Ve škole byl průšvihář, v práci mu dlouhodobě chyběla motivace. Podnikání tak byla jasná volba. A jak se brzy ukázalo, i ta správná. Jan Hrubeš, který se před pěti lety pustil do výroby vlastních litinových hrnců a pánví pod značkou Litináč, míří k tržbám ve výši čtyřicet milionů korun.
Den co den po práci nasedal Jan Hrubeš do svého Seat Leonu naloženého surovými odlitky, aby je odvezl do sto kilometrů vzdálené slévárny a pak o dalších sto kilometrů dál do smaltovny, aby si odtud vyzvedl hotové litinové hrnce a pánve. Následovala cesta domů za manželkou, se kterou litinové nádobí zabalili a odnesli do nejbližší Zásilkovny.
„Trvalo to rok a půl, než se výroba hrnců pod značkou Litináč rozjela natolik, že jsme si mohli dovolit využít fulfillment centrum a věnovat se víc rozvoji podnikání,“ vzpomíná na nelehké podnikatelské začátky Jan Hrubeš, s nímž se setkáváme v prostorech brněnského studia Mocup Space.
Původně vystudoval umělecké slévárenství, ale větší byznysový potenciál viděl v tom průmyslovém.
„Po bakaláři jsem se dostal na stáž do Detroitu, kde jsem rok kreslil v 3D programech formy pro automobilový průmysl. Následovalo pětileté kolečko různými českými automotive firmami, kde jsem byl mimo jiné projektovým manažerem nebo konstruktérem světel pro Mercedes,“ popisuje Hrubeš své pracovní zkušenosti.
Tou dobou ho zaujal kuchař Marek Pavala, který vařil v hrncích renomované francouzské značky Staub. „Říkal jsem si, že přece nemůže být tak těžké to vyrobit za méně peněz. Ta myšlenka se mě držela a rostla,“ vypráví s tím, že nejdřív začal 3D modely kreslit, pak tisknout na 3D tiskárně makety z plastu, až nakonec v roce 2020 založil firmu Alloyware a vyrobil první hrnce pod značkou Litináč.
Na první slévárenskou formu si našetřil. „Stála tenkrát sto tisíc korun. Dalších zhruba padesát tisíc korun jsem dal za focení, e-shop a skladové zásoby,“ popisuje prvotní náklady Hrubeš.
První rok si nakonec vystačil jen s jednou velikostí pánve jedné barvy, kterou prodal celkem stovce zákazníků. Se vším mu pomáhala manželka Tereza a také dva kamarádi, kterým svěřil na starosti technickou operativu a marketing.
Foto Tomáš Škoda
Foto Tomáš Škoda
Zájem o jeho zboží rostl. „Smaltovaná litina má kromě toho, že je těžká, také výbornou tepelnou akumulaci. Když na ni hodíte kus masa, tak nikdy nepustí vodu a krásně se zatáhne. Oproti tomu na hliníkových pánvích se může stát, že se jídlo místo pečení bude dusit,“ vyzdvihuje Hrubeš mezi řečí benefity smaltované litiny.
Každodenní objíždění sléváren a smaltoven po práci začalo být neudržitelné, a tak mladý podnikatel začal hledat slévárnu, která mu dokáže udělat všechny potřebné operace na jednom místě.
„Čtyři slévárny mě odmítly, než se nade mnou slitoval jeden bývalý absolvent Vysoké školy báňské, kde jsem studoval i já, a pomohl mi,“ vzpomíná podnikatel.
Zatímco první rok utržil dvě stě tisíc korun, v roce 2022 už to byl milion korun. Na jižní Moravě se otevřela smaltovna, kam téhož roku přesunul svou výrobu z Beskyd a zároveň odstartoval fundraisingovou kampaň na Hithitu.
„Velmi rychle jsme prodali tři stovky kusů nádobí za půl milionu korun. Blbé bylo, že jihomoravská smaltovna nebyla na tak velkou zakázku připravena. Těch tři sta kusů jsem si musel nakonec osmaltovat, vypálit a poslat sám,“ směje se při vzpomínce Hrubeš.
Z Brna do Číny
Pak přišel další zlom. „Vystřídal jsem čtyři smaltovny, ale pořád to nebylo ono. Poměr cena–výkon nebyl dobrý a nedokázali jsme vyrábět v dostatečném množství a kvalitě,“ konstatuje Hrubeš s tím, že na popud rodinného známého a později svého investora si koupil letenku do Číny.
Tam objel sedm továren, aby našel takovou, která mu v požadované kvalitě dokáže vyrobit i požadované množství. „Díky mým zkušenostem samozřejmě dokážu rozeznat kvalitní smaltovnu,“ tvrdí podnikatel.
Výrobu nakonec přesunul do Číny a dodnes to pokládá za jedno ze svých nejlepších rozhodnutí. „Tady mi jednu formu chtěli vyrobit za dvě stě tisíc korun a trvalo by to tři měsíce. V Číně mi nabídli stejnou formu za čtvrtinovou cenu za deset dní,“ uvádí podnikatel.
V roce 2023 prodal nádobí za necelé tři miliony korun. Tehdy Jan Hrubeš udělal i poslední tečku za svou zaměstnaneckou kariérou.
Foto Tomáš Škoda
„Odmítl jsem šéfa, když po mně chtěl neplacený přesčas, protože jsem musel doma balit hrnce. Namítl, že i on zůstává o dvě hodiny déle. Na to jsem odpověděl, že je to jeho problém. Za dva týdny jsem byl propuštěn,“ vzpomíná Hrubeš s úsměvem na moment, který hodnotí jako klíčový, protože mu umožnil se plně věnovat vlastnímu podnikání.
