Je to přesně rok, co nezisková organizace Lékaři bez hranic musela zareagovat na vypuknutí konfliktu na Ukrajině a pozastavit dosavadní pomoc, kterou v zemi poskytovala od anexe Krymu. Teď má své lidi v celkem dvaceti oblastech, kde pečuje o vážná fyzická zranění i mentální zdraví.
„Psychologická pomoc je obrovské téma. Mnozí pacienti ji potřebují, protože válka si vybírá svou daň. Lidé trpí panickým atakami, úzkostmi, posttraumatickou stresovou poruchou a tak dále. Vedle psychologické pomoci nabízíme i psychiatrickou, když je potřeba – někteří Ukrajinci si prošli i mučením,“ popisuje v rozhovoru ředitelka české kanceláře Lékařů bez hranic Sylva Horáková.
Nezisková organizace dodává na Ukrajinu také humanitární potřeby a v zemi vypravuje zdravotnické vlaky, které převážejí pacienty ve vážném stavu z oblastí aktivních bojů do bezpečnějších nemocnic jinde v zemi.
Podle Horákové je teď pomoc zapotřebí hlavně v okolí Bachmutu a Vuhledaru a také ve městě Kremina.
Co vám jako první proběhlo hlavou, když jste se před rokem 24. února dozvěděla, že Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu?
To si pamatuju docela dobře, utkví vám to v hlavě. Když jsem se ten den probudila, hned jsem sáhla po telefonu a asi v šest ráno snad ještě z postele jsem koukla na zprávy. Moje reakce byla: „Ježiši, to není možné, ono se to opravdu děje.“ Člověk samozřejmě sledoval zprávy, které do té doby z Ukrajiny přicházely, ale takové to uvědomění, že se to skutečně děje, to vám zůstane v hlavě.
Další myšlenka byla, zda mám odjet, protože jsem druhý den 25. odlétala s Lékaři bez hranic do Střední Asie na dva měsíce. Hlavou mi běželo, jestli nemám změnit plány.
A nakonec jste odletěla?
Ano, odletěla na asi šest sedm týdnů, ale jednou nohou jsem stejně byla v Praze – s kolegy, s mojí zástupkyní, abych věděla, co se děje.
Jak bylo náročné zkoordinovat pomoc v prvních dnech konfliktu?
Budu mluvit za Lékaře bez hranic jako za celek. Určitě to nebylo jednoduché, bylo to náročné a nejvíce v prvních dnech. Bylo náročné zorientovat se v kontextu, který se strašně rychle měnil, a identifikovat správné humanitární zdravotnické potřeby s ohledem na to, co už na místě je.
Na Ukrajině už funguje spousta místních organizací, ukrajinské ministerstvo zdravotnictví, nemocnice. Pro Lékaře bez hranic tedy bylo důležité najít ty správné řekněme mezery, kde bychom mohli doplnit, co schází, abychom se třeba neduplikovali. V tomto to bylo náročné.
Jak jste tedy ze začátku konfliktu hlavně pomáhali?
Je důležité říct, že loni 24. února se konflikt dramaticky vyeskaloval, začal ale už v roce 2014 a Lékaři bez hranic působili na Ukrajině už od té doby. V únoru jsme museli dočasně pozastavit naše zdravotnické projekty.
Na východě země jsme například poskytovali základní zdravotní péči formou mobilních klinik, v Žitomiru jsme měli projekt na léčbu rezistentních forem tuberkulózy nebo v Mykolajivu na léčbu žloutenky typu C a tak dále. To se všechno pozastavilo a museli jsme se zorientovat v tom, co bylo potřeba.
Ze začátku jsme především spolupracovali s místními nemocnicemi a dodávali zdravotnický materiál a léky. Podle dat z konce prosince jsme na Ukrajinu dovezli na 800 tun lékařského a humanitárního materiálu.
Máte od kolegů na Ukrajině informace o tom, v jaké části země je aktuálně situace nejhorší?
Humanitární potřeby se samozřejmě věnují napříč celou zemí, ale liší se v závislosti na lokalitách. V současné době naše týmy evidují nejhorší situaci v okolí Bachmutu a Vuhledaru a také ve městě Kremina v Luhanské oblasti.
V Bachmutu spolupracujeme s místní nemocnicí a tedy ukrajinským ministerstvem zdravotnictví a poskytujeme tam přímou lékařskou pomoc. Máme kolegy přímo na urgentním příjmu, chirurgii a jednotce intenzivní péče.
Šéfka české kanceláře Lékařů bez hranic Sylva Horáková, foto Lékaři bez hranic
Kolik pracovníků Lékařů bez hranic aktuálně na Ukrajině působí?
Když jsem se naposledy dívala na mapu, kde působíme, lokalit po Ukrajině je cirka dvacet. Jde asi o 800 pracovníků, přičemž největší počet tvoří místní kolegové, kterých je téměř 700.
Čechů tam je tedy jen pár?
V současnosti tam máme dva kolegy z Česka – logistika a koordinátora projektu. Za celý rok války se nám tam ale prostřídalo třináct Čechů a Slováků.
A museli jste nějaké lidi v průběhu konfliktu stáhnout z důvodu bezpečnosti?
