Mimořádné setkání ředitelů Motola a IKEM: Miloslav Ludvík a Michal Stiborek o budoucnosti českého zdravotnictví, léku za 57 milionů korun či o tom, proč už nejsou pro největší lékařské kapacity země hlavní motivací peníze.
Pracují s miliardovými rozpočty a šéfují špičkovým expertům – takto lze začít řadu textů Forbesu. Jenže v případě jedinečného setkání těchto dvou mužů je taková charakteristika zásadně neúplná: zaměstnanci institucí, které vedou, totiž dokážou to nejpodstatnější ze všeho, zachraňují vám a vašim blízkým zdraví a velmi často i život.
Miloslav Ludvík je už od roku 2000 v čele Fakultní nemocnice Motol, největšího zařízení nejen v Česku, ale v celé střední Evropě. Michal Stiborek od roku 2019 vede Institut klinické a experimentální medicíny, který znáte jako IKEM, superspecializovaný ústav a jedno ze tří největších transplantačních center kontinentu.
To, co se v obou nemocnicích děje, rozhodně není náhodné, náhoda vstoupila do našeho setkání jinak. „Podívej, Pavel!“ zvedne oči Michal Stiborek a skutečně – za oknem zasněženou ulicí pražského Starého Města prochází profesor Pavel Kolář, mezinárodní ikona v péči o pohybový aparát a stále přednosta motolské Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství.
Jako by šlo o symbolický glejt na to, že v premiérovém výběru Forbesu mezi padesátkou nejlepších lékařů země mají největší zastoupení právě Motol a IKEM.
V prostředí nemocnic a bílých plášťů nebývá, kulantně řečeno, nouze o řevnivost, nicméně dvojice – Ludvík, Stiborek – se to netýká. Od podání ruky a přátelského pozdravu až po poslední fotku se dobře doplňovali.
„Možná proto, že já jsem právník a ekonom a ty taky inženýr,“ žertuje starší a výřečnější z nich a Stiborek rychle kontruje: „No jo, my jsme atypy. Slávka si hrozně vážím, známe se nějakých deset let. Sám vím, kolik práce je s řízením několika klinik, a on tak dlouho umí uřídit výrazně největší nemocnici v Česku.“
Největší, nejspecializovanější: už z těchto superlativů plyne, že v následujícím dvojrozhovoru hovoří zástupci nejvyšších manažerských pater zdravotnictví, sami ostatně často zdůrazňovali, že mluví za své ústavy, ze své zkušenosti. Zde je jejich pohled na klady i potíže tuzemské medicíny.
Máme za sebou fotbalové mistrovství světa, platí metafora, že zdravotnictví je jako fotbal? Že mu každý rozumí, každý do něj mluví, ale málokdo ho umí hrát?
Miloslav Ludvík: Naprosto. To je dokonalé – a navíc, do balonu si přece jen spousta lidí nikdy nekopne, ale do špitálu přijde v životě každý.
Michal Stiborek: I za mě to sedí.
Jaké mýty vás osobně iritují?
ML: Řeknu dvě věci. První je, že zdravotnictví je černá díra na peníze – naopak, velmi dobře dohledáte, kam šla každá koruna. A druhá neuvěřitelná blbost, která se traduje: že operace slepého střeva musí stát v celé republice stejně. Absolutní nesmysl.
MS: Nejlíp je to vidět na nás, my jsme superspecializované centrum, což znamená, že musíte být připraven na ty nejnáročnější výkony vůbec. Musíte mít dost lidí, kteří to umějí na základě dlouhodobě získávané expertizy, a také techniku a technologie, jež tyto problémy dokážou řešit.
