Stejné šaty pro ženy v Česku jako pro ty v arabském světě. Právě to se daří návrhářce Miroslavě Talavaškové a její značce Talabaya.
Se svými ladnými modely proráží v Praze stejně jako v Saúdské Arábii. „Odjakživa miluju jiné kultury a mojí biblí byly knihy Zikmunda a Hanzelky. Když jsem na textilní průmyslovce maturovala, nechala jsem se inspirovat Indií, když jsem diplomovala na UMPRUM, byla to pro změnu Čína,“ říká návrhářka, která stejně tak miluje evropskou eleganci – a právě do té úspěšně zasazuje prvky vzdálenějších kultur.
Poslední čtyři roky jsou to právě prvky arabského světa, které pojí s ženskou siluetou toho evropského. „Vše začalo jednou klientkou, která se později odstěhovala do Saúdské Arábie a potřebovala, aby její šaty vyhověly tamním náboženským konvencím. Z toho vyplynul i název Talabaya, spojující mé příjmení Talavašková a slovo abája, tedy svršek zakrývající celé tělo,“ vysvětluje Talavašková.
Různě vázaných šatů a ozdobných abáj pro klientku, která se pohybovala v diplomatických kruzích, si všimly další ženy z jejího okolí a návrhářčino šití na míru se rozrostlo natolik, až se se loni v prosinci účastnila prvního ročníku Modest Fashion Week v Rijádu. „Byla to velká událost, Saúdi se otevírají světu a tamní účast je pro mne jako návrhářku z Česka obrovský úspěch,“ konstatuje radostně.
Na první větší módní událost v zemi, sousedící s bohatšími Emiráty, přišla i královská rodina. Po saúdském Fashion Weeku následoval rozjezd jednání s tamními nákupčími a polovinu prezentované kolekce si koupila majitelka luxusního butiku s arabskou módou, sídlícího kousek od rijádské hlavní nákupní ulice King Abdullah Road.
„Jde o butik čistě pro tamní klientelu. Za to jsem neskutečně šťastná, pro mě je to velké ocenění, že je Saúdka nadšená z mojí práce,“ neskrývá Talavašková nadšení.
Salon a dílnu s krejčovými provozuje v Praze, kde šije jak na zakázku, tak pravidelné kolekce, se kterými uspěla již dříve. Od založení značky v roce 2018 prodávala své modely například v luxusním dubajském nákupním středisku Harvey Nichols, v kuvajtské nákupní pasáži Avenue nebo v londýnských a newyorských showroomech.
Během covidu ale většinu těchto zakázek přerušila – neměla vůbec přehled, co se s jejími věcmi děje. „Nikdo se neozýval a třeba z New Yorku nebo Londýna mi pořád chodily faktury za pronajaté stojany v zavřeném obchodě, kde nikdo nenakupoval. Takže jsem to ukončila a soustředila se jen na Česko, Saúdskou Arábii a Emiráty, kde už to znám,“ vzpomíná Talavašková.
V její cestě za úspěchem figurovali také investoři, kteří návrhářce pomohli s expanzí značky. „Šlo celkem o zhruba pět milionů, jedním byl Karel Nohejl, bývalý šéf pražské kanceláře McKinsey, který zastává roli partnera a poradce ve značce,“ dodává.
Roli sehrálo také určité uvolňování poměrů v Saúdské Arábii. „Za poslední čtyři roky se tam všechno otevírá světu a mění se i móda – některé mladé Saúdky už si dovolí mít barevnější věci, kostýmky či dokonce jít ven bez abájy, nebo ji mít otevřenou. Délka šatů se pokrátila nad kotníky nebo do půlky lýtek,“ vypráví rodačka z vesnice u Rychnova nad Kněžnou.
Právě doma si na módu a látky sáhla poprvé: její maminka byla návrhářkou ve Vamberecké krajce a později rozjela vlastní značku v duchu čisté elegance, na kterou dcera plynule navazuje stylem fungujícím i s teniskami či podpatky.
Se svými modely, kterými propojuje dvě kultury, letos chystá přehlídku v Praze. Zároveň se rýsuje prezentace v Emirátech a návrhářka chce také přesunout část výroby na Východ. „Větší produkce jsem šila v Modele, Moděvě nebo Vavi, ale půlka lidí jim v covidu odešla a už se nevrátila. Termíny jsou teď i na půl roku,“ přiznává Talavašková.
Dívá se proto po dílnách třeba v Istanbulu, odkud také bere část látek. „Našla jsem tam malou dílnu, která má i vývoj – z návrhu udělají vzorek, vyvinou model a vychytají střihy. A je sympatické, že jde o dílnu, která po mně nechce tisíc kusů, ale ušije mi menší množství. Nechci dělat masovou výrobu, o tom udržitelná móda není,“ vysvětluje obtíže branže.
Její modely jsou dnes převážně z nemačkavých umělých materiálů, které mají v arabském světě rádi. „Když jsem začínala, používala jsem len, hedvábí, vlnu, ale bylo mi řečeno: Ne ne ne, my máme jiné požadavky, chceme umělé nemačkavé materiály, tamním ženám to takhle vyhovuje,“ vzpomíná.
„Mají na sobě totiž tu velkou plochu látky, na které je mačkavost velmi vidět a navíc kvůli pouštním bouřím a písku jsou pro ně zkrátka lepší polyestery, které se i snadno udržují – vyperete, pověsíte a za chvíli jsou suché a nemusíte je žehlit,“ popisuje regionální specifika.
Materiály jejím modelům nebrání, aby byly lehké, vlající, luxusní, elegantní a sexy i bez výstřihů a holé kůže. „Pod abájemi mají ženy rozervané džíny, trička, šaty a milují tenisky. Moje šaty můžou nosit, aniž by abáju potřebovaly – jsou stejně zahalující a přitom ženské,“ dodává návrhářka, obdivující nádheru a eleganci arabských žen.
„Jsou prostě překrásné a nemusí mít k tomu mini a hluboký dekolt. Vnímání estetiky je tam jiné a já s tímto vnímáním ženskosti, které není o ukázání vnadů za každou cenu, souzním,“ uzavírá.
