skip to main content

Viktorka mě fascinuje, říká o práci na novém vydání Babičky výtvarnice Fürstová

Její práci najdete v knihovně britské královny, Micka Jaggera nebo skupiny Coldplay. Světoznámá výtvarnice Míla Fürstová nově ozdobila další tuzemskou klasiku: po Kytici ilustrovala Babičku Boženy