Kalendář tenisové sezony už je extrémní a musí se s tím něco dělat, říká elitní česká hráčka Karolína Muchová v rozhovoru pro Forbes. A kromě toho popisuje i to, jak se dostat do nejlepšího rozpoložení v životě a co vrcholovému sportovci přináší spolupráce s miliardovou firmou.
Žádný jiný ženský sport se globálně nedostal do tak výsadní pozice jako tenis – a ona v jeho nejvyšších patrech zastupuje Česko.
Karolína Muchová má za sebou v 29 letech výbornou kariéru, v roce 2025 byla dlouho nejlepší krajankou v pořadí WTA, než ji přeskočila teenagerka Linda Nosková. Aktuálně náleží Muchové 19. místo na světě, zahrála si už grandslamové finále a v kolonce prize money neboli odměn vybojovaných na turnajích u ní svítí v souhrnu suma téměř 10,5 milionu dolarů.
„Svůj nejlepší tenis jsem ale zatím neukázala,“ říká pro Forbes ve vzácné chvíli klidu, kdy nekočovala po světě, ale usadila se u čaje v holešovickém Vnitroblocku.
Doufá, že by se to mohlo změnit v roce 2026, který pro tenis zároveň může přinést bitvy ještě napínavější – a možná i emotivnější – než finále velkých akcí. V ženské organizaci WTA i v mužské ATP totiž roste naštvání na stále plnější kalendář a hráčky a hráči požadují větší podíl na ziscích z grandslamů, čtyř největších turnajů sezony, které generují většinu obratu celého tenisového byznysu.
„Všechny holky se shodneme, že abychom zůstaly v pohodě a zdravé, tak to s takovým plánem nejde,“ přidává se Muchová k tenisovým esům, jakými jsou Carlos Alcaraz, Jannik Sinner, Jessica Pegula, Coco Gauff a další, jejichž snažení zastřešuje nejúspěšnější hráč dějin Novak Djokovič.
Dění na kurtech je pro Muchovou pořád vášeň, láska i obživa. Ale nežije jen sportem: v Olomouci spoluzakládá areál s padelovými kurty a zároveň se ocitla v roli, která u českých sportovců není vůbec běžná. Svoji dlouhodobou spolupráci s Directem letos povýšila tím, že se stala také investorkou fondu Direct PRO.
„Investice jsou pro mě důležitá věc,“ říká a ve velkém rozhovoru popisuje, co pro vrcholového sportovce znamená potkávat se s founderem takto ambiciózní společnosti. Vždyť zakladatel Directu Pavel Řehák na nedávné konferenci Forbesu Lepší Česko popsal, že Direct už obratově vyrostl nad jedenáct miliard korun.
Začněme ale výsledky sportovními. Jak hodnotíte svůj tenisový rok 2025?
Nebyla to jedna z mých nejlepších sezon – určitě tam jsou věci, za které jsem ráda, ale i ty, ke kterým bych se moc nevracela. Pozitivní bylo, že v závěru sezony jsem konečně začala cítit, že hraju svůj tenis, lehký, dynamický. Bohužel to přišlo až na podzim. Udělala jsem hodně změn, rozloučila jsem se s trenérem. Na začátku roku mě posílali na operaci se druhým zápěstím a jsem ráda, že se mi z toho povedlo dostat. Taková klasická tenisová sezona, vždycky je to nahoru dolů.
Proč v červenci skončil váš kouč Emil Miško?
Trenér je v tenisu člověk, se kterým jste pořád, je to vážně jako rozchod. Vždyť se předtím vidíte každý den – a najednou to opadne. Ale cítila jsem, že změna byla potřeba. Ještě budu nějaké trenéry testovat, není to úplně uzavřené. Ale jsem spokojená s tím, koho mám teď kolem sebe.
Potřebuje vůbec tenistka kouče? Některé to zkoušely bez nich…
Myslím si, že potřebuje. Ráda tenis konzultuju s někým, kdo ho vidí zvenku, klidně i s větším počtem lidí, kteří tomu rozumějí, pokud najedeme na stejnou myšlenkovou vlnu. Možností je hodně.
