„Tamhle jde dvojité latté,“ hlásí Pavel Jeřábek, sledující skrze okénko slečnu s kelímkem v ruce. Stojíme spolu uvnitř bývalé trafiky, v blízkosti dopravního terminálu v dolním centru Liberce. V prostoru ne větším než dvakrát čtyři metry se o místo dělíme s kuchyňskou linkou a moderním kávovarem.

Právě ten hraje v příběhu dvou kamarádů Pavla a Marka jednu z hlavních rolí. Stánek, kam si kdysi chodili lidé pro noviny, časopisy a cigarety, dnes vyhledávají milovníci kávy. Z kdysi bezejmenné a nevzhledné červené trafiky je dnes stylový Kofein Plac.

„Potkali jsme se v jedné fabrice, kde jsme lisovali hliníkový odpad. To byla asi nejhorší práce, co jsem kdy zažil. Předtím jsem se čtyři roky živil jako hráč online pokeru, tak jsem potřeboval chvíli nějakou změnu, manuální práci, ale lisování se moc dlouho vydržet nedalo. Psychicky, ani fyzicky,“ vzpomíná Pavel Jeřábek.

Tehdy před čtyřmi lety byl na prodej novinový stánek, a protože Jeřábek mezitím zjistil, že i kolegovi Markovi chutná káva a oběma už se hliníkový odpad lisovat nechce, rozhodli se ve stánku kávu připravovat a prodávat.

„Potenciál jsme viděli i v místě. Kde jinde si koupit kávu s sebou než ve stánku na velkém nádraží, navíc když je kousek od nás i zastávka autobusu do Prahy,“ doplňuje Marek Jagermann.

Za pár set tisíc korun koupili stánek, kávovar a další nezbytné vybavení. Do začátků svého podnikání investovali zhruba tři čtvrtě milionu korun – peníze dali z vlastních úspor, něco půjčila i rodina. Nadšení jim sice nechybělo, zkušenosti ale ano.

A protože si svou cestu ke kávě chtěli prošlápnout sami, vynechali baristické kurzy a místo toho nakoupili litry mléka a kilogramy kávy. Na několik dní se zavřeli ve stánku a řekli si, že dokud se to nenaučí, neotevřou. „Na YouTube jsme sledovali videa, na internetu hledali informace, za den jsme našlehali dvacet třicet litrů mléka,“ přiznává Pavel.

Předplatné Forbesu Jak přežít podzim

Pokusů a omylů bylo nepočítaně, nakonec se ale naučili ovládnout i latté art. Paradoxně je prý složitější mléko našlehat než nakreslit základní obrázek. „Chce to udělat tak tisíckrát cappuccino a umíte to taky. Když ale máte pevnou ruku, kreslí vám to samo,“ ujišťuje mě Marek.

Už od začátku byli rozhodnutí spolupracovat s libereckou firmou Nordbeans, která v Liberci provozuje vlastní pražírnu a má i dvě kavárny.

„Mají fantastického pražiče, navíc jsou jen kilometr od nás, takže kdyby byl jakýkoli problém, můžeme to rychle vyřešit. Praží nám kávu na espresso, na filtrovanou využíváme i jiné, často zahraniční pražírny,“ dodává Pavel.

Oba mají rádi ovocnější kávu, s vyšší aciditou – možná proto, že jde o ovocnou dřevinu a na její chuti by to mělo být znát. I proto preferují spíše africké výběrové kávy.

„Výběrová káva se většinou pěstuje tak vysoko, že už ji nedokážou sbírat stroje, takže všechno projde lidskýma rukama. Čím výše roste, tím mívá o trochu méně kofeinu, a zpravidla bývá ovocnější, s vyšší aciditou. Například káva z Etiopie často roste ve výšce kolem dvou kilometrů nad mořem, brazilské se pěstují většinou níž a bývají konzervativnější,“ vysvětluje Pavel Jeřábek.

Stánek otevírali před třemi lety a chvíli trvalo, než si k nim lidé zvykli chodit. Teď tvoří devadesát procent zákazníků štamgasti. Někteří chodí denně, jiní obden. Už z dálky tak Pavel s Markem vědí, jakou kávu mohou začít připravovat.

