Jak se liší podnikání v Kanadě a ve Spojených státech? Proč i byznysmeni potřebují občas zažít obdobu hokejového Nagana? A jak se vyrovnal s odkazem svých úspěšných předků? Nejen o tom mluví v rozhovoru pro Forbes český miliardář a podnikatel Martin Wichterle.
Majitel strojírenské skupiny Wikov se v poslední době začal ohlížet hlavně přes Atlantský oceán. Ve velkém kupuje firmy v Kanadě a chystá se rozjet výrobu ve Spojených státech. „Na americkém trhu chceme růst a hledat tam další příležitosti,“ říká.
I proto ve své pražské kanceláři s výhledem na Vltavu tráví Martin Wichterle jen zhruba polovinu roku. Jinak je na cestách. Navštěvuje fabriky ze skupiny Wikov v Česku, ale i v cizině. A proto může srovnávat.
Pro zámoří je podle něj typické nadšení pro podnikání. „V Česku naopak chybí pozitivní nálada pro cokoli,“ podotýká. Sám považuje za důležité, aby ho podnikání bavilo. „Nedělal bych věci, které mě nebaví,“ zdůrazňuje.
Mechanické převodovky pro nejrůznější stroje, na které se jeho skupina specializuje, přitom nebyly jeho první byznysovou láskou. Wichterle krátce po revoluci nejdříve založil firmu zaměřenou na geologii, kterou v roce 2001 prodal americkým investorům. Postupně pak nakupoval strojírenské podniky, z nichž vybudoval skupinu Wikov Industry s ročními tržbami téměř 3,5 miliardy korun.
Před časem ke strojírnám přikoupil ještě sklárny Bomma a Rückl, které propojil ve společném podniku BMRG Group, jenž dosahuje obratu půl miliardy korun. „Skrz svítidla prodáváme emoce,“ říká Wichterle.
Také skupinu Wikov však český podnikatel dál zvětšuje – jak už jsme zmínili, zejména za oceánem. V září si pořídil kanadskou firmu Gear Havlík vyrábějící ozubená kola a rok předtím další dva kanadské strojírenské podniky PREP a Wessex Precision Machining zaměřené na průmyslové převodovky.
A na podzim přišel ještě jeden velký obchod, tentokrát na domácí půdě. Od miliardáře Jaromíra Tesaře získal Wichterle společnost Litostroj vyrábějící vodní turbíny s tržbami dvě miliardy korun. Jeho firma se tak rozkročila dalším zcela novým směrem. A pro Forbes teď miliardář Wichterle popisuje, jak vypadají jeho další plány.
Proč chcete rozjet výrobu ve Spojených státech?
Je to velký bohatý trh s celou řadou příležitostí. Když tam chceme uspět, musíme tam působit a nejlépe i vyrábět, abychom byli blíž potenciálním zákazníkům.
Velkou výhodou Spojených států je fakt, že je tam podnikání daleko méně regulované než v Evropě. A spoustu věcí tam díky tomu lze udělat snáz. Ve Státech je také flexibilnější pracovní síla a jsou tam nižší ceny energií. V neposlední řadě může mít pozitivní vliv i současná celní politika, i když není rozhodující.
Co je ve Spojených státech naopak problematické?
Chybí tam kvalifikovaná pracovní síla, protože si země odvykla vyrábět. Vlastně není jednoduché zavádět tam specializovanou výrobu. A myslím, že s tím bude mít problém celá řada firem, která bude chtít přesunout továrny do Spojených států. Američané jsou prostě více než na výrobu zaměření na služby.
Co konkrétně chcete ve Spojených státech vyrábět?
Chceme tam dělat průmyslové převodovky, včetně jejich servisu. Plánujeme do USA přesunout také výrobu vodních turbín. Hlavní produkci oběžných kol na vodní turbíny máme ve Slovinsku, část součástek kupujeme ve Spojených státech a Kanadě. Nově bychom je ve Spojených státech rádi vyráběli. Zatím tam máme víceméně inženýrskou skupinu, která zajišťuje návrh, montáž a servis vodních elektráren.
