malé jsme prodali.
A co běžné zemědělství v Česku?
Patříme k největším soukromým vlastníkům půdy u nás. V rámci našeho fondu nakupujeme zemědělskou půdu, propachtováváme ji zemědělcům a zčásti s ní obchodujeme. Snažíme se scelovat menší pozemky, celkově máme v Česku téměř pět tisíc hektarů.
Půdu vnímáme jako uchovatele hodnoty, to je pro nás priorita. Máme i filantropický projekt Živá půda, který radí, jak udržovat půdu v dobré kondici. Koupili jsme také dva zemědělské podniky, ale oblast zemědělství je v Česku velmi turbulentní, takže zatím zde více investovat nechceme.
V minulosti jste sázeli také na investice do biotechnologií. Jeden z vašich kolegů vyhledával nadějné projekty ve Spojených státech. Jak to s nimi vypadá?
Biotech je běh na dlouhou trať. V prosinci poletím do Ameriky, kde máme momentálně dalšího kolegu a rádi bychom vše dořešili. Máme tam projekt na kmenové buňky nebo společnost BioXcel Therapeutics vyvíjející lék na psychiatrická onemocnění. Další tři menší projekty máme v Česku.
Ale pokud se nám nepodaří v tomto nebo v příštím roce žádný z rozdělaných biotechnologických projektů s úspěchem uzavřít, do dalších už se pouštět nebudeme.
Takže měníte strategii?
Oblast biotechnologií je opravdu náročná. Vše protahují schvalovací procesy u amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv nebo u českého Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Rizika spojená s klinickými testy jsou obrovská, protože spoustu věcí nelze dopředu předpovědět.
Nevylučuji, že bychom do některého dalšího biotechnologického projektu investovali ve spolupráci se zavedeným fondem, ale sami už se tímhle směrem zatím pouštět nechceme.
V investování teď sázíte hlavně na nemovitosti?
Tato oblast nyní opravdu roste nejvíce. Vychází to z toho, že v našem modelu Friends and Family jsou často podnikatelé, kteří vybudovali technologické firmy. A nemovitosti tak pro ně představují dobrou byznysovou protiváhu. Druhá věc je, že jakékoli investice je potřeba diverzifikovat, takže je vhodné mít alespoň třicet procent financí v nemovitostech.
Do nemovitostí investujeme už od prvopočátku. Začali jsme bytovými projekty v Praze i Brně, kdy jsme převzali i roli developera. Ale touhle cestou už nechceme jít. Usoudili jsme, že nemá smysl budovat vlastní silnou developerskou firmu.
Postupně jsme začali spolupracovat se zkušenými developery, jako jsou YIT, JRD či Finep. Ve společných projektech zastáváme pozici pasivního developera, máme stejné rozhodovací pravomoci. Zprostředkováváme kontakty na banky, mluvíme i do architektury.
Zaměřujeme se na prémiové lokality, Prahu, Brno, Bratislavu, Vilnius či Rigu. V Praze stavíme například s Finepem u Šáreckého údolí, s JRD jsme dokončili byty v Bohdalci či viladomy v Troji, s YIT tu máme za sebou velký projekt v pražské Hostivaři. Plánujeme také nový projekt s Pentou a EPD na Praze 6 u Evropské třídy, kde vznikne rezidenční bydlení a kanceláře.
V Bratislavě s YIT dostavujeme čtvrť Zwirn a chystáme se na výstavbu nové městské čtvrti Mlynárka. Před časem jsme společně vstoupili i do Pobaltí.
Foto RSJ Investments
Vedle výstavby bytů investujete také do průmyslových areálů. Proč?
Po skladovacích prostorech, případně po místech, kde lze provozovat lehkou výrobu, je velká poptávka. Logistické areály budujeme ve spolupráci s developerem Panattoni.
V roce 2024 jsme úspěšně dokončili náš exit z první fáze projektu logistického areálu u Chomutova. Mimořádný úspěch jsme zaznamenali také v naší nově získané lokalitě v průmyslové zóně Most-Joseph, kde jsme jen krátce po akvizici pozemku podepsali smlouvu s prvním nájemcem na téměř padesát tisíc metrů čtverečných moderních skladovacích prostor.