Třeba takzvaný superkouč, jak se začalo říkat nejslavnějším jménům…
Anebo někdo, kdo má za sebou velké tituly, vlastní hráčskou zkušenost a umí přinést jiný úhel pohledu… Sama zatím přesně nevím, co bude ideální. Teď jsem s Vencou Šafránkem, což byl můj sparingpartner, a je to super. Dokážeme spolu hrát, rozumíme si, máme podobné vnímání tenisu. Za tým, jaký mám, jsem opravdu ráda.
A zároveň se společně bavíme o tom, jestli by nebylo fajn tým do budoucna rozšířit o někoho zkušenějšího, kdo by nám pomohl některé věci ještě posunout a doladit. Takového supervizora.
Zajímavé v tenisu je, že trenér má být z principu šéf, ale platíte ho vy sama…
Je to trochu zvláštní. Já to vidím tak, že musím trenéra respektovat a on musí zároveň respektovat mě. Nerada bych se dostala do fáze, kdy by se mi trenér bál něco říct, aby náhodou „nebyl problém“. A to se v tenise někdy stává.
Kdy se šance, že se to stane, snižuje?
Spíš záleží na povaze a zkušenosti. Někdo je přirozeně sebejistý a má jasno v tom, co chce říct, nezávisle na věku. A u lidí, kteří toho mají hodně za sebou, navíc bývá větší klid a nadhled. Nebojí se říct svůj názor napřímo, protože to neberou osobně a nejde jim jen o to „udržet si práci“.
Foto Michael Tomeš
Velké téma napříč českým sportem: Trenér Čech, nebo klidně cizinec?
Budu zkoušet i zahraniční jména. Osobně si myslím, že je lepší, když to je Čech, v češtině dokážete věci lépe nacítit a přesněji je popsat. Ale v Česku mě zatím nikdo nenapadl.
Změna trenéra je pro lidi zvenčí pochopitelná věc. Má cenu měnit i lidi, kteří pečují o vaše tělo? Vám se zranění bohužel nevyhýbají…
Svůj medical team nechávám stejný. Zaklepu na dřevo, že jsem neměla žádné větší zranění, což v mém případě znamená „standardní“ bolesti. Čím jsem starší, tím se snažím starat se o své tělo víc a líp, regenerace je lepší, ale když si pak v pátém kole grandslamu na kurtu zvrtnete kotník, tomu se pak těžko předchází.
To se vám stalo letos na US Open v New Yorku, i tak šlo, spolu se semifinále akce v Dubaji, o váš nejlepší výsledek roku. Proč se vám v New Yorku dlouhodobě daří?
Jsou tam rychlejší kurty a sedí mi i tamní míče, to stoprocentně bude jeden z bodů. A já to město miluju, už teď se tam těším – a to poletím za rok. Když se US Open blíží, říkám si: Jo, konečně New York! Díky tomu, že tam každý rok zahraju dobře a obhajuju hodně bodů, mám na sebe správný tlak. Letos to třeba tenisově nebylo úplně ono, přesto jsem udělala čtvrtfinále. Beru si z New Yorku energii navíc, můžu si tam projít svá oblíbená místa.
Jiné tenistky stráví celý turnaj v areálu a na pokoji…
Já většinou měním hotely, ale z devadesáti procent vyhrává něco blízko Central Parku. Ráno si zajdu pro čerstvý bagel a pro kafe, sednu si na ty jejich velké kameny a zavolám domů… To mě nabíjí. A všechny tamní podniky, roof-top restaurace, každý rok se objeví něco dalšího. Nevím, jestli bych v New Yorku zvládla žít půl roku, ale dva až tři týdny tam využiju naplno. To město mě nepřestalo bavit.
A co místa, která vás tolik nebaví? Třeba podzimní túra po Asii, zvlášť po Číně, není oblíbená. Dokážete to jako zkušenější tenistka zpracovat lépe?
Jsem zkušenější, ale zároveň bych o sobě řekla, že jsem late bloomer. Některé holky byly ve svých 22 na grandslamech častěji než já, třeba jsem nikdy nehrála velký turnaj v Torontu ani v Číně jsem nenastoupila tolikrát. Ale když ji zmiňujete, tamní kluby se každý rok tak posouvají, že letos už to bylo skoro jako na grandslamu. Zpříjemňují nám to. Jasně, někam se těším víc a někam míň, ale víc než daná místa mi vadí, kolik času jsme pryč. Sezona je dlouhá.