Výrobu máte také v Kanadě. Jak se tam podnikatelské prostředí liší od USA?
Kanada je trošičku více socialistická, má levnější pracovní sílu. Jinak si jsou obě země velice blízké tím, jak se tam dělá byznys i způsobem života.
Využijete zkušenosti z Kanady při expanzi do Spojených států?
Budou se nám hodit. Závislost Kanady na Americe je gigantická. Pro kanadské firmy je Amerika naprosto dominantním trhem. Perfektně rozumějí tomu, co americký zákazník potřebuje a vědí, jak na americkém trhu uspět.
Foto Eric Guřan
Občas zaznívá, že v zámoří většinou nechybí nadšení pro podnikání, na rozdíl od Česka…
Tady chybí pozitivní nálada pro cokoli. Dalo by se to možná parafrázovat tím, že my sice máme dobrou náladu, ale nedáváme ji na sobě znát.
Takže je vám bližší americký přístup k byznysu?
To ne, já bych nechtěl žít v Americe. Jsem v Evropě maximálně spokojený.
Když se objevila možnost koupit Litostroj, jak dlouho jste přemýšlel, zda do toho jít?
Neváhal jsem ani minutu. Je to špičkové, precizní strojírenství, kde se na jednu stranu musíme učit spoustu nového, ale na druhou stranu mají vodní turbíny a průmyslové převodovky řadu věcí společných. Nákup Litostroje byla určitě dobrá volba. Dostali jsme se k velké byznysové příležitosti, trh s vodními turbínami je obrovský a stále roste.
Máte vyhlédnuté ještě další firmy, které chcete koupit?
Určitě chceme růst v průmyslových převodovkách a ve vodní energetice. Tam zvažujeme další nákupy. To, že bychom šli mimo tyto obory, považuji za velmi nepravděpodobné. Ale když se objeví zajímavá nabídka, může se to přihodit.
Firmu Wikov vyrábějící zemědělskou techniku i automobily, jejíž název teď nese dál vaše skupina, vlastnil váš pradědeček. Proč jste tuto značku před lety koupil?
Nebyla za tím touha oživit rodinný odkaz. Měli jsme na začátku dvě fabriky, jedna nosila název Škoda, druhá ČKD a platili jsme za jejich využívání licenční poplatky. Začali jsme přemýšlet, jak název sjednotit, a tehdy jsem si vzpomněl na rodinnou značku Wikov. Zjistil jsem, kdo ji v konkurzu koupil a vlastní, a domluvil se na odkupu.
Už jsme se bavili o tom, že chcete posílit výrobu ve Spojených státech. Plánujete ale jít se skupinou Wikov i do dalších zemí?
Podnikáme zejména v Evropě a tam chceme i zůstat. Důležitá je pro nás severní Amerika, ať už Spojené státy, nebo Kanada, a pak hlavně Indie.
Proč zrovna Indie?
S ohledem na množství lidí a rychlý rozvoj ekonomiky představuje Indie velmi zajímavý trh. Už jsme tam začali vyrábět. V Indii se soustředíme na produkty pro tamní trh, konkrétně na převodovky pro kolejová vozidla, tedy pro velké lokomotivy a pro metro. Časem bychom možná rádi šli i do jižní Ameriky nebo Afriky, ale nyní se chceme soustředit na státy, kde už výrobu máme.
Povídáme si ve vaší pracovně, vedle probíhá raut pro architekty z Dubaje. Proč za vámi přijeli do Prahy?
Kvůli sklu. Zajímají je hlavně dekorativní svítidla do rezidencí, kanceláří, hotelů nebo restaurací. Dubaj je rozvíjející se metropole a zároveň obrovský hub architektů a designérů. Co se prosadí v Dubaji, rozšíří se pak do Saúdské Arábie a často i do dalších zemí. Je to vlastně epicentrum, kde se dnes dělá architektura a design. Dodáváme tam velkou část produkce našich skláren.
Vzal jste návštěvníky z Dubaje i do skláren?
