Alfons Llupi je muzikant. A příležitostný herec. A kavárník. Konkrétně majitel nymburského Café Society, prvního tamního podniku svého druhu.
Ve městě se čtrnácti tisíci obyvatel žije Llupi od svých patnácti let, kdy do něj přišel i se svou početnou albánskou rodinou. V devadesátých letech patřili v konečně zase svobodném Česku k prvním migrantům, kteří odešli ze země čtyřicet let sužované krutou diktaturou Envera Hodži.
Vůdce komunistické Albánie nechal opozici likvidovat skrze tresty smrti, mnohaleté vězení i vyhnanství. „Byl to jeden z nejtvrdších režimů na světě, podobný tomu v Severní Koreji. Všichni jsme měli jedny boty, jednu látku, z níž se šily kalhoty, nesměli jsme vlastnit auto, jídlo bylo na poukázky, k hranicím se člověk nemohl ani přiblížit,“ vzpomíná Llupi.
Cesta zpět k jeho českým kořenům nicméně začala už někdy v roce 1902. Llupiho prababička, Češka ze Sudet, studovala ve Vídni a na stáži v severní Albánii se setkala se svým budoucím manželem. V zemi už zůstali a postupně se jim narodily tři děti. Jedním z nich byla i Alfonsova babička, která na něj měla v životě velký vliv.
„Vařila mi švestkové knedlíky, naučila mě zpívat Ach synku, synku a vyprávěla mi pohádky. Všechny začínaly stejně: Byl jednou jeden král. Mluvila česky a já jí nerozuměl ani slovo, ale líbilo se mi, jak to říká,“ vzpomíná s úsměvem.
Babička fandila prvnímu československému prezidentu Masarykovi a později milovala Václava Havla. Když se stal po sametové revoluci prezidentem, byla nadšená. „Když režim padl a v Albánii vypukly různé nepokoje, kdy si jednotlivé klany vyřizovaly mezi sebou účty, rozhodli jsme se odejít pryč,“ vysvětluje Llupi.
Přijeli tehdy i s tetami, strýci, babičkami a dědy – dohromady jich bylo třináct. Ujali se jich příbuzní, kteří jim našli práci i ubytování. Tehdy prý jako migranti zažili v Česku ráj. Tím, že země se teprve učila svobodě, ještě neexistovaly imigrační zákony, a rodina tak získala za tři měsíce trvalý pobyt. Dnes by si na něj musela minimálně pět let počkat.
„Když jsem přišel, neuměl jsem česky, i když babička se o to snažila. Jenže já měl raději italštinu a francouzštinu,“ přiznává Llupi. Česky se ale učil rychle a pomohl mu v tom mimo jiné fotbal.
„Ve fotbale jsou různá hesla, která brzy pochopíš. Třeba faul nebo přihraj, ty vole. To se člověk rychle učí,“ směje se. Výhodou bylo i jeho jméno – dost často si o něm mysleli, že je Ital, díky čemuž měl úspěchy hlavně u dívek, a dospívání v cizí zemi tak bylo rázem příjemnější.
Foto Hana Řeháková
Foto Hana Řeháková
Odmala ho životem provázela hudba a stejně jako celá rodina i on hrál na klavír. Ještě v Albánii se připravoval na konzervatoř – svým barytonem dokáže snadno zaplnit prostor, a tak se zajímal o operní zpěv. Jenže odchodem se šance na konzervatoř rozplynuly.
„Nedokázal jsem napsat přijímací testy. Česky sice umím číst i mluvit, ale psát jsem se nenaučil nikdy. A tak jsem se vyučil kuchařem, a když jsme si otevřeli v Nymburce restauraci, pracoval jsem tam,“ vypráví. V roce 2008 se pustil do vlastního podnikání a otevřel si v Nymburce první kavárnu. Pojmenoval ji podle povídky Kávová společnost od Boženy Němcové, která v Nymburce kdysi dva roky pobývala.
Inspiraci pro podobu interiéru čerpal Alfonso ze svého života v anglickém Brightonu, kde chvíli pracoval. Má rád rituály a jedním z nich bylo zajít každé ráno do jedné z tamních kaváren, dát si dvojité kafe, nastoupit do doubledeckeru, projet se městem a jít do práce.
„Mám ještě jeden rituál, že si přiznávám pravdy. Takže jsem si řekl pravdu, že jsem Albánec a Albánci převážně obchodují se zbožím, které se váží v gramech a je to pudr – jenže ilegální, protože jde o kokain. Ale já jsem legální Albánec, takže mi zbývá pracovat s něčím legálním, co se také váží v gramech, je tam velká marže a člověk na tom je závislý. Takže káva,“ popisuje pozoruhodný proces, který ho ke kavárně dovedl.
A protože má rád anglické hospody, chtěl udělat jakousi fúzi anglického pubu s kavárnou jako z filmů od Felliniho. Podnik s netradičním interiérem, připomínajícím anglicko-italského křížence, měl u hostů úspěch. Kávu přitom odebírá z pražírny Dos Mundos a v nabídce má i velmi hořká zrna z Itálie.
Foto Hana Řeháková
Foto Hana Řeháková
Na odbyt jde nejvíce cappuccino, i když Llupi stejně jako Italové trpí, když si ho zákazníci objednávají v odpoledním čase. V jídle se pak mísí recepty italské, albánské i turecké kuchyně a velkou roli hraje především focaccia. Na tu se specializuje i designově vyladěný bar, který je hned vedle kavárny a vládne mu Alfonsova maminka.
„Tohle je člun z wehrmachtu,“ ukazuje Alfonso na ocelovou konstrukci, tvořící základ dřevěného barového stolu. Nad ní visí velkoformátový obraz, který podnikatel sám vyrobil z odpadu z truhláren. Focacceria bývala dřív barbershopem, jenže covid s podnikáním rodiny hodně zamíchal. A nejen finančně.
Kavárna měla každý měsíc propad sedmdesát tisíc korun a nepomohlo ani otevřené okénko. Pandemie ale zanechala šrámy také na duši. „Covid mě málem zlomil psychicky. Najednou jsem viděl, že veškerá činnost, kterou jsme do té doby dělali, je nedůležitá – hudba, zpěv, ale i ta káva, bez toho se prostě obejdete. Vzalo mi to vítr z plachet,“ vzpomíná.
Chvíli proto trvalo, než se zase postavil na nohy. Pomohlo i to, že hudební kamarád rozjel koncept Zrno zrnko – jeho energie a zápal nakazily i Llupiho. K restartu přispěla rovněž zdravá konkurence, když v Nymburce otevřely další kavárny. Dnes je jich tu pět.
V květnu se Llupi chystá i do Albánie, kam se pravidelně vrací. Jezdí k příbuzným, do vesnice u moře. Cítí se tam o trochu víc doma, hlavně protože se podobá ostatním.
Albánii už sice nevládne diktátor, ale Llupiho rodné zemi se stále příliš nedaří. Není připravená na davy turistů ani na peníze, které s sebou přivážejí. Albánci je podle něj často investují nevkusně a nesprávným směrem – u moře stavějí jeden panelák vedle druhého, často s falešným povolením.
„Když mi někdo říká, že pojede na dovolenou do Albánie, tak si přeju, ať jede jinam, ať se tam mohou lidé na chvíli nadechnout, vzpamatovat a najít tu správnou cestu,“ zdůrazňuje.
Než se rozloučíme, prozradí mi ještě jedno albánské přísloví, které mu často připomínala i jeho babička, když hledal problémy tam, kde nejsou: Osel kulhá od nohou, nikoli od uší.