Souhlasím. Podle mě je to úplně extrémní. Když končíte sezonu v Top 20, spousta lidí řekne: Tak si udělej dovolenou. Jenže pravidla jsou přísná. Já mám povinných šest turnajů kategorie WTA 500 a všechny turnaje WTA 1000, které často už natáhli na dva týdny, samozřejmě všechny grandslamy. Kdybych to měla splnit bez pokut, odletím zkraje roku do Austrálie a pak se tady uvidíme v listopadu.
Jak vysoké pokuty platíte za neúčast na povinných turnajích?
Čím jste v žebříčku výš, tím jsou vyšší. Když jsem letos neodehrála „pětistovkový“ turnaj, bylo to patnáct tisíc dolarů. A to jsem byla tehdy na 16. místě, pro hráčky z první pětky už je to hodně mastné. Navíc platíte, i když jste zraněné, což byl můj případ.
To už je hloupé, ne?
Hloupých pravidel je tam víc. Nejlepší holky se nyní častěji odhlašují z turnajů a víc dbají na zdraví, což je za mě správné, jenže v Top 10 vyděláváte jiné peníze než tenistky z nižších pozic. Ty někdy jdou na kurt, i když sotva chodí.
Má vliv, že jedním ze zakladatelů Asociace profesionálních tenisových hráčů (PTPA) je Novak Djokovič, nejúspěšnější tenista historie?
Určitě strhne víc hráčů, hodně lidí ho následuje, to je pro PTPA super. Ale zároveň se tohle téma řeší už několik let – a výsledek zatím žádný.
Foto Michael Tomeš
Souhlasíte i s tím, že grandslamy by měly aktérům dávat větší podíl ze zisku? Podle BBC šlo loni o 12,5 až 20 procent celkových příjmů turnajů.
Souhlasím. Turnaje se natahují, téměř všechny grandslamy už začínají v neděli, což je pro ně další den výdělku navíc. Oproti ostatním sportům je náš podíl hodně nízké číslo. Lidé si přečtou, že vítěz měl na US Open pět milionů dolarů, ale to je jeden člověk ze dvou set, když přičtete i kvalifikanty. A zrovna v New Yorku, kde takovou prize money letos dostal Carlos Alcaraz, mu nezbude ani polovina. Daníte v Americe i doma – částku, o které je řeč, nikdo doopravdy neuvidí.
Ve zmíněném otevřeném dopise se zmiňuje i duševní zdraví, respektive větší důraz na něj. Řešíte to též?
Určitě je to téma dnešní doby. Kalendář je extrémně napěchovaný, tenis je individuální sport, čelíte tlaku, jste skoro pořád sám – už to je velká nálož na jednoho člověka, ať už kluka, nebo holku. Já se snažím využít každou volnou chvíli, úplně se od tenisu odpoutat.
A dát si bagel v Central Parku…
Přesně tak. Chci využít každou hodinu, abych vypnula: dobré jídlo, dobré kafe, zavolat si s někým blízkým, zajít si do divadla, abych pak měla zase energii na tenis. Každý to máme jinak, ale nápor je velký. Vím, že spousta hráček a hráčů končila sezonu předčasně právě kvůli psychickému tlaku.
No a co s tím tedy dělat?
Je to hlavně o tom, jak je tenis nastavený. Jako hráčka z toho kolotoče turnajů nemůžete jednoduše vyskočit, když chcete být konkurenceschopná. Musíte pořád cestovat, hrát, obhajovat body. A když se o tom bavíme mezi sebou, všechny cítíme totéž – takhle naplněný kalendář se dlouhodobě nedá zvládnout bez toho, aby to nezasáhlo zdraví, a hlavně to duševní.
Každý rok se do sezony přidá vždy něco navíc, je to velmi přísné tempo. Sama jsem s týmem řešila, co příští rok vynechám, abych byla na těch největších turnajích dobře připravená a zároveň se nezničila. Jenže najít skulinku je téměř nemožné.
Je to boj na dlouhé roky, ale myslím, že se o tom konečně veřejně mluví. Snažíme se tlačit na změny, na rozumnější plánování a na to, aby se zdraví bralo jako priorita, ne jako vedlejší efekt výkonu.
Když jste se označila jako late bloomer, kolik tenisu máte ještě před sebou? Díváte se dál než třeba na příští rok?
