John Chambers, legendární a dnes už bývalý šéf počítačové společnosti Cisco, se nakloní a skoro šeptem vyřkne: „Ještě dnes se mi potí ruce, když o tom mluvím.“ O čem? O tom, že vyrůstal s dyslexií a že svou slabinu dokázal otočit ve svou silnou stránku.
Čtěte také: Skvělým řečníkem se nenarodíte, ale musíte se to naučit. Jako Warren Buffett
Chambers dovede plynně hovořit k obřímu publiku. Stejně tak je skvělým rétorem, když mu po boku stojí prezidenti nebo premiéři. Ale když má pohovořit o svém handicapu, stále mu z mysli vyskakují obrazy, jak se mu děti ve škole smály, když se pokoušel číst.
„Vlastně nikdy jsem nikomu nechtěl prozradit, že jsem měl poruchu učení,“ říká Chambers ve své chystané knize Connecting the Dots. Jako CEO jedné z nejoceňovanějších společností světa chtěl o faktu, že má vůbec nějakou slabinu, pomlčet. „Rozhodně jsem ji nevnímal jako svoji sílu,“ říká.
John Chambers vedl Cisco jako CEO v letech 1995–2015.
Jeho přístup se ale změnil během každoročního eventu Take Your Children to Work Day. Ten den Chambers promlouval ke zhruba pěti stovkám svých zaměstnanců a jejich dětí, když se jedna holčička přihlásila s dotazem. Nebyla však schopna ze sebe vysoukat ani slovo, načež se rozbrečela. Chambers sestoupil z pódia, aby si s ní promluvil. A ta mocnému muži prozradila, že trpí dyslexií.
„Okamžitě jsem se myslí přenesl do své třídy v Západní Virginii,“ vzpomíná Chambers. „Když se mi v slzách svěřovala, že ji trápí tato porucha, já jí prozradil, že mne taky.“ Svěřil se jí, že i on měl blok se na cokoli zeptat. A vysvětlil jí, jak se naučil s tímto problémem zacházet.
Chambers si neuvědomil, že když k dívence promlouval, jeho bezdrátový mikrofon na klopě byl stále zapnutý. A nevědomky tak vyjevil své tajemství celé společnosti i celému světu. A najednou se zarazil: Opravdu jsem toho chtěl říct tolik?
Když večer dorazil domů, na záznamníku a v mailu objevil několik desítek zpráv od svých podřízených, kteří mu děkovali za to, že svůj příběh takto otevřeně odvyprávěl. Děkovali mu, že díky tomu mezi nimi vzniklo pouto a že je inspiroval jako nikdy předtím. John Chambers v ten moment pochopil „jakou moc má přiznat svoji zranitelnost a podělit se o svůj příběh“.
Jakmile začal o dyslexii mluvit otevřeněji, uvědomil si, že to, co dosud bral jako svoji slabinu, je naopak zdrojem jeho největší síly. Ve stále komplexnějším světě totiž dokázal jeho mozek vizualizovat obří objemy dat, vytvářet rychlejší spojení a i vidět za roh, což pomohlo Ciscu přežít a popasovat se s pěti ekonomickými propady a tržními změnami, na které cestou narazilo.
Osobností, jež svoje poruchy dokázaly obrátit ve výhodu, byla a je celá řada. Od Leonarda da Vinci – u něhož psychologové a historici věří, že trpěl poruchou pozornosti ADHD – až po astronauta Scotta Kellyho, který se ve své knize Endurance přiznal ke stejnému handicapu.
Když slýcháme příběhy o životním boji, zní jedno moudro, stáváme se lepší verzí sebe sama. S tím Chambers jedině souhlasí a ještě jde o krok dál – osobní příběhy o překonávání překážek nejen inspirují, ale současně pomáhají vytvářet důvěru mezi lídry a jejich týmy. „Protože hodnota lídra,“ tvrdí on, „je dnes definována třemi proměnnými: vztahem, důvěrou a výsledky.“
Lídři, kteří si vybudují důvěru u svých lidí, se s nimi pojí na emoční úrovni. To znamená, že doopravdy naslouchají jejich příběhům a nezdráhají se sdílet ty svoje.
