Je čas na vesmírnou renesanci? Při schvalování misí NASA je úspěšný pouze zlomek návrhů. O těch, které sítem neprošly, dalších deset let neslyšíme. Proč prostě nedat šanci mnohem více návrhům?
Tuhle jednoduchou myšlenku předložili David Paige z Kalifornské univerzity a Stephen Bailey z coloradské společnosti Deep Space Systems. Jejich teoretická mise nazvaná Armada spočívá v tom, že NASA by mohla do kosmu dostat dvacítku menších kosmických sond, které by mířily mimo jiné třeba na Mars, Merkur nebo k měsícům Jupitera.
„Představte si program předznamenávající zlatý věk zkoumání vesmíru. Flotila sond se rozletí všemi směry až na samé hranice toho, co lidstvo ví a zná,“ stojí vzletně v dokumentu. Může jít i o mise trvající desetiletí, jak by to bylo třeba pro navracení vzorků z planet a měsíců.
Cílily by sice k tělesům, kde už bádaly dřívější mise, ale tato druhá vlna by řešila nově vyvstalé vědecké otázky – například existenci oceánu na Jupiterově měsíci Europa, kde by mohl existovat mikroskopický život.
Zní to jako drahý špás? Hlavním důvodem vměstnání více záměrů pod hlavičku jediné mise je naopak úspora. Všech dvacet strojů v rámci projektu Armada by mělo totéž konstrukční řešení i komunikační, navigační a operační systémy, čímž by se na každé sondě mohlo ušetřit zhruba třicet milionů dolarů.
A především: žádná by nevyžadovala individuální start. Do kosmu by se dostaly společně s komerčními raketami vynášejícími satelity na oběžnou dráhu. Každá ze sond flotily by měla vážit kolem 200 kilogramů a šlo by tedy o jakési kosmické spolujezdkyně.
Pod hlavičku projektu Armada by mohly spadat například tyto navrhované mise:
- průzkum komet a planetek
- průzkum obřích Jupiterových měsíců – Europy, Callisto, Ganymedu a Io
- průzkum Deimu a návrat vzorků z Phobu, měsíců Marsu
- doprava vzorků z Marsu
- zjištění, zda je na naší nejbližší trpasličí planetě Ceres voda
- hledání ledu na Merkuru
- průzkum polárních oblastí Venuše
Na dvaceti misích by pracovalo dvacet vědeckých týmů, což by napomohlo více zajímavým příležitostem pro začínající vědkyně a vědce. Přísné rozhodovací řízení jednou za deset let je i v tomto ohledu častým zdrojem rozčarování.
S projektem Armada by se částečně předešlo tomu, aby zúčastnění vynakládali zbytečné množství času k práci na projektu, který je poté zamítnut. „Vědecká obec musí jednou za deset let učinit těžké rozhodnutí a vybrat pár plánů pro své vlajkové mise i mise New Frontiers,“ uvádějí autoři s odkazem na sondy vysílané do vzdálenějších koutů naší sluneční soustavy.
„Sítem výběru projde jen pár vítězů, poražených je nesrovnatelně víc.“ Podle autorů v úvodu zmíněné dokumentace tento proces rozeštvává vědeckou obec – část usiluje o zkoumání vnitřní Sluneční soustavy, část zaměřuje pozornost za její hranice a ve sporech se ocitají například i astrobiologové versus zastánci klasičtějších fyzikálních věd.
Autoři počítají s tím, že ne všechny mise mohou vyjít, což se u vlajkových misí NASA děje v posledních dekádách zřídkakdy. Podle autorů se však kýžený vědecký prospěch dostaví i v případě, že by uspělo šestnáct misí z dvaceti.