Popravdě nedívám, ani jsem to nikdy nedělala. Jasně, pokud vám zdraví a tělo nedovolí hrát dál, jde to těžko, ale zatím to mám nastavené tak, že ráno vstanu, chce se mi na trénink, chci se zlepšovat, baví mě to a naplňuje. Kdybych cítila, že mě mladší holky přehrávají a já nemám co nabídnout a kam se posunout, asi bych o tom začala přemýšlet. To by mě jako velkého soutěživce začalo štvát. Díkybohu jsem se zatím do takového bodu nedostala.
A cítíte, že jste se dostala do bodu, kdy jste tenisově předvedla úplné maximum?
Myslím, že jsem se tam dostávala, bohužel mě pak vždycky limitovala zranění, po nichž se musíte znovu drápat nahoru. Ale i kvůli zraněním jsem si uvědomila, že se chci vrátit, že na sobě zapracuju, že mě to ještě baví. Tenis miluju, ale když se na to ptáte, tak svůj nejlepší tenis jsem zatím nenabídla. Letos po US Open jsem v zápasech cítila: Konečně, už je tam flow – a přišel konec sezony. Doufám, že se povede ta příští. Že se do flow dostanu dřív.
Mnohé tenistky kvůli tomu, že se rok začíná v australských vedrech, trénují v cizině. Vy ne? Je pro vás cennější být přes zimu poblíž rodině, přátelům?
Teď už je to pro mě víc. Cítila jsem to tak i v minulosti, ale přece jen jsem zkoušela Tenerife, Floridu, jenže bych řekla, že mi to nakonec víc vzalo, než dalo. Nebyla jsem s rodinou, s kamarády. Sezona mi rok od roku přijde delší, málo se vídám se svými lidmi. Jasně, je to naše práce, ale teď už radši obětuju přípravu v teple a jsem doma a trénuju v hale.
Foto Michael Tomeš
Platí, že váš čas je nadřazený i sponzorským kontraktům? Zvlášť když naprostou většinu peněz vyděláte na prize money?
Ono to ani jinak nejde. Proto je pro mě důležité vybrat si něco a někoho, kdo respektuje, že většinu času strávím na kurtu a regenerací, že nemůžu dělat každý týden sponzorskou aktivitu. To tam nikdy nenapasuju.
Spojila jste se s miliardovým Directem Pavla Řeháka. Jaká je to zkušenost?
Super. Začalo to, když jsem se na večeři potkala s Pavlem Řehákem a jeho přítelkyní a byla jsem nadšená z toho, jaký dělá byznys, jakou má vizi, jak chce podle jeho slov udělat Česko lepším místem k životu. Bavili jsme se o možnosti spolupráce a pro mě bylo a je důležité se spojit s někým, jehož hodnoty mi dávají smysl.
Sport a byznys jsou v mnohém úplně jiné světy, je to pro vás obohacující i v nefinančním slova smyslu?
Je. Pavla moc ráda poslouchám, vydržela bych to hodiny, on je mimořádně chytrý člověk. To si pak říkám: wow, já bych jednou chtěla mluvit jako Pavel.
On by asi zase bral vaše výkony s raketou…
Možná je to podobné, jako když na kurtu hraju svůj nejlepší tenis. Investice jsou pro mě každopádně důležité. Nepřemýšlím nad tím, kdy skončím s tenisem, ale jednou skončím – a vědět, že třeba i v případě zranění za mě peníze pracují a jsem zajištěná do budoucna, je podstatné pro můj klid, pro moji svobodu. Ne, že bych se v investování nevyznala vůbec, ale popravdě jednou jsem se snažila sama a to bych v tom musela ležet od rána do večera. Jak mám svůj tým na tenis, tak mám Direct na investice.
Jaké je vaše portfolio?
Diverzifikované (úsměv). Jsem opatrná investorka, nestřílím to do riskantních oblastí, ale zároveň určitě neinvestuju jen s Directem. Něco máme v nemovitostech, něco v ETF.
Zajímají se o tato témata tenistky obecně?
Když se kouknu po Česku, třeba Kája Plíšková má svoji akademii v Říčanech, staví něco do budoucna, žije tím, to mi přijde super. Ostatní holky investují spíš do nemovitostí, ale akcie, cenné papíry? O tom jsem se s nikým nebavila. Já jsem od chvíle, co jsem si vydělala první větší peníze, přemýšlela nad tím, jak s nimi pracovat, aby mi jen neležely na účtu. Tím spíš jsem ráda, že mi s tím teď někdo pomáhá.