V areálu bývalé Poldi Kladno jsme v polovině letošního roku dokončili klíčové terénní úpravy a zahájili výstavbu haly pro prvního nájemce, společnost Havi Logistics.
Část peněz vkládáte i do fondů. Spolupracujete třeba s Everitou investorky Emílie Mamajové. Co si od toho slibujete?
Zaměřují se na školství a zdravotnictví, což je zajímavá protiváha k průmyslu. A investují hlavně do firem v Česku, v Polsku a na Balkáně. Tam jsme se dosud nepohybovali a tahle oblast mě osobně hodně zajímá a láká. Emília má kolegu z Bělehradu, který má o byznyse na Balkáně dobrý přehled.
Proč vás Balkán láká?
Moje dcera žije v Nizozemsku. A když tam přijedu, vše tam funguje, země je v podstatě stabilní. Demokracie má v Nizozemsku dlouhou tradici nepřerušenou bolševikem. Ale mě prostě více přitahují země jako Ukrajina nebo balkánské státy, které mají za sebou složitou historii, zažily socialismus i válku a je tam potřeba ještě spoustu věcí odpracovat.
Vidím tam více výzev a tamní nálada mi trochu připomíná devadesátá léta v Česku. Lidé mají velkou chuť se posunout. Chápu, že řada byznysmenů investuje hlavně na západě, ale mě prostě baví spíše východ, který je pro private equity zajímavý. Lokální společnosti jsou tu výrazně méně konsolidované ve zdravotnictví, službách nebo retailu, přitom zdejší trh je obrovský z hlediska velikosti populace.
Chci hloubku a klid
Chyboval jste v byznysu? Jakého svého rozhodnutí litujete?
Dělám hromadu rozhodnutí, to je ostatně podstatou mé práce. A udělal jsem i spoustu chyb, bez toho nejde podnikat. Pro mě je zásadní poučit se z chyb a snažit se je neopakovat. Ale nejsem člověk, který by nějakých rozhodnutí litoval. Důležité je žít přítomností.
Takže se vůbec neobracíte do minulosti?
Ne. Pro mě je odstrašujícím příkladem příběh prvního bubeníka Beatles Peta Besta. Z kapely byl vyhozen a nahradil ho Ringo Starr. Čas pak strávil tím, že toho litoval, propadl depresím a pokusil se i o sebevraždu. Do určité míry tak promarnil svůj život.
Máte byznysový sen, který byste si chtěl v nejbližší době splnit?
Já se ve snění příliš neutápím. Hodně o budoucnosti diskutujeme s dalšími podnikateli v rámci iniciativy Druhá ekonomická transformace a musím se přiznat, že nemám moc rád nadužívání slova vize. Podle mě nemá smysl říkat o sobě ‚jsem vizionář‘, osobně raději žiju přítomností. Chci věci realizovat, dělat byznys. A ne jen planě snít a ničeho nedosáhnout.
Co je důležité pro to, aby člověk uspěl v byznysu?
Firmu tvoří ve své podstatě lidé. Zásadní je tedy budovat společenství lidí, nejenom hlídat ukazatel EBITDA. Mě baví vytvářet vztahy ve firmě a mít kvalitní lidi, pro které je práce zábava. To je základ úspěchu.
Chci věci realizovat, dělat byznys. A ne jen planě snít a ničeho nedosáhnout.
Řada úspěšných podnikatelů si dopřává různé druhy luxusu. Co považujete za luxus vy?
Já jsem naštěstí nikdy neměl materiální sny a v tom mám i podporu své ženy. Luxus vidím spíše v tom, že si mohu užít volný čas, mám dobré vztahy s lidmi, dobrá přátelství.
Kolik času věnujete práci?
Pracuju hodně, klidně i šedesát hodin týdně. Běžně určitě padesát hodin týdně. Často sedám k práci i o víkendu. Ale práce je pro mě zábava a mám to tak naštěstí celý život.
Ale samozřejmě vím, že kdybych jen pracoval, mohlo by mě to zničit. Člověk musí i relaxovat. Takže vyrážím za kulturou, odjíždím do hor, kde medituji. V létě jezdím na dovolenou nejčastěji do Rumunska, kde vypínám i telefon a odpojuji se od online světa. Tohle totální vypnutí považuji za důležité. Nejprve jsem vyrážel na týden, teď už jezdím na tři.
Vydržíte nesledovat zprávy?
Určitě. I v průběhu roku jsem často celý víkend bez počítače. Internet v mobilu používám výjimečně. Dlouho jsem ho tam neměl vůbec. Pořídil jsem si ho až v době, kdy Rusko napadlo Ukrajinu. To jsem měl potřebu sledovat zprávy a mít přehled o aktuálním dění na Ukrajině.
Třeba k placení však mobil stále nevyužívám. Ani si na něm nepročítám online zpravodajství v tramvaji cestou do práce. Do WhatsApp skupin se podívám tak dvakrát za týden. Nepoužívám foťák na mobilu. Vlastně z něj ani moc nevolám.
Máte dojem, že vám online svět bere energii?
Rozhodně. Většina lidí se dnes neustále zahlcuje informačním chaosem. Já se snažím čas strukturovat. Jsem v tomhle trochu old school. A uvědomuju si, že by člověk měl myslet i na své duševní zdraví.
Pečujete nějak o své duševní zdraví?
Snažím se relaxovat právě na dovolené. Mám pestrý pracovní život, kdy hodně cestuji a neustále se mi vše mění pod rukama. Když mám volno, naopak nevyhledávám rozptýlení. Chci hloubku a klid. Rád jezdím na stejná místa.
Vydělané peníze si nenecháváte jen pro sebe. Patříte k největším dárcům v Česku. Kolik peněz jste za svůj život rozdal?
Ročně jde o desítky milionů korun. Celková částka myslím převyšuje 200 milionů. A to jsou jen mé osobní dary. Další peníze rozdáváme prostřednictvím Nadace RSJ.
Pamatujete si, co jste podpořil jako první?
Začal jsem kulturou, která je v Česku hodně podfinancovaná. A v tom i pokračuji. Dal jsem peníze centru moderního umění DOX, festivalu Metronome, podporujeme se ženou divadlo, hudební scénu.
Stál jste také u počátků nadace Neuron, která podporuje vědce…
I věda dlouho v Česku patřila mezi opomíjené oblasti. Sám jsem po škole pracoval ve výzkumu, takže jsem to dobře znal. Ale nejde nám jen o to podpořit excelentní vědce, chceme vědu pozvednout a zvýšit její prestiž. Česko nemá být jen zemí montoven.
Měl jste dojem, že vědě prestiž chybí?
Určitě tady byla věda nedoceněná. Podobně nedoceněná je kultura nebo demokracie. A nyní zejména pomoc Ukrajině. Z rozpočtu na ni Česká republika dává málo, byť populisté tvrdí opak. Když na oblast, která je po ekonomické stránce popelkou, narazím, snažím se ji podpořit.
Posílám tedy peníze Ukrajině, na podporu demokracie, médií, kultury nebo vědy. Jsou to oblasti, kde nikdy není dost peněz. A všeobecně jako společnost bychom tam mohli dávat více. Když máme peníze na to, abychom pořizovali oblečky pro psy, měli bychom dávat i další peníze pro Ukrajinu. Přemýšlím o tom tak, že ukrajinské děti jsou důležitější než domácí mazlíčci.
Nadace RSJ se nyní zaměřuje hlavně na podporu nadaných a zvídavých dětí. Proč?
Chceme podchytit nadání a rozvíjet ho. Z výzkumů společnosti PAQ Research například vyplynulo, že se hůře prosazují talentované děti ze sociálně slabších rodin. Nebo nadané dívky v porovnání s chlapci. To je škoda a chtěli bychom to změnit.
Nejde nám však o adresnou podporu jednotlivých dětí, ale o vytvoření systému, kde by se všichni žáci cítili dobře. A navíc je důležité brát ohled i na duševní zdraví. U nadaných dětí, které se často cítí ve škole izolované od ostatních, se může snadněji rozvinout psychická porucha.
Mecenáši a nadace často poskytují stipendia vybraným studentům. Určitě to pomáhá, ale my preferujeme systémovou změnu. A to nejen v případě podpory nadaných, ale i u dalších filantropických aktivit.
