Slyší, jak si povídají buňky. Vidí, jak umějí být buňky zoufalé. Především se však snaží, aby nebyly zoufalé příběhy lidí. Jitka Palich Fučíková, jedna z nejinspirativnějších českých vědkyň, zabývající se imunoterapií nádorových onemocnění.
Když mluví, připomíná jezdkyni v sedle. Často se naklání nad stolem, čímž ještě víc popohání už tak rychlé tempo svého povídání, graduje jeho dramatičnost. Pokud ale vycítí nebo je upozorněna, že její slova letí vstříc krajině přílišné odbornosti, v níž by se mohla posluchači ztratit, vrátí se tělem zpět, způsobně se opře o opěradlo židle a zvolní cval.
Snad proto připomíná Jitka Palich Fučíková jezdkyni, že v profesní dráze podstupuje náročnou jízdu přes překážky. Míří k novým horizontům, u čehož jde ale velmi snadno ztratit správný směr.
V případě Jitky Palich Fučíkové mají překážky podobu otázek, na které se jednačtyřicetiletá žena snaží najít odpověď. Jak přiznává, zdaleka se jí to nepodaří pokaždé, falešná stopa ji svede na scestí, což je frustrující, nikoli demotivující.
Dávno už se vytrénovala, aby brala slepé uličky jako součást hledání, navíc se čas od času dostaví velkolepá kompenzace, kterou ona sama označuje za radostnou, až fascinující. Tak například? „Obrovsky pozitivní novinkou v našem oboru je takzvaná neoadjuvantní imunoterapie.“ Neoadju… Pardon, co?
