skip to main content

Válka, odsun i natáčení v jedné vesnici. Do kin přichází drsný český film Krajina ve stínu

3 minuty čtení

Malá jihočeská ves Bořice na Písecku se loni v dubnu změnila ve filmový plac. Místní asfaltovou silnici pokryla zemina, a na návsi dokonce vyrostly dva nové objekty, konkrétně čelo falešné radnice s kanceláří a také nakašírovaný obchod. Mezi staveními a stodolami točil režisér Bohdan Sláma svůj film Krajina ve stínu, který 10. září vstupuje do českých kin.

Jde o Slámovu první historickou látku, navíc podle cizího scénáře, natáčení ale představovalo návrat domů – Sláma totiž v Bořicích žije.

„Náves je pro náš film takovým jevištěm, kde se všechno odehrává,“ říkal mi režisér loni přímo na place. Film se totiž obrací ke skutečným poválečným událostem v pohraniční oblasti Vitorazska, jíž zmítalo napětí mezi českou a německou komunitou, které vyvrcholilo masakrem ve vsi Tušť.

Rukou sousedů při masakru zemřelo 14 vesničanů, kteří se před válkou přihlásili k německé národnosti. Nový snímek ale začíná už ve 30. letech, kdy rozbroje mezi sousedy přiživuje nástup Hitlera. Film však nemá hlavního protagonistu či protagonistku – důležitější je proměňující se dynamika vztahů mezi vesničany, z nichž ve snímku doba smývá líné nálepky „padouch“ či „hrdina“.

„Obyčejní lidé najednou čelí dějinám a ideologiím, které se přes ně převalí. Právě ideologie ničí mezilidské vztahy a likvidují hodnoty, na kterých je postaveno lidské společenství,“ říká už před premiérou režisér Bohdan Sláma. Když si prý přečetl scénář od Ivana Arsenjeva, byl v šoku.

„Jak je možné, že dojde k takovému masakru mezi lidmi, kteří se znají celý život?“ ptá se tvůrce filmů jako Štěstí nebo Čtyři slunce. Krajinu ve stínu rozpohyboval producent Martin Růžička už před devíti lety. Se scenáristou zpovídal pamětníky, probíral archivy a hledal, kde by se projekt s rozpočtem 35 milionů korun mohl točit.

Bloudil prý i po Rumunsku, ale nakonec si uvědomil, že ideální místo pro vesnickou tragédii je právě v Bořicích. Malebná náves totiž nemá žádný monument z minulého režimu typu kulturního domu nebo samoobsluhy, a navíc jí neprojíždějí auta. Sláma prý přesto musel přesvědčovat sousedy, aby natáčení vydrželi.

„Je to ale bezvadný. U poloviny z nich se natáčí, polovina jich ve filmu přímo hraje,“ nechal se režisér slyšet na natáčení, které s výjimkou prvního dne na Kozákově v Českém ráji probíhalo pouze v Bořicích. Iluzi dobovosti uzamčené na jedné návsi měla však ještě umocnit stylizace.

Reklama

Snímek je černobílý a nasnímaný na klasický filmový pás s větší hloubkou ostrosti, což má podle slov tvůrců způsobit, aby výsledek nepůsobil jako „televizní inscenace“. Část herců včetně Petry Špalkové nebo Báry Polákové navíc ve snímku mluví německy. V obsazení dále figurují Stanislav Majer, Magdalena Borová, Csongor Kassai, Pavel Nový, Zuzana Kronerová, Tomáš Jeřábek nebo Marek Taclík.

V jednom z prvních záběrů se celá vesnice schází na křtu malého dítěte – poslední chvíli relativního klidu před bouří, která sousedy poštve proti sobě. Část z nich se totiž chce přidat k Hitlerovu Německu a rozdělené jsou najednou třeba i česko-rakouské rodiny. Snímek se posouvá skrze krátké komunitní rozmíšky s replikami postupujícími od „Já nic podepisovat nebudu“ přes „Přece nebudeme jako Němci“ až po „Já jsem jen dělal, co mi řekli“.

Kamera se stává trochu plonkovým průvodcem.

Film se tak tříští do pásma vyhrocených výjevů, které pro svoji popisnou roztěkanost jen málokdy skutečně vtáhnou do kruté žité zkušenosti více než tuctu postav. Černobílá kamera se navíc stává trochu plonkovým průvodcem, který v dlouhých záběrech rozkročených mezi kašírovaností a realističností neustále hledá klíč k zobrazovanému dění.

Ve druhé polovině se dostávají do popředí osudy manželského páru v podání Stanislava Majera a Magdaleny Borové, atmosféru však kazí plakátová přepjatost agresivních Revolučních gard v čele s Markem Taclíkem jako důstojníkem. Kýžené mrazivosti snímku by prospělo, kdyby si dovolil být ve vztahu k tavícím se charakterům více subtilní a méně doslovný.

Změny v jednání vesničanů, kteří se z obětí nacistů najednou proměňují v angažované tyrany rozhodující v hospodském výboru o tom, co se komu vezme, v sobě mají sílu – Slámova novinka ji ale bohužel nepřemění v charakterovou drobnokresbu. Z paměti najednou vyvstávají Jasného Všichni dobří rodáci, kteří sice vyprávějí o nucené kolektivizaci o několik let později a v jiném tónu, tvůrci Krajiny ve stínu si z nich však vypůjčují hned několik motivů.

Přes výše uvedené Krajina ve stínu není špatným filmem už proto, že se na české dějiny nebojí dívat (sebe)kritickým pohledem. V tradici naší kinematografie to nikdy není málo, ale samo o sobě to nestačí. Divák se musí chtě nechtě ptát, kam Krajina vykročí nad základní tezi, že doba byla zlá a semlela lidem charaktery. Jako připomínka toho, že historie nikdy není černobílá, však může posloužit dobře.

Reklama
Reklama