Toho si nejsem vědoma, ale na začátku eskalace konfliktu, když jsme pozastavovali zdravotnické projekty, jsme kolegy evakuovali.
Šokovalo vás, že Rusové na Ukrajině bombardují i nemocnice?
Útok na zdravotnická zařízení, instrastrukturu a tedy i zdravotnický personál a pacienty je samozřejmě naprosto neakceptovatelný. Je to otřesné a v rozporu s Ženevskými konvencemi. Může to znít divně, ale i válka má svoje pravidla a je nutné je dodržovat. Často na to apelujeme a apelovali jsme na to i v tomto případě.
Když Rusové loni bombardovali Mykolajiv, naše týmy se bezprostředně po bombardování dostaly do tamního zdravotnického zařízení a viděly, že skutečně bylo vybombardované. Poškozených budov zdravotnické infrastruktury je na Ukrajině hodně, ale v tomto konkrétním případě to i my můžeme přímo potvrdit, byli jsme svědky.
Tomáš Bendl z Lékařů bez hranic loni v dubnu popisoval, že na Ukrajině vypravujete speciální zdravotnické vlaky, které převážejí pacienty ve vážném stavu z oblastí aktivních bojů do bezpečnějších nemocnic jinde v zemi. Děje se to stále?
Děje. Z tohoto typu zdravotnické pomoci jsem nadšená. Přijde mi, že je to způsob, jak využít dostupných možností – husté železniční sítě, která je z druhů dopravy ta relativně bezpečnější. Mám radost, že se podařilo nastavit spolupráci s ukrajinskými drahami, která funguje do teď.
Dosud jsme převezli už na dva tisíce sedm set pacientů. Vlaky jsou speciálně uzpůsobené a některé mají i části jednotky intenzivní péče, takže dokážou převážet i pacienty v těžkém, byť stále stabilizovaném stavu.
Válka bohužel přináší nespočet tragických lidských příběhů. Je ale nějaký, který vám utkvěl v hlavě? O kterém jste třeba slyšela od kolegů působících na Ukrajině.
Byl to příběh čtrnáctileté dívky, která, ač sama zraněná, dokázala odřídit auto a odvést své blízké do bezpečí. Pak se dostala právě do zdravotnického vlaku Lékařů bez hranic. Přitom čtrnáct let… to je prostě ještě dítě, přesto v extrémní situaci dokázala takhle zareagovat a převést své blízké do bezpečí, kde se jim dostalo lékařské pomoci. To je obdivuhodné, pamatuji si, že z toho jsem měla opravdu hodně husí kůži.
Poskytujete na Ukrajině i psychologickou pomoc?
Děláme tam toho hodně, jde o celou šíři zdravotnické a humanitární pomoci. Než ale na otázku odpovím, chtěla bych zmínit, že ještě větší kus práce než my odvádějí místní lidé – místní nemocnice, ministerstvo zdravotnictví, neziskové organizace, dobrovolnické skupiny. S těmi všemi spolupracujeme – není to tak, že bychom si na Ukrajině dělali něco vlastního. A hlavně na jejich bedrech práce leží. Oni odvádějí tu obdivuhodnou práci, celé to táhnou a my se je snažíme doplňovat, pomáhat jim, podporovat je.
Co se týče psychologické pomoci, je to obrovské téma. Mnozí pacienti ji potřebují, protože válka si vybírá svou daň. Lidé trpí panickým atakami, úzkostmi, posttraumatickou stresovou poruchou a tak dále. Vedle psychologické pomoci nabízíme i psychiatrickou, když je potřeba – někteří Ukrajinci si prošli i mučením.
Ráda bych zmínila také podporu mentálního zdraví u zdravotníků. Jsou vystaveni vysokému riziku vyhoření.
Myslela bych si ale, že primárně pomáháte s fyzickými zraněními a na psychologickou pomoc není za dané situace takový prostor?
Nedokážu úplně srovnat, do jaké míry se soustředíme na to a na to. Vím ale, že z těch cirka dvaceti lokalit, kde působíme, není poskytování psychologické pomoci ojedinělé.
Naše pomoc je různorodá, protože potřeb je hodně. Snažíme se nabízet pomoc, která chybí. Nemocnicím kromě dodávek zdravotnického materiálu poskytujeme i školení například pro mimořádné situace. Vedle psychologické pomoci nabízíme také základní zdravotní péči formou mobilních klinik, chirurgickou pomoc například na urgentních příjmech – to je třeba případ Bachmutu –, či fyzioterapii.
Zmiňovala jste mučení. Víte, jak často se pracovníci Lékařů bez hranic na Ukrajině setkávají s lidmi, kteří si tímto museli projít?
To přesně nevím, ale v kyjevské oblasti, například v Hostomelu, zajišťujeme podporu a péči pro přeživší mučení, pro lidi, kteří si prošli válečnými zraněními a potřebují další postoperační péči. Jde i o lidi s doživotními následky, kteří musí třeba podstoupit amputaci. Pomoc má dvě roviny. Jednak poskytujeme psychologickou pomoc a dále fyzioterapii, kdy pacientům zajišťujeme i například protézy.
Z Ukrajiny se množí svědectví o znásilnění žen ruskými okupanty. Čeští dobrovolníci v návaznosti na to na jaře sháněli nouzové antikoncepční pilulky pro Ukrajinky. Zaznamenali i Lékaři bez hranic, že by v zemi byla o takové zboží poptávka? Obrátil se na vás někdo v této věci?
Přímo od kolegů z mise takovou informaci nemáme, k pacientům s touto strašnou zkušeností jsme se my nedostali. Je ale pravda, že se na Ukrajině angažujeme i v oblasti sexuálního reproduktivního zdraví, do čehož spadá právě i sexuální násilí, které ale nemusí být nutně spojeno s válkou.
Kolegové zřídili telefonní linku pro lidi, kteří zažili třeba sexuální nebo domácí násilí. Na lince nabízíme konzultace. Zároveň nabízíme i léky pro prevenci HIV, nechtěného těhotenství a tak dále. Podporujeme také místní útočiště, kam se oběti tohoto strašného násilí mohou obrátit. Opět na tom spolupracujeme s místními organizacemi.
Můžete situaci na Ukrajině porovnat s konflikty například v Afghánistánu nebo jiných zemích, kde jsou již lidé po generace na války bohužel zvyklí? Vnímáte pomoc Ukrajině jinak vzhledem k tomu, že jde o nám geograficky i kulturně blízkou zemi?
Z principu já ani kolegové nesrovnáváme válečné kontexty. Myslím, že z humanitárního hlediska to ani moc nejde – dívat se na to, jestli je nějaká válečná situace lepší nebo horší nebo v něčem jiná, to by vůči lidem upřímně ani nebylo fér. Válka je zlo a v každé válce lidé trpí.
A jak ovlivnila geografická a kulturní blízkost konfliktu postoj Čechů z hlediska peněžní pomoci? V souvislosti s válkou na Ukrajině se mluví o jejich rekordní štědrosti.
Je přirozené, že člověka víc zasáhne konflikt, který vypukne kousek od něj. To asi platí univerzálně. Pokud ale budu vycházet ze znalostí o dárcích, kteří dlouhodobě podporují Lékaře bez hranic, myslím, že jsou Češi solidární.
Máme pravidelné a dlouhodobé dárce a není podmínka, že dary od nich musí jít na pomoc jedné konkrétní zemi. Tím nám dárci dávají najevo, že jsou solidární i s lidmi, kteří se ocitli v konfliktu na druhé straně zeměkoule.
Přibyli vám od vypuknutí války pravidelní dárci?
Když vám přibydou noví dárci, je těžké rozklíčovat, jestli to bylo v důsledku rozhoření konfliktu na Ukrajině či z jiných důvodů. Nicméně, ano, zaznamenali jsme nárůst asi stovek pravidelných dárců a největší vlna solidarity byla kolem jarních měsíců.
A neupadá po roce války vůle Čechů pomáhat?
Samozřejmě už to není jako v prvních měsících od eskalace války, kdy se vzedmula vlna solidarity. Teď už lidé nedarují tak vysoké částky nebo je dárců méně, ale zájem o Ukrajinu stále vidíme. V české kanceláři Lékařů bez hranic se také kromě fundraisingu zabýváme náborem lidí na mise a i tam zájem je.
Od dárců vždycky dostáváme nádherné vzkazy podpory. V minulosti jsem pracovala i v jiných neziskových organizací a hodně jsem působila v terénu, ať už šlo o humanitární, nebo rozvojovou práci.
Od toho jsem teď trochu vzdálená, ale nahradila jsem si to právě těmito podpůrnými vzkazy od lidí, ty jsou báječné. I proto říkám, že jsou Češi solidární, podpoří vás, když vidí, že je vaše práce těžká. Slova útěchy a podpory nám lidé píšou také, když například někdo z kolegů zahyne na misi, což se bohužel stává. Je to od těch lidí skvělé.
Přibylo tedy i zájemců, kteří chtěli s Lékaři bez hranic vyjet pomáhat na Ukrajinu?
Přibylo, nejde ale o prudký nárůst. Navíc to u nás nefunguje tak jednoduše, že by někdo přišel z ulice, řekl, že chce jet, že umí tohle a támhleto. Lékaři bez hranic mají poměrně robustní a přísný systém přijímání lidí, co se týče praxe, vzdělání, jazykové znalosti. Je to běh na dlouhou trať. Zároveň si nemůžete vybrat, kam chcete jet.
Vážíme si ale zájmu lidí o práci pro Lékaře bez hranic a zájemce zveme na pravidelné informační večery, kde se dozví více o tom, jak to na humanitárních misích chodí a jaké jsou požadavky.
Kolik peněz jste loni celkem vybrali a kolik z toho mířilo na pomoc Ukrajině? Můžete objem vybraných peněz srovnat s rokem 2021?
Za loňský rok jsme od českých dárců získali přes 180 milionů korun a z toho šlo 30 milionů na Ukrajinu. V roce 2021 jsem vybrali přes 144 milionů. Jde tedy o čtvrtinový nárůst, což opravdu není málo.
