Na nedostatek práce si Michal Smetana nemůže stěžovat. Zkoumá konflikty, války a mezinárodní bezpečnost. Do světa geopolitiky vnesl experimentální metody známé spíše z přírodních věd.
V jeho Experimentální laboratoři pro výzkum mezinárodní bezpečnosti se z emocí stávají měřitelné veličiny a z geopolitických hrozeb datové soubory. Nedávno za svou práci, která probíhá i v pražském Centru pro výzkum míru, získal Cenu Nadace Neuron pro nadějné vědce a také prestižní evropský grant ERC Starting Grant ve výši jeden a půl milionu eur na projekt o stabilitě vojenských aliancí.
Právě v jeho rámci nyní tráví tři měsíce jako hostující výzkumník v Oxfordu, kde zkoumá, jak se vzájemně ovlivňují postoje veřejnosti a politických elit v rozhodování o vojenské pomoci spojencům.
„Je to klíčová otázka pro pochopení stability vojenských aliancí a pro odhad toho, co by se reálně stalo, kdyby se některý stát NATO stal obětí útoku,“ vysvětluje Michal Smetana. Výsledky jsou přitom znepokojující.
Když byli poslanci britského parlamentu vystaveni hypotetickému scénáři útoku na východním křídle NATO a zároveň se dozvěděli, že veřejnost podobné angažmá nepodporuje, statisticky významně se posunuli směrem k měkčím formám reakce, než je přímá vojenská pomoc.
Vedle toho Smetana mapuje třeba i to, jak válka s Íránem rozkládá důvěryhodnost amerických závazků vůči Evropě, co to znamená pro obranu Tchaj-wanu a zda současný vývoj eroduje jaderné tabu, nebo naopak lidi hrozba použití jaderných zbraní děsí víc než kdy dřív.
V rozhovoru pro Forbes mluví o nejhlubší krizi NATO od Suezské krize, ale i o tom, jak Moskva těží z války v Íránu a jestli to zvyšuje její chuť zaútočit na některou z evropských zemí.
Co dnes považujete za největší hrozbu pro Českou republiku?
Největší hrozba z české perspektivy je, že konflikt na Ukrajině přeroste do širší regionální války, tedy do ozbrojeného konfliktu mezi Ruskem a členskými státy NATO. S takovou variantou je nutně spojeno riziko eskalace z konvenční na jadernou úroveň, což je dlouhodobě vnímáno jako jedna z klíčových existenčních hrozeb v mezinárodní politice.
Nejsou to samozřejmě izolované problémy, všechna tato rizika se prolínají s proměnami společnosti a technologií, které interagují s mezinárodním bezpečnostním pořádkem jako celkem.
Jak velká je pravděpodobnost, že konflikt na Ukrajině přeroste do přímého střetu s některým členem NATO?
Vyčíslovat pravděpodobnost je mimořádně obtížné, nicméně můžeme pracovat se scénáři dalšího vývoje a bavit se o tom, které z nich pravděpodobnost takového konfliktu zvyšují nebo snižují.
Scénář, který aktuálně nejvíc zaměstnává samotné NATO i členské státy, je varianta, kdy se Rusku podaří ve střednědobém horizontu na Ukrajině zvítězit – tedy dosáhnout situace, kdy Ukrajina přijde o velkou část území bez získání smysluplných bezpečnostních záruk a stane se teritoriálně okleštěným, ekonomicky i politicky oslabeným státem.
Na hranicích NATO by pak bylo Rusko s výrazně mobilizovaným zbrojním průmyslem, armádou s čerstvou bojovou zkušeností a zvýšeným sebevědomím. Celý scénář je samozřejmě o to rizikovější ve chvíli, kdy na druhé straně Atlantiku budou Spojené státy, které by přestaly být vnímány jako spolehlivý spojenec, který by v případě ruského útoku přišel Evropě na pomoc.
Foto Vladimír Šigut/Univerzita Karlova
Hrozí v takovém případě přímý útok Ruska na Evropu?
Reálnější než přímý útok na západní Evropu je scénář, kdy by se sebevědomější Rusko pokoušelo o provokaci v Pobaltí, o nějaký typ operace v šedé zóně podobné té z roku 2014 na Krymu, která by mohla nakonec eskalovat do širšího konvenčního konfliktu, kam se zapojí i zbytek států.
Proto je součástí strategie NATO právě tomuto předcházet skrze nové investice do evropské obrany a opatření, jako je rozmisťování jednotek na východním křídle aliance včetně pobaltských států. Aby Rusko bylo odstrašené od jakékoli takové iniciativy. Stejně tak klíčová je i další podpora Ukrajiny.
Jak hodnotíte současný rozkol v NATO mezi Spojenými státy a evropskými členy?
Je to pravděpodobně nejhlubší krize, kterou NATO zažívá minimálně od Suezské krize v roce 1956, možná vůbec za celou dobu své existence od roku 1949. Krize je hluboká. Spojené státy formálně zůstávají členem aliance, ale výrazně poklesla důvěra v to, že by v případě útoku přišly Evropě na pomoc. Přitom právě tohle je klíčový parametr každé vojenské aliance postavené na principu kolektivní obrany.
Ve výzkumu sledujete, jak se vyvíjí právě tato důvěra. Co se ukazuje?
Od začátku druhého funkčního období amerického prezidenta Donalda Trumpa provádíme průzkumy v řadě členských států NATO, na vzorcích veřejnosti i v národních parlamentech. Všude vidíme dramatický pokles důvěry v americké závazky.
A to i přesto, že k fyzickému stažení amerických vojenských kapacit z Evropy zatím nedošlo. Ale samotný pokles důvěry je problematický, zvyšuje pocit ohrožení u evropských členů a snižuje efektivitu naší strategie odstrašování. To je přitom pro alianci klíčové, aby byl jakýkoli útok odstrašen dřív, než vůbec začne.
Co to tedy pro Evropu znamená?
Neznamená to nutně, že tady za pár měsíců uvidíme ruský útok na Evropu. Znamená to, že kdyby Rusko v budoucnu zvažovalo operace v šedé zóně, tak by to měnilo strategickou kalkulaci na jejich straně a riziko eskalace by se zvyšovalo.
Je ale vidět, že to evropské státy berou opravdu vážně, vidíme, že ze strany Spojených států to není pouze prázdná rétorika. Celá debata o tom, že Evropa musí navýšit výrazným způsobem snahu o strategickou autonomii, se stává mnohem urgentnější.
Není to snadný proces, protože Spojené státy poskytují některé unikátní kapacity v rámci NATO, které nyní Evropa v krátkodobém nebo střednědobém horizontu není schopna jednoduše nahradit. Dostává se ale minimálně do stavu, kdy se o to snaží.
Přichází reálně v úvahu nějaká hlubší revize NATO nebo vznik samostatného evropského bezpečnostního uskupení?
Je to téma s více rovinami, zatím nevíme, kam celá krize nakonec vyústí. V prosinci a lednu byly příkopy skutečně hluboké vzhledem ke krizi kolem Grónska. Jakkoli byla zažehnána, rány tam zůstaly.
Po americkém útoku na Írán přišlo další kolo napětí, Bílý dům opět zostřil rétoriku a z Pentagonu zaznívaly náznaky, že Spojené státy zvažují, jak „potrestat“ evropské spojence, kteří operaci dostatečně nepodpořili. Mluví se hodně o Velké Británii a Španělsku. Takže zatím ještě zdaleka nejsme na konci této krize.
Scénář přímého vystoupení Spojených států z NATO je méně pravděpodobný. Realističtější je varianta, kdy USA formálně zůstanou, ale jejich spojenecké závazky budou natolik oslabené, že se evropské státy budou muset prakticky adaptovat na fungování ve světě, kde na americké závazky v oblasti kolektivní obrany není možné se nadále spoléhat.
Minimálně část evropských zemí se bude snažit lépe koordinovat nákupy vojenské techniky a munice a zintenzivnit vzájemnou obrannou spolupráci.
Jsou v tomto ohledu už vidět nějaké konkrétní kroky?
