Je ztělesněním svých fotografií. Plná protikladů. Krásná a oceňovaná, ale zároveň se nebojí hovořit o znepokojivých tématech. Třeba o tom, jaké to je nedělat vůbec nic, když se od vás výkon nejvíc očekává. I o tom, proč je perfekcionismus prokletím. Jedna z nejrespektovanějších českých vizuálních umělkyň Bára Prášilová slaví dvacet tři let v oboru a svou první knihu uvedla po Praze také v New Yorku.

Dosáhla toho, o čem se mnohým z jejího oboru ani nesní. Dvakrát vyhrála ocenění fotografka roku v rámci Czech Grand Design, ale také získala mezinárodní trofeje, jako je Clio Awards z New Yorku a Hasselblad Master. Ikea si vybrala dvě její fotografie Windsock a Sunskirt a prodávala je v limitovaných edicích po celém světě.

Aby s ní lidé mohli pracovat, byli ochotni dělat velké extrémy. Vytvářet speciální kostýmy, barvit pozadí, pomáhat hledat rekvizity po celé republice, stát ve složitých a nepohodlných pozicích dlouhé chvíle, než Bára Prášilová zmáčkne spoušť a na světě bude další z jejích fantazijních světů.

„Jsem absolutně odevzdaná své profesi,“ říká mi na konci června před křtem své první knihy. Nese název Circles a představuje souhrn Bářiny tvorby. Editor publikace není nikdo menší než newyorský kurátor a kunsthistorik Thomas Beachdel, který pracuje také s jinou úspěšnou českou fotografkou, jež se prosadila v New Yorku – Marií Tomanovou.

Kromě klasické knižní podoby Prášilová uvedla také edici patnácti sběratelských boxů, jejich součástí jsou kromě knihy samotné signované fotografie. Box je vizuální lahůdkou par excellence, ručně vyráběnou sametovou záležitost společně s Bárou Prášilovou designoval Milan Nedvěd, který je absolventem prestižní Rhode Island School of Design.

Abyste si publikací mohli listovat a neměli strach, že ji nenávratně poničíte, navlečete si přiložené bílé rukavičky. Vše je promyšleno do nejmenšího detailu, jako by si knihu Bára Prášilová naskicovala stejně podrobně, jako to dělá s každým záběrem, než ho vyfotí.

Střih a vidíme se za půl roku, Bára Prášilová má za sebou podzimní uvedení svého knižního debutu v New Yorku, kde pobývala dva měsíce a kde působí stále častěji. „Učím se věci pouštět,“ říká s lehkým úsměvem, ale je vidět, že to pro ni není vůbec jednoduché. Kompromisy.

Ví dobře, že za jejím úspěchem stojí nejen výtvarný talent a cílevědomost, ale také ochota doladit každý projekt do jeho nejmenší částečky. Posedlost dokonalostí a schopnost jí ve svých fotografiích dosáhnout přinášela Báře Prášilové nejen umělecká ocenění, ale také práci pro zajímavé komerční klienty, jako je evropská pobočka surfové značky Quiksilver nebo Národní divadlo.

Prostor pro chybu nebyl v Bářině pojetí práce vůbec možný, až v poslední době ale zjistila, že jí podobný přístup přestal vyhovovat.

„Být perfekcionista pro mě znamenalo kompliment, než mě to začalo svazovat. Pochopila jsem, že tento postoj chci opustit, a udělala jsem dříve nemyslitelné. Začala jsem na svých fotografiích nechávat to, co mě kdysi rozčilovalo: třeba trávu, která se drala zpod betonu. Myslím ale, že jsem jediná, komu tam vadí,“ přiznává.

Chcete číst dále? S předplatným Premium od 139 Kč měsíčně můžete číst neomezeně.

Předplatit Premium