„Tahle slečna, ta nemusí ani nic říkat. Má svůj kelímek a chce cappuccino,“ říká mi Pavel Jeřábek, zatímco jeho kolega už začíná našlehávat mléko. Za chvíli podává slečně cappuccino i s obrázkem.

Kofein Plac na liberecké Fügnerově ulici

„Občas nakreslím i něco lechtivého, třeba pánské přirození, ale to jen na objednávku. I když, jednou jsem ho nakreslil jednomu pánovi, který mi přišel takový smutný, tak jsem si řekl, že mu zvednu náladu. A on se za chvíli vrátil a dal mi na sebe telefonní číslo. Asi si to špatně vyložil,“ směje se Marek.

Denně se u stánku vystřídá kolem dvě stě zákazníků, jejich počet se snižuje společně s počasím. Když prší nebo je zima, jdou lidé nejkratší cestou domů a na kávu se nezastaví. Zato přes léto se tu tvoří fronty – a zákazníci obsluhu z Kofein Placu podrželi i během covidu.

„Chodí k nám lidé různých věkových skupin i poměrů, až jim nevěříte, že na to kafe mají peníze. Ceny zase tak lidové nemáme, jsou malinko nižší než v kamenných kavárnách. Hodně chodí i mladí, což beru tak, že každá generace má svoje – my chodili na pivo, oni pijí kávu, je to určitý životní styl, který je teď v kurzu,“ soudí Pavel Jeřábek.

Marek Jagermann v akci

Kromě kávy prodávají ve stánku i sladkosti. Část z nich jim dováží lučanská pekárna, ty prémiovější pak cukrářka Sára Kroupová, která peče pod značkou Small piece of Sara.

Každý den v týdnu připravuje něco jiného, a zákazníci většinou její výrobky hned vykoupí. V nabídce je i slané jídlo, které zase dodává liberecké bistro Široká. „Chtěli jsme se soustředit jen na kávu, ne si vyrábět ještě jídlo. Ze zkušenosti víme, že pak jedno z toho malinko trpí,“ konstatuje Jeřábek.

Ráno v půl šesté otevírá stánek, v jedenáct ho vystřídá kolega Marek a společně pak v pět odpoledne zavírají. Denně do stánku nosí barely pitné vody, protože bývalá trafika není napojena na vodovod ani na kanalizaci. „Je to trochu posilovna, ale už jsme si zvykli. A navíc jsme zjistili, že z té balené vody je káva mnohem lepší, ale jen z jedné konkrétní značky,“ podotýká Pavel.

Než udělá prvnímu zákazníkovi kávu, vypije ráno tak tři čtyři espressa, aby kávovar i mlýnek správně nastavil. Další dvě kávy si pak dá ještě během dne. Dříve jich vypil okolo deseti. A koho napadl zrovna název Kofein Plac?

„Měli jsme několik variant sepsaných na papíře, chvíli jsme přemýšleli, že bude nápis německy, jako odkaz na Sudety, ale nakonec jsme řekli, že jsme Češi a chceme ho česky. No, a logo je jasné – je to chemický vzorec kofeinu, z něhož jsme vyházeli písmenka,“ zmiňuje Pavel.

Kofein Plac zařadil v době, kdy začínali, do svého gastronomického průvodce i Lukáš Hejlík. A chválou nešetří ani teď. „Kvůli nim bych rád dojížděl každý den do Liberce, abych si u nich dal v šest ráno horký filtr,“ říká.

„Líbí se mi jejich přístup i to, že se sami naučili pracovat s kávovarem a poměrně rychle nadchli časně ráno vstávající zákazníky pro svou kávu. Je jiná, dražší, musí se k ní trochu propít, ale rozhodně stojí za to,“ chválí Lukáš Hejlík.

Pavel s Markem teď přemýšlejí nad tím, zda nerozjet další stánek i v jiném městě, třeba v nedalekém Jablonci nad Nisou, Turnově nebo v Mladé Boleslavi. Už by ale museli přibrat další pomocníky, protože sami by dva stánky nezvládali. „Uvidíme, není kam spěchat. Hlavně, aby u nás lidem chutnalo,“ shodují se.