Do Prahy se dle vlastních slov bývalý jezdec formule 1 David Coulthard vrací rád už od devadesátých let. Letos se přijel projet v rámci RedBull Showrun ulicemi pražského Karlína přímo v monopostu stáje RedBull. V rozhovoru pro Forbes porovnává zkušenosti s hoteliérským byznysem, do kterého se pustil po kariéře se zkušeností jezdce formule 1.
Skot, který je zároveň držitelem Řádu britského impéria, vyhrál ve formuli 1 celkem třináct Velkých cen. A seděl i ve stroji stáje RedBull, který pro ni získal premiérové prvenství. Není tak náhodou, že se právě „Dýsíčkem“, jak Coulthardovi pořadatelé přezdívají, stáj dodnes chlubí.
Coulthard se Prahou projede ve voze RB7, ve kterém se Sebastian Vettel v roce 2011 stal světovým šampionem. Možná vás ale překvapí, že sám Coulthard za volantem příliš často nesedí.
Dostáváte pokuty za rychlost?
Velmi zřídka. Popravdě moc neřídím, zato třikrát i čtyřikrát týdně létám, i když jen jako pasažér. Pokud jde o řízení, rozhodně nejsem žádný pirát silnic, mám respekt k jízdě. Na druhou stranu třeba omezení rychlosti občas nechápu. V Londýně teď máme takové nařízení, které na řadě míst omezilo rychlost maximálně na 32 kilometrů v hodině. Někdo totiž udělal studii říkající, že v takové rychlosti má chodec při střetu s vozidlem větší šanci na přežití.
Kdyby ale auta jezdila rychlostí dva kilometry za hodinu, bude mít ještě větší šanci. Jenže silnice je silnice, je určená pro auta, ne pro chodce. Když budou všichni dodržovat pravidla, nebude nutné auta balit do bublinkové fólie nebo snižovat rychlostní limity.
Je mi líto kohokoli, kdo při dopravní nehodě o někoho blízkého přišel, ale napříč historií lidstva se táhne jedna linka – život není perfektní a férový. V určité chvíli prostě musíte začít lidem věřit.
Jízdu po německých dálnicích musíte milovat…
To ano, ale ne proto, že bych chtěl jezdit 240 za hodinu. Pokud ale k tomu máte vhodné podmínky, proč nejet stotřicítkou? V tomto je závodění fantastické, nikdo vám tam limit nedá.
Po skončení kariéry jste se plynule přesunul k podnikání. Co ze závodění jste si přenesl do byznysu?
Formule 1 je podnik, ve kterém jste úspěšní jen tehdy, pokud máte partu špičkových lidí, kteří jsou ochotní spolupracovat. Spousta společností má talentované lidi, ale pokud se jim nepovede dostat je všechny na jednu loď, selhávají. Ochota jít za hranice toho, co je vaše vymezená role, je to, co odlišuje excelentní týmy od dobrých.
Přístup „to není moje práce“ je taková malá rakovina, kterou musíte vyříznout, jinak to zkrátka nefunguje dobře. Když se něco s prominutím posere, je to práce všech.
Oproti tomu ve formuli 1 je středem pozornosti často jen jezdec…
Je pravda, že jezdec nakonec sklízí potlesk a bouchá šampaňské, ale to nejdůležitější je samotný stroj. A ten je navržený a postavený týmem. Můžete být sebelepší jezdec, ale s průměrným monopostem prostě nikdy nevyhrajete, ať už se jmenujete Verstappen, nebo Hamilton. Na prvním místě je týmová práce na voze a teprve pak přichází jezdec. Je ale pravda, že nejlepší jezdci mají zvyk nacházet nejlepší auta.
Váš jezdecký styl bývá popisován jako velmi uhlazený, bez riskování a zároveň téměř bez chyb. Byla vaše byznysová filozofie stejná?
Vlastně ano. V životě ani v závodění nechodím do rizika. Když už se tím směrem vydám, je to přes vykalkulovaný risk, kdy vím přesně, co mohu získat a co ztratit. Popravdě, ne každý byznysový projekt, do kterého jsem se pustil, vyšel. Zvykl jsem si podporovat věci, kterým věřím, ale pokud mi trh říká, že o to není zájem, musím to respektovat. Ani váš sebelepší nápad nepřinutí lidi, aby vaši vizi přijali za svou. Tak to prostě je.
Foto Lukáš Wagneter
Formule 1 je sama o sobě peníze generující mašina. Odkoukal jste z celého toho cirkusu kolem závodů něco pro své podnikání?
Formule 1 je neuvěřitelně efektivní podnik. Lidé netráví příliš času analýzou toho, co se stalo a komu to hodit na triko. Místo toho řeší, co se teď a tady dá dělat, abychom ovlivnili budoucnost. Orientace na výsledky je na maximu.
To si, myslím, může každý přenést do každodenního života. Moc mě nezajímá výčet důvodů, proč se něco nepovedlo. Zajímá mě hlavní důvod a pak to, co s tím dělat dál. To samé se dá říct o hledání problémů, každý si jich kolem sebe najde hromadu. Mě zajímají jen ty největší a jak je vyřešit.
Kdybych to otočil, může z vás byznysová zkušenost udělat lepšího jezdce?
V podnikání musíte být velmi dobře organizovaní a zacílení na to, čeho chcete dosáhnout. V řízení je to podobné.
Po závodění jste se vrhl do hotelového byznysu, překvapilo vás v něm něco?
Měl jsem utopickou představu, že můj tým se mnou bude na úplně stejné vlně toho, že chceme mít ten nejlepší hotel. Velmi mě zklamal ten obrovský rozdíl mezi lidmi, kteří pracují ve formuli 1, a lidmi z jiných oborů.
Samozřejmě se to nedá říct o všech, také jsme měli tvrdě pracující a kreativní lidi. Jenže tvrdá práce neznamená strávit tam patnáct hodin denně, místo toho tam stačí být po svou pracovní dobu a být skutečně soustředěný.
Byl jsem zklamaný z toho, že lidé nemají drive být co možná nejlepší v tom, co dělají. I v tom je skrytá krása formule 1, že na průměrné lidi se velice rychle přijde. Pro takové ve formuli 1 není místo. Mohou se tam dostat, ale nevydrží.
Četl jsem o vás, že máte Prahu rád. Co s ní máte spojeného?
To je pravda, jezdím sem už od poloviny devadesátých let. Mám přátele, kteří v Praze žijí, a navíc jsem dělal byznys s Pavlem Turkem (dnes globální šéf brandu v KKCG Karla Komárka – pozn. red.) ve West McLaren Mercedes společně s Mickem Doohanem, který je pětinásobný vítěz MotoGP v kubatuře 500.
Myslím, že hodně lidí vnímá Prahu či Českou republiku jako něco hodně na východě, ale už si neuvědomují, že ve skutečnosti je to srdce Evropy, dostupné po zemi i vzduchem. Lidé jsou přátelští, jídlo je tu dobré… prostě nevím, jak tu někdo může mít špatnou zkušenost. Není to jako přijet do Paříže a setkat se s obhroublým řidičem taxíku.
Změnila se Praha hodně od poloviny devadesátých let?
Rozhodně. Jak sám dobře víte, předešlé generace byly od těch dnešních hodně odlišné, a tím pádem i celá země. Moje generace možná místní růst a svobodu umí ocenit více než ty, které přišly po nás. Děti, které se narodí dnes, to už asi nevnímají.
