Udávat směr a držet estetickou linku, to by mělo být posláním a cílem architektů. Musejí být dál než developeři, dál než zákazníci a jejich přání, musejí ukazovat, co je možné, a vymýšlet stále něco nového. Nejen na tom se shodli dva významní tuzemští architekti Eva Le Peutrec a Ondřej Chybík, kteří se spolu sešli v Martinickém paláci na úterní akci Forbes Trendsetters.
Pozdně renesanční dům na Hradčanském náměstí je podle nich krásnou ukázkou toho, co v architektuře znamená slovo udržitelnost. „Udržitelné je to, co se nikdy nezbourá,“ podotýká Ondřej Chybík. Podle něj po sobě architekti chtějí zanechávat stavby, které vydrží desítky a nejlépe stovky let.
„Pokud je architektura trvalá, může být správná. Jsou domy, které se zbourají po dvaceti letech, a myslím, že je to špatně. Je to taková fast food architecture, kdy veškerá energie, která je uložená v těch materiálech, v paměti domů, zmizí. Většinou nejsou ani z pera architekta, jsou to čistě technická řešení, která musejí uvolnit místo něčemu jinému,“ zdůrazňuje Ondřej Chybík.
Pokud naopak řeší dům architekt, snaží se ho navrhnout v kontextu doby, financí a místa a pak je velká pravděpodobnost, že se stane dobrou a udržovanou stavbou. Protože pokud mají lidé nějaký dům rádi, nechtějí se ho zbavit.
Trendy v architektuře jsou estetické nebo principiální a je důležité, aby byli architekti jejich agenty. Měli by co nejvíce studovat, pohybovat se v mezinárodním prostředí, čerpat inspiraci ze všech koutů světa.
„Touha být trendsetterem je pro architekta přirozená, a i když jsme si navzájem konkurenty, snažíme se být jedna parta, která trendy nastoluje tak, aby se tady stavělo třeba něco podobného, jako je Martinický palác,“ dodává architekt.
Foto Martin Svoboda
A podobně o tom přemýšlí i Eva Le Peutrec. Architektura musí podle ní splňovat dvě kritéria. Být funkční a mít estetickou kvalitu.
Pokud je stavba jenom funkční, je to čistá stavařina, pokud je pouze estetická a přináší emoce, je to umění. „Proto je architektura výsostná disciplína, protože musí splňovat obě tyto dvě základní funkce a mít přesah,“ prozrazuje Le Peutrec.
Ondřeje Chybíka mrzí, že v Česku neexistuje velký ateliér s mezinárodním přesahem, který by mohl podle něj vzniknout klidně i v Brně, odkud on sám pochází. „Vždycky mě štvalo, že jsou jedinci, jako třeba tady Eva a pak ta druhá Eva (Jiřičná, pozn. red.), kteří, aby dosáhli renomé, museli odjet do zahraničí,“ podotýká.
To potvrzuje i Eva Le Peutrec. Do světa, přesněji do Šanghaje, odešla hned po studiích a zůstala tam dvacet let. Teď se pomalu vrací zpátky do Česka. Ale ta zkušenost pro ni byla tehdy k nezaplacení.
„Pro můj mindset to bylo stěžejní. Chtěla jsem to zažít a chápala jsem, že tady u nás je to velmi pomalé. Šla jsem do Číny v době toho největšího rozkvětu. Architektura tam tehdy generovala pětadvacet až třicet procent HDP státu, nabízela nová místa, nezaměstnanost byla velmi nízká,“ vzpomíná Eva Le Peutrec.
Foto Martin Svoboda
„Bylo to zajímavé a má práce se propojila ekonomicky i sociologicky. Když se začalo stavět podle mého návrhu město, tak jsem si uvědomila, jakou mám velkou zodpovědnost a že má práce přesahuje i do psychologie, sociologie, že máme vliv na to, aby se lidé cítili dobře,“ dodává.
Ondřej Chybík teď společně s Michalem Krištofem, s nímž má ateliér Chybik + Kristof, založili pobočku v Londýně. Chtějí vyzkoušet, jak si povedou v extrémně konkurenčním prostředí. „Je to něco, co jsme si vysnili a na co jsme si našetřili zdroje. Těším se na to, je to velká výzva,“ zmiňuje.
Budoucnost architektury leží podle obou architektů ve městech. V nich bude už za pár let bydlet většina lidí. A je otázkou, jak se s tím právě architekti vypořádají, jaké domy budou navrhovat a jak budou zacházet s veřejným prostorem.
„Já myslím, že se změní způsob dopravy, já nemám řidičák a ani ho nechci. A doufám, že jednoho dne těch aut v ulicích a ve městech bude míň a míň. Lidé nebudou chtít auta vlastnit, ale budou je sdílet,“ věří Ondřej Chybík.
„V 19. století byla velká krize koňských výkalů, bohatí i chudí lidé ve velkých městech se v nich brodili po kolena a vymýšleli, co s tím budou dělat. A najednou přišel spalovací motor a problém byl vyřešen. To, jak jsme naše ulice měli zaneřáděné koňmi, tak dnes máme auty a představte si, že jednou v nich nebudou vůbec, nebo jen málo. To je takový můj sen,“ zdůrazňuje Chybík.
Podle Evy Le Peutrec je ale cesta také v hledání nových materiálů, třeba v transformaci emisí skleníkových plynů na stavební bloky. „V tom by nám mohla pomoci i umělá inteligence – vymyslet nové technologie,“ uzavírá.