„Každý člověk má omezenou energii. Mnoho podnikatelů začíná podnikat souběžně se svým hlavním zaměstnáním. Pokud ale veškerou energii věnujete zaměstnavateli, váš vlastní byznys poroste pomaleji a možná nikdy nedosáhne plného potenciálu,“ vzkazuje těm, kteří se snaží rozjet byznys při práci.
„Asi to nebude znít dobře, ale vyplatilo se mi v práci odvádět jen minimum a soustředit se primárně na vlastní byznys,“ dodává.
Podnikání prý měl každopádně v sobě. Od základní školy se pokoušel něco vyrobit a prodat. „Na střední jsem pak vyráběl sochy na zakázku ze sádry a bronzu,“ vzpomíná Hrubeš, kterému to nikdy moc nešlo v kolektivu ani v korporátech, kde se musí jet podle předem nastaveného systému.
V roce 2024 už v Alloyware vyráběli osm typů pánví, pekáčů a hrnců a rozjeli i spolupráci s českým šéfkuchařem Janem Punčochářem.
Loni se obrat firmy vyšplhal na dvanáct milionů korun. „Prodali jsme po vlastní ose pět tisíc kusů nádobí. Hodně jsme se rozšířili do B2B segmentu. Naše výrobky samy poptávají hotely, jako je Grandhotel Pupp v Karlových Varech, Ensana v Mariánských Lázních nebo Miura v Čeladné,“ zmiňuje.
V prodeji si zatím drží exkluzivitu – Litináče jsou dostupné jen v jejich vlastním e-shopu a v pěti kamenných prodejnách. Na trhu se ovšem cítí celkem komfortně. Přispělo k tomu i to, že si Jan Hrubeš produkty sám navrhuje.
„V Česku máme jen jednoho konkurenta, který je zhruba pětkrát větší, což bychom rádi změnili. Ve světě to jsou buď velcí francouzští hráči, kteří podobný produkt prodávají za osm tisíc korun, nebo nejlevnější produkty z Lidlu nebo Amazonu za patnáct stovek,“ upřesňuje pozici na trhu Hrubeš s tím, že s Litináčem se vydali střední cestou.
Kromě toho, že vyrostli čtyřnásobně, začali přemýšlet, jakým způsobem své podnikání posunout dál. „Rozjeli jsme spolupráci se studenty pražské univerzity UMPRUM, kde nám kompletně navrhují kolekci nerezového a litinového nádobí a nožů,“ zmiňuje Hrubeš a vysvětluje, že jejich litina je nová generace materiálu, který se v Česku ještě tolik nepoužívá.
„Věřím, že to bude game changer,“ myslí si podnikatel. Materiál vyvinuli sami – bude mít podle Hrubeše veškeré výhody litiny, ale zároveň bude nepřilnavý a vážit polovinu. Studenti Umprum jim připravují i design, který se chystají patentovat.
V současnosti má Hrubeš investora, který mu pomáhá nejen finančně, ale také ho učí, jak fungovat s bankami a vyjednat si zajímavé podmínky. Struktura firmy se bude ale koncem roku měnit, a to tak, že osmdesát procent zůstane Hrubešovi a dvacet procent získá jeho kamarád.
„Měli jsme nabídky od čtyř investorů, ale nedohodli jsme se. Pár let proto pojedeme po vlastní ose, a až budeme na sto milionech korun, tak uvidíme,“ zamýšlí se nad budoucností svého podniku Hrubeš.
Litináč se změní na Huuust
V plánu má Jan Hrubeš také rozšíření o další doplňkové produkty a jeho firmu čeká i rebranding. „Když jsem začínal Litináč, trochu jsem si naběhl s názvem. Trh je totiž velký a smaltovaná litina je spíš pro fajnšmekry. Zbytek trhu chce jednodušší nádobí,“ vysvětluje krok podnikatel s tím, že nerez a novou generaci litiny chtějí v podobném duchu a kvalitě prosadit i u jiných produktů.
Kromě hrnců a pánví budou nabízet i woky. „Klíčový bude kromě technologie také design, který bude funkční. Chceme, aby byl náš wok trvalý, aby to nebyla sezonní záležitost,“ vysvětluje. Nože budou nabízet klasické nerezové i ty z damaškové oceli, kterou tvoří několik vrstev oceli přeložených přes sebe, díky čemuž vzniká zajímavá struktura a vyšší pevnost.
„Naším cílem je, aby obchodní název i název nového e-shopu Huuust působil i na mladé lidi. Na Litináč slyší lidé ve věku mezi padesáti a šedesáti lety,“ říká podnikatel a vysvětluje, že Huuust znamená jednak sykot, když se zapne sporák, a pak to taky nemá znamenat nic. „Chtěli jsme nějaký originální a bezvýznamný název,“ doplňuje.
S novou značkou chce být i víc transparentní a zákazníkům vysvětlit, jak firma produkty vyrábí, proč jsou vhodné a zdravé pro jejich kuchyň a taky kde a z jakých materiálů se vyrábějí.
„Chceme lidem ukázat, že výrobky z Číny už jsou dneska někde jinde, než byly před dvaceti lety,“ tvrdí podnikatel, který dosud zvládal zajišťovat chod firmy jen se třemi dalšími lidmi. Letos se však chystá nabrat další dva zaměstnance a v roce 2026 tým rozšíří až na deset lidí.
Během příštích dvou let chtějí s Alloyware zároveň expandovat do dalších evropských zemí. „Musíme natáhnout nějaký kapitál i zpět do Česka,“ podotýká Hrubeš, který očekává, že i díky všem změnám a novinkám obrat firmy letos vystoupá na čtyřicet milionů korun.