Jasně. Ostatně to byl jeden z důvodů, proč sem přijeli. Když vidíte, jak se sklo vyrábí, pojí se s tím velké emoce. My nakonec skrze ta svítidla prodáváme emoce.
Máte dvě sklárny, jednu v Nižboru, druhou ve Světlé nad Sázavou. Jak se jim daří?
Zvládly všechny šílené energetické šoky a daří se jim velice dobře. Sklárny jsme zfúzovali dohromady, takže teď máme jednu firmu, pod kterou spadají tyto dvě sklárny, i dva různé brandy Bomma a Rückl. Obrat společnosti roste o dvacet procent ročně a vyrábí krásné produkty. Dohromady vše funguje hezky a firma vydělává.
Většina sklářské produkce jde na export?
Ano. Prodáváme i na českém trhu, ale ten je malý, takže vyvážíme přes devadesát procent produkce. Naše výrobky míří hlavně do Evropy, do Spojených států, které jsou pro nás důležitým trhem, a pak do oblasti Perského zálivu, tedy zejména do Dubaje.
Foto Michael Tomeš
Když zmiňujete emoce spojené se sklem, jak vás vůbec napadlo pustit se vedle strojírenství, což je poměrně tvrdý a striktní obor, do sklářství?
Byla to náhoda. Měl jsem možnost koupit sklárny v problémech. Nebylo to nic cíleného nebo záměrného. Já jsem se i do strojírenství dostal trošku omylem. Jsem vystudovaný geolog, takže se strojírenstvím jsem původně neměl nic společného. Život ale přináší spoustu příležitostí, po kterých buď sáhnete, nebo ne. A já jsem měl to štěstí, že jsem nejprve sáhl po strojírenství a pak po sklářství.
Do skupiny Wikov spadá řada různorodých strojírenských firem. Řídíte je jenom strategicky? Nebo jste typ šéfa, který potřebuje mít o každé společnosti přehled a chce ji poznat do posledního šroubku?
První možnost je ta správná. Firem už je nyní tolik, že nejsem schopen se věnovat všem na exekutivní úrovni. Mám na starosti opravdu jen strategické řízení. To ale neznamená, že se nesnažím dobře porozumět, jak daná výroba funguje. Bez pochopení detailů totiž těžko můžete dělat strategická rozhodnutí.
Před časem jste zvažoval, že byste pracoval trošku méně než doteď…
To už zvažuji asi třicet let, ale zatím jsem se k tomu nedostal. Po nákupu Litostroje mám naopak víc práce. A překvapivě spoustu času polyká i snaha zlepšit veřejný prostor.
Čemu konkrétně se věnujete?
Zapojil jsem se do iniciativy Druhá ekonomická transformace, vedle toho působím ve Svazu průmyslu a dopravy nebo v Asociaci českého průmyslového designu. Stojí mě to hodně času a vše už pořádně nestíhám. Ve veřejném prostoru budu muset trochu zbrzdit. Nyní už odmítám i projekty, do kterých bych se jinak rád zapojil, nemám na to ale už prostě kapacitu.
Náladu zlepšují úspěchy. Každý z nás občas potřebuje zažít obdobu slavného hokejového vítězství, jako byla olympiáda v Naganu. Měli bychom mluvit o tom, na co můžeme být hrdí, v čem jsme dobří, co se podařilo. Je potřeba přemýšlet, co můžeme zlepšit sami a co společně.
A v čem jsou Češi dobří? Na co můžeme být hrdí?
Ve spoustě věcí, a to nejen v byznysu. V Česku dobře funguje specifický humor nebo vzájemná solidarita. Platí české „musíme si pomáhat“. Pokud dojde ke katastrofě, jsme ochotní pomoci a semknout se. Zdejší firmy jsou precizní, ale na druhé straně i kreativní, dovedou se na problém dívat z více úhlů pohledu.
Foto Jan Rasch
Když byste se podíval na své působení ve Druhé ekonomické transformaci, co se podařilo?