Ano a nejspíš by se bez téhle krize dřív nestaly. Dobrým příkladem je Francie. Prezident Emmanuel Macron oznámil navyšování počtu jaderných zbraní poprvé od konce studené války. V rámci takzvaného předsunutého odstrašování naznačil větší integraci evropských partnerů do konzultací a širší odstrašovací strategie v rámci francouzské jaderné doktríny.
Jakkoli veškerá rozhodnutí o jaderných zbraních nadále zůstávají v rukou francouzské vlády a nejedná se o nahrazení amerického jaderného deštníku, dává Francie najevo, že je ochotna svoji politiku v této oblasti více koordinovat se spojenci.
Podobných iniciativ intenzivnější spolupráce bude pravděpodobně přibývat, i když nepůjde o celou Evropu najednou, ale spíš o skupiny zemí, které to budou vnímat jako prioritu a najdou v jednotlivých aspektech obranné politiky společnou řeč.
Zmínil jste válku s Íránem. Překvapilo vás, jak se ten konflikt vyvíjí?
Představa, že to bude rychlá a efektivní operace, byla od začátku velmi bláhová. Potenciální konflikt s Íránem je dlouhodobě součástí amerických odborných debat, válečných her a simulací a celá řada problémů, na které Spojené státy narazily, byla už dříve velmi správně predikována.
Nyní se tak potvrdilo to, co se předvídalo: Spojené státy jsou zde schopny provést takticky efektivní vojenské operace, ale zároveň nejsou schopny dosáhnout svých strategických cílů.
Proč tedy k tak drahému a strategicky chybnému útoku došlo?
Na úrovni americké armády stále působí velmi kompetentní lidé, kteří podle všeho prezidentovi předkládali realistické scénáře a varování ohledně rizik a problémů, které nyní vidíme v přímém přenosu.
Problém je, že Trump je člověk, který dá mnohem víc na vlastní instinkt než na odborné analýzy. V oblasti zahraniční politiky ale instinkt není moc dobrý a ukazuje se, že opakovaně selhává.
Navíc tu byl silný tlak ze strany lidí, kteří dlouhodobě volají po vojenském útoku na Írán. Ať už to byl vlivný americký politik Lindsey Graham, nebo izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
Podle dostupných informací to byl právě Netanjahu, který amerického prezidenta intenzivně přesvědčoval, že vojenská operace může vést rychle ke změně režimu v Íránu, před čímž odborníci na Írán, Blízký východ i vojenskou strategii z dobrých důvodů varovali jako před nebezpečnou iluzí.
Čistě pomocí útoků ze vzduchu není možné dosáhnout změny režimu v Íránu nebo se kompletně zbavit íránského jaderného programu.
Jaký čekáte další vývoj?
Všichni aktéři jsou v nezáviděníhodné situaci, a to platí pro Spojené státy, Írán i státy Perského zálivu. Výjimkou je Rusko, které z konfliktu strategicky i ekonomicky výrazně těží. Pro USA zbývají v zásadě pouze relativně špatné možnosti.
Pokračovat v blokádě je dlouhodobě neudržitelné, protože uzavřený Hormuzský průliv má obrovské globální ekonomické dopady a Írán rozhodně neplánuje rychle kapitulovat. Čas hraje proti Spojeným státům.
Eskalovat útoky na íránské území je také slepá ulička, čistě vzdušnými údery není možné přinutit Írán ke kapitulaci a dá se očekávat asymetrická odpověď vůči ostatním státům v regionu.
Co tedy zbývá?
Diplomacie, která aktuálně vypadá jako nejlepší varianta. Jenže i tam Spojené státy nemohou dosáhnout takových íránských ústupků, o nichž snily. Jakákoli dohoda, jež situaci stabilizuje a kterou je Írán ochoten přijmout, nebude kvalitativně lepší než ta, které mohla Trumpova administrativa dosáhnout před zahájením letošní vojenské operace.
A pak bude velmi těžké obhájit, že ta operace jako celek měla smysl. Bude po právu vnímána jako obrovská strategická chyba.
Jak konflikt s Íránem ovlivňuje Rusko a jeho pozici vůči Evropě?
