skip to main content
Český byznys

Veterán vynálezcem. Zranění z Afghánistánu ho dovedlo k nápadu, se kterým chce na světový trh

3 minuty čtení

V otevřené krajině se není kde skrýt a všude kolem sviští smrtonosné kulky. Co teď, sakra, co teď? Příslušník 43. výsadkového praporu Martin Kofroň se dostává na misi v Afghánistánu pod palbu Tálibánu a hrozícímu nebezpečí nakonec unikne skokem do zavlažovacího kanálu. Poraní si páteř, ale přežije. Vlastně může mluvit o štěstí.

A jak se po letech ukáže, dokonce o štěstí dvojnásobném. Vojákovo drama stojí za zrodem podnikatelského záměru, jemuž věří tak, že na něj vsadil doslova vše.

Dá se říct, že skokem za záchranou života skočil válečný veterán i rovnýma nohama do byznysu, byť to tenkrát absolutně netušil. Dopady obou skoků se neobešly bez bolesti, utrpení však nebylo bez významu. Martin Kofroň žije – a díky originálnímu nápadu čeká velký úspěch.

Tím originálním nápadem je rehabilitační a fitness nářadí Marrko Core, které voják vynalezl, když zkoušel ulevit poraněným zádům. Pro účinnost a současně jednoduchost cvičebního nástroje je jeho objevitel přesvědčen, že se s ním globálně prosadí. Aby měl počáteční kapitál na vývoj a patentování, prodal i dům. Po čtyřletém úsilí plánuje jít letos na podzim s produktem na trh.

To je ale pořád budoucnost, i když blízká. Minulostí, do níž se datuje počátek celého příběhu, je listopad 2012. Tehdy vyšel Kofroň, přezdívaný Kofi, z afghánské základny s parťáky na pěší patrolu. Nebyl žádným zelenáčem, v nepokojné zemi byl na třetí misi a už dřív čelil mnohým rizikům. Když ale tentokrát spustily nepřátelské zbraně, nebylo pochyb, že jde o život.

„Skočili jsme ještě s kamarádem do zavlažovacího kanálu, na sobě jsem měl zhruba šedesátikilovou výstroj, takže mi po dopadu povolila záda. Registroval jsem bolest, ale přebil ji adrenalin. Potřeboval jsem v tu chvíli vést boj, a ne řešit zranění.“

Řešit zranění se ale vojákovi nechtělo ani poté, co se ze situace on i ostatní dostali. Bojová operace se přihodila v jeho prvních dnech na misi a Kofroň přiznává, že nechtěl dát najevo slabost, nechtěl být před druhými za bolestínka.

„Zpočátku jsem si potíže se zády nedával do souvislosti s palbou, myslel jsem si, že spím na špatné matraci. Snažil jsem se bolest ignorovat, překonávat ji vůlí i polykáním prášků. Postupně se ale vše zhoršovalo do stavu, že jsem skoro nebyl schopen dojít poslední dva kilometry pěší patroly,“ vzpomíná. Těsně před koncem půlroční mise poslal lékař Kofroně prvním volným vrtulníkem na vyšetření do Kábulu a poté ze snímků usoudil na jeden či dva zlomené obratle.

Léčba se poté odehrávala v Česku, ale zanedbání zranění udělalo své. Definitivní diagnóza odhalila vyhřezlé ploténky, zdravotní stav se postupně začal zhoršovat, k bolavé páteři s omezenou hybností se přidalo i brnění nohou. Kvůli zdraví už nemohl být mladý muž mezi armádní elitou a jiné nabízené pozice ho neoslovovaly. Rozhodl se raději odejít do civilu.

Podlomené zdraví, ztráta prestižního povolání – s kým by to nezacvičilo? Martin Kofroň raději cvičil sám. „Posilovnu v garáži jsem si přestavěl na takové malé výzkumné centrum, kde jsem se různě vyvěšoval a cvičil v úlevových polohách,“ popisuje. Nic ale nezabíralo tak, jak by si přál.

Za zvratem nejen ve smyslu úlevy od bolesti, ale celého Kofroňova života stojí – jak už to tak často bývá – náhoda.

Reklama

„Jednoho dne jsem ze stropu sundával šplhové lano, a protože na něm bylo plno pevně utažených uzlů, vzal jsem nůž, uřízl ho a hodil do kouta,“ vzpomíná bývalý výsadkář. V koutě pohozené lano jako by na něj ale téměř vyzývavě koukalo. A vnuklo mu nápad zkusit s ním cvičit.

Výsledek? „Nemohl jsem uvěřit, že tak jednoduchý a obyčejný pohyb dokáže takové věci za tak krátkou dobu. Po třech týdnech se mi ulevilo odhadem o nějakých 40 procent. Poprvé po dlouhé době jsem se mohl vyspat, dotknout se prstů na nohou. V tu chvíli mě trklo, že by to mohlo pomoci i ostatním.“

Prodal dům a odešel do nájmu.

K trknutí došlo na konci roku 2015 a už z toho je patrné, jak dlouhá cesta ještě vedla k realizaci projektu, který dnes nese název Marrko Core. Kofroň byl solitérem, který téměř vše budoval sám, a především za vlastní peníze. Aby vůbec nějaké do rozjezdu měl, prodal dům na kraji východočeské Jaroměře a odešel do nájmu.

„Hlavně díky prodeji domu jsem měl zpočátku k dispozici zhruba čtyři miliony, to ale nebylo moc a samozřejmě to působilo mnohé komplikace. Teď jsem prakticky na nule, ale projekt se blíží do finále, brzy vypukne kampaň,“ nechce jít Kofroň úplně do detailů a slibuje, že bude Forbes informovat, až půjde produkt sloužící k rehabilitaci i formování těla na trh.

Už teď lze říct, že Marrko Core má povedený design, který je výsledkem práce studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. „Vedoucí tamějšího ateliéru měl s cvičením zkušenosti a k účinnosti toho, co jsem mu přinesl, byl skeptický,“ líčí Kofroň. „Po vyzkoušení mu to přišlo jako pecka.“

Subjektivní dojem potvrdily exaktnější závěry z Fakulty tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy, jejíž testy prokázaly pozitivní účinek vynálezu, který je v patentovém řízení takřka po celé planetě. O Marrko Core už dokonce existuje i diplomová práce s kladným hodnocením.

Nejlepší důkaz ale spočívá ještě jinde. „Jsem zpátky v armádě,“ usmívá se veterán. „Jako technik zbraní cestuji po světě, ale ještě předtím mě proklepli ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Kdybych nebyl zcela fit, určitě by mě zpátky nevzali.“

Reklama
Reklama