Ve svých devatenácti letech založila projekt, se kterým dostala operu mezi mladou generaci. Loni usedla do křesla umělecké šéfky opery a operety Moravského divadla Olomouc a z tamní scény chce vytvořit destinaci, kam se budou mířit diváci a divačky z celé země.
„Vadí mi, když si konzervativní divák bere operu jako rukojmí. Je to přece umělecká forma jako jakákoliv jiná a stejně jako ostatní formy dokáže být současná,“ říká Veronika Loulová, když se v kavárně naproti divadlu potkáváme na rozhovor. Tyto věty zřejmě nejlépe vystihují smysl její práce – seznámit s operou i publikum, které by si na podobný žánr dříve netrouflo třeba i z obavy, že je příliš staromilská.
Členka našeho letošního výběru 30 pod 30 usedla do křesla umělecké šéfky v šestadvaceti letech. V té době byla nejmladší ředitelkou opery v Evropě – a také jediná žena v čele podobné instituce v Česku. Dřív už působila jako režisérka nebo manažerka a na kontě má řadu jedinečných provedení: například operu Zabijačka, kterou s dramatikem a režisérem Jiřím Havelkou uvedla na objednávku vlády na počest zakončení českého předsednictví Evropské unie.
Veronika Loulová je navíc zakladatelka a ředitelka úspěšného projektu RUN OPERUN, jehož hlavním cílem je přiblížit operu publiku, kterému je dávný žánr vzdálený. „Vždycky mě bavilo dělat mnoho věcí najednou. Jejich kombinace byla tím, co mě odlišovalo, a také mě původně k opeře přivedla,“ vzpomíná Loulová.
„Vyrůstala jsem v muzikantské rodině, maminka byla spíš výtvarnice, zároveň já jako malá vždy inklinovala k divadlu a herectví. Kdybych se zaměřila jenom na jedno, tak bych to nezužitkovala tak jako v opeře,“ říká absolventka operní režie na HAMU a alternativního divadla na DAMU.
Zmíněný umělecký kolektiv RUN OPERUN založila jako svůj provní projekt už v devatenácti letech. „Tehdy to bylo ryze praktické rozhodnutí. Se svými spolužáky z gymnázia jsme snili dostat se na uměleckou vysokou školu, jen nám scházely zkušenosti, které se po uchazečích chtějí,“ vysvětluje Loulová.
Začali proto vymýšlet projekty, které by si mohli zapsat do životopisu. A opera, zahrnující a vyžadující nejširší kombinaci zaměření a umění – a tedy i podíl mnoha lidí z různých oborů – dávala jasný smysl. Projekt se postupně profesionalizoval a začal lákat i skupinu diváků, na kterou do té doby divadla necílila.
„Přišli jsme na to, že naši vrstevníci zatím divadlo neobjevili, respektive divadla zatím neobjevila, jak je oslovit. Cílila buď na děti nebo na starší publikum. Pro teenagery a lidi do třiceti let měla jen minimální programy,“ připomíná Loulová. K naplnění díry na divadelním trhu pomohlo i to, že se představení často odehrávala zdarma a na místech, kde se mladí scházeli – v kavárnách nebo třeba na letním festivalu.
Velký úspěch měla například opera La Traviata od Giuseppe Verdiho, která se v rámci projektu odehrála pod bývalým Stalinovým pomníkem na pražské Letné. Kontroverzní příběh z Paříže devatenáctého století přesunul RUN OPERUN do současnosti, konkrétně do světa drag queens. Představení se odehrávalo pod širým nebem, bez formalit nebo dress codu.
Zážitek, který měl k tradičnímu pojetí opery na první pohled daleko, přilákal obrovské množství diváků. O davu, který zaplnil celý prostor pod pomníkem, si mnohé tradiční scény mohou nechat zdát.
„Pokud je La Traviata kontroverzní příběh kurtizány z devatenáctého století, dnes by to mohl být příběh ze světa dragu. Jen málo diváků by dnes zajímal tak, jak byl napsaný před dvěma stoletími. V současnosti by se s ním jen těžko někdo ztotožnil,“ vysvětluje Loulová.
Moderní přístup celého RUN OPERUN postupně zaznamenal nejen zájem ze strany diváků, ale i institucí: projekt podpořil pražský magistrát, Ministerstvo kultury nebo Akademie múzických umění. A umetl cestu Veroniky Loulové k loňskému jmenování novou uměleckou ředitelkou olomoucké Opery.
„Ta byla dlouho uzavřená sama do sebe a v celorepublikovém kontextu se o ní příliš nevědělo. Doufám, že se to postupně mění,“ říká žena, jejíž ambicí je přilákat do Olomouce diváky z celé republiky. „Uvidí tu, co jinde ne. Hrajeme s divákem, snažíme se mu motat hlavu v tom, co chce vidět,“ nastiňuje ředitelka.
Rusalka v moderním podání | Foto Moravské divadlo Olomouc
Dojde i na crocsy a virtuální realitu | Foto Moravské divadlo Olomouc
Tuto sezónu už divadlo uvedlo současný pohled na Dvořákovu Rusalku nebo inscenaci Bartókovy opery Modrovousův hrad v režii Daniely Špinar. Nově připravuje operu Velkorysost Titova, při jejíž režii se Veronika Loulová znovu potkala s Jiřím Havelkou.
Hra, kterou napsal Wolfgang Amadeus Mozart na objednávku českých stavů u příležitosti korunovace Leopolda II., je podle režisérky neprávem opomíjená a převedením do současnosti ji chtějí v Olomouci připomenout.
„Její námět je antický, jenže antika, kterou zobrazovali v době vzniku opery, je úplně jiná než ta, kterou známe my například z filmů. Takže jsme přemýšleli, co chce divák vidět – falešnou antiku z období klasicismu, antiku ze současných filmů, nebo nějaký divadelní patvar? Celá inscenace si nakonec hraje s operní formou a reflektujeme v ní, co vůbec opera je a jaké další konotace ji můžeme přidávat,“ popisuje Loulová.
„Neměla by si pořád brát omluvy, že je obrovská, nákladná, nebo že byla napsaná dávno. Na trhu, byznysově, ale především v očích současného diváka by měla obstát i tak,“ uzavírá žena, která s tím opeře vydatně pomáhá.