Je to dlouhý proces, jsem rád, že jsme vůbec začali. Český byznys nějakým způsobem dospěl a řekl si, že vrátí zdejší společnosti, co mu dala. Zaměřili jsme se spolu s dalšími podnikateli na to, pro co máme nejvyšší kvalifikaci, tedy jak se dá zbohatnout a vydělávat peníze.
Snažíme se dávat na stůl témata, která by mohla výrazně pomoci Česku na cestě k prosperitě a jejichž zavedení do praxe není nákladné. Za důležité považujeme třeba zlepšit povědomí o České republice v cizině. Rádi bychom také vylepšili fungování zdejšího kapitálového trhu.
Přemýšlíme, jak lépe převést výsledky vědy a výzkumu do praxe, nebo jak dostat na zdejší vysoké školy více zahraničních studentů, protože nám v technických oborech chybějí mladí. Daleko jsme se dostali se zaměstnaneckými akciemi, které jsme také postrkávali a jejichž nová podoba byla nedávno schválena.
Je skutečně důležité, jak je Česko vnímáno v cizině? Pomáhá povědomí o dané zemi byznysu?
Rozhodně. Když napíšu na jeden svůj výrobek Made in Mongolsko a na druhý Made in Švýcarsko, tak může být rozdíl v ceně za ten samý produkt klidně třicet procent. Národní značka má opravdu velký dopad na vývoz a prodej zboží a služeb. Dobré jméno země ale ovlivňuje i to, zda přijíždějí bonitní turisté, přicházejí investoři, chodí se do ní studovat, pracovat nebo podnikat
Zmiňoval jste příklad Mongolska a Švýcarska. Jak si v mezinárodním srovnání stojí Česko?
Existuje žebříček srovnávající značky jednotlivých zemí. Tam je Česko na třicátém místě ze 150 zemí. Kdybychom na brandu Česka trochu zapracovali, mohla by naše země poskočit ještě výš.
Když v cizině řeknete, že jste česká firma, co si obchodní partneři představí?
To záleží, kde to říkáte. Jsou státy, kde Česko neznají, jen někdy možná slyšeli o Praze. Jinde máme většinou dobrou pověst a Česko je považováno za kredibilní stát.
Jak si stojíme ve Spojených státech?
Amerika má o světě velice mizivé povědomí, takže tam Česko úplně nerezonuje. Jsme tam chápáni jako jedna z evropských zemí.
Obce nemají chuť podporovat podnikání, protože jim to přináší jen komplikace. Založení firmy vede k tomu, že do místa třeba jezdí více kamionů, podnikatel tam chce něco stavět. A úspěšný byznys pro obec neznamená daňový přínos.
Chtěli jsme proto upravit rozpočtové určení daní tak, aby malá část zisku podnikatele zůstávala v dané obci a ta měla větší zájem podnikání podporovat. Ale ukázalo se, že prosadit takovou změnu bude velmi složité. Navíc jde o politicky citlivé téma.
Váš prapradědeček založil a vedl továrnu, dědeček Otto Wichterle byl slavný chemik, který vynalezl silon a kontaktní čočky, otec je také vědec. Kdo vás nejvíce inspiroval?
V rodině jsem inspiraci nehledal, neřešil jsem, zda budu navazovat na něčí odkaz. Prostě jsem jen zdědil určité geny a ty mi dávají chuť pouštět se do nových věcí. Klíčové je, že mě podnikání musí bavit. Nedělal bych věci, které mě nebaví.
Když vás daný byznys nebaví, tak firmu prodáte?
Takovou firmu si vůbec nekoupím. Chci dělat opravdu jen to, co mě baví.
S tím je asi spojené i to, že jste koupil a zrekonstruoval Vrbatovu boudu. Budete si pořizovat další nemovitosti na horách?
Do Krkonoš jsem jezdil od mládí a Vrbatova bouda je ikonické stavení úplně na hřebenech hor. Když se objevila taková příležitost, měl jsem jasno. Tahle bouda je ale pro mě spíše zázemí na horách, rozhodně to není podnikání, na kterém bych vydělával, dost peněz jsem tam naopak ztratil. Takže o nákupu další horské boudy neuvažuju.