Na Rusko má konflikt převážně pozitivní dopady. Ceny ropy výrazně vzrostly, což je pro Rusko jako exportéra obrovské požehnání, a navyšují se mu tak významně příjmy. Navíc Spojené státy v kontextu tohoto vývoje uvolnily sankční režim vůči Moskvě, což má pro ni samozřejmě pozitivní ekonomické i politické konsekvence.
Rusko také profituje z toho, že Spojené státy v konfliktu spotřebovaly obrovské množství precizní munice, včetně drahých interceptorů do systémů protivzdušné obrany Patriot či THAAD. Doplnění těchto zásob bude trvat roky.
To se přímo promítne do schopnosti podporovat Ukrajinu, protože například systémy jako Patriot jsou přesně to, co Ukrajina využívá k obraně proti ruským útokům proti městům a kritické infrastruktuře. V neposlední řadě se pozornost přesunula z Ukrajiny jinam, diplomatický tlak na Rusko směrem k uzavření příměří výrazně zeslábl.
Rusko sice nyní nemá výrazné úspěchy na bojišti, ale to, jak se mezinárodní situace vyvinula, je pro něj pozitivní. Bylo by v mnohem větších problémech politicky i vojensky, kdyby k tomuto útoku nedošlo.
Foto Nadace Neuron
Posiluje to tedy pravděpodobnost ruského útoku proti Evropě?
Rusko nemá kapacity k útoku na evropské země, dokud je vázáno na Ukrajině. A to je jeden z důvodů, proč má podpora Ukrajiny nejen morální, ale i čistě strategický význam. Aktuálně jsou na Ukrajině vázány ruské síly a ukrajinská armáda způsobuje Rusku značné ztráty.
Ale pokud by se situace v příštích letech výrazně změnila ve prospěch Ruska, riziko konfliktu s Evropou by mohlo stoupnout. Není to deterministický argument, že se to nutně stane, ale může vzniknout nové strategické nastavení v regionu, kde se toto riziko bude navyšovat.
Zároveň vidíme, že Rusové intenzivně vnímají napětí uvnitř aliance a jejich hodnocení věrohodnosti NATO jako celku se soustavně zhoršuje. Ta čísla jsou opravdu alarmující.
Jak je na tom kontrola zbrojení a jaderný řád, dá se vůbec vrátit k nějakému regulačnímu rámci?
Rozpad jaderného řádu je postavený na více trendech, které spolu souvisejí. Patří mezi ně mimo jiné i kolaps architektury kontroly jaderného zbrojení, jak jsme ji znali od studené války.
New Start byla poslední smlouvou, která formálně limitovala jaderné arzenály Spojených států a Ruska. Její konec v únoru letošního roku byl symbolicky závažný, i když reálně Rusko smlouvu suspendovalo už v roce 2023 a inspekce neprobíhaly de facto od covidu.
Takže to není tak velký problém?
Za mě ještě větším problémem pro další fungování jaderného řádu je tlak na další proliferaci jaderných zbraní. Šíří se přesvědčení, že získání jaderných zbraní je v současné mezinárodně bezpečné situaci racionální strategií.
Poučení je cynicky jednoduché: státy jako Libye nebo Írán, které jaderné zbraně neměly, se staly terčem ozbrojených útoků. Severní Korea, která je má, žije svým životem bez hrozby zahraniční agrese. Tohle vnímání vytváří obrovský tlak na jaderný řád.
A pak je tu čínský faktor, takzvaný problém tří těles. USA a Rusko jsou na úrovni jaderných arzenálů zhruba srovnatelné. Čína dlouho zastávala strategii minimálního odstrašování a měla výrazně menší arzenál.
Nicméně v posledních letech výrazně navyšuje své jaderné kapacity a projekce naznačují, že během deseti let by se mohla k oběma supervelmocem kvantitativně výrazně přiblížit.
Pro Spojené státy to znamená zásadní změnu strategické kalkulace, protože do budoucna nečelí jednomu, ale potenciálně dvěma soupeřům srovnatelné síly. A to vytváří tlak na navyšování vlastních arzenálů.
Promítá se to do toho, že USA sice chtějí novou smlouvu o jaderném zbrojení, ale se zapojením právě Číny. Ta to systematicky odmítá, nechce omezovat svůj jaderný arzenál do té doby, než se alespoň přiblíží k Rusku a Americe.
Takže jsme v patové situaci?
Je to tak. Aktuální stav je takový, že Rusko i USA se přihlásily k dodržování kvantitativních limitů New Start ještě dalších šest měsíců bez formální smlouvy, přičemž se pokusí dojednat náhradní instrument, který by ty arzenály kontroloval.
Jsem k tomu ale velmi skeptický, mimo jiné i proto, co se nyní ve světě děje. Žádná intenzivní jednání neprobíhají a šest měsíců na novou smlouvu nestačí ani v ideální situaci, natožpak v době, kdy je pozornost americké vlády upřena na zcela jiný region.
Nastavení, kdy nebudou arzenály limitovány a zároveň bude docházet k další čínské expanzi, vytvoří tlak na to, aby obě strany reagovaly a navyšovaly počty zbraní rozmístěných na strategických nosičích, což může dlouhodobě nestabilní situaci ještě zintenzivnit.
Jakou roli bude hrát umělá inteligence v mezinárodní bezpečnosti?
Umělá inteligence už dnes výrazně ovlivňuje budování vojenských arzenálů. Debata se vede zejména o implementaci AI do stávajících systémů, od logistiky a zpravodajství až po vyhledávání cílů pro ofenzivní systémy.
A právě tam začínají být otázky morálně i strategicky velmi složité. Kde leží morální hranice zodpovědnosti, když se část rozhodování automatizuje? Jak zajistit ochranu civilistů a dodržování mezinárodního práva?
V oblasti jaderných zbraní je debata obzvlášť intenzivní. Hlavní obavou je, že implementace AI systémů zvyšuje riziko chybné kalkulace a rozhodnutí, které by mohlo vést k eskalaci a případnému použití jaderných zbraní.
Trend ve vojenství obecně je ale jasný. Klíčoví geopolitičtí hráči berou AI ve vojenské oblasti smrtelně vážně a implementace těchto technologií bude pokračovat bez ohledu na tyto probíhající odborné debaty.
Dokážete od tak těžkých témat vůbec vypnout? Spí se vám dobře?
Zajímavé, jak často tuhle otázku dostávám. Ale ano, spí se mi dobře, byť je ta otázka pochopitelná. Sledovat dopady válek a konfliktů na civilisty, ať už na Ukrajině, v Íránu, nebo v Gaze, to zahýbe s každým, kdo má alespoň základní empatii.
Na druhou stranu, aby tato práce vůbec šla dělat, musíte si udržet rozumný analytický odstup. Naštěstí mám osobní život a snad rozumný work-life balance, takže si od těch témat dokážu odpočinout.
Ale abych byl upřímný, to, co ve světě vidíme, by nás mělo znervózňovat. Jsme svědky dramatického rozpadu norem a pravidel mezinárodního práva, nárůstu počtu i intenzity konfliktů. Ten vývoj není dobrý a vzhledem k tomu, že v tomto světě sám žiji a snad ještě nějakou dobu budu, mě to rozhodně nenechává chladným.
Jak podpořit českou bezpečnost? Je klíčovou součástí bezpečnosti i podpora vědy?
Stejně jako další evropské země i Českou republiku čeká v této oblasti řada velmi bolestivých rozhodnutí. Těžiště naší obranné schopnosti leží ve spolupráci se státy NATO a potenciálně dalšími partnery v Evropě, nicméně jako spojenci musíme dodržovat své závazky v oblasti obranných výdajů, kde náš aktuální přístup velmi pokulhává a je z dobrých důvodů terčem vnější i vnitřní kritiky.
Stejně tak důležité je přemýšlet nad dalšími rozpočtovými prioritami a ano, dlouhodobě podfinancované vysoké školství, věda a výzkum představují obrovský problém do budoucna.
Žijeme ve světě, který se dynamicky proměňuje a přináší nám řadu nových výzev a bez vzdělaných lidí a vědeckého pokroku v technických, přírodních i společenských vědách bude pro nás stále těžší v něm fungovat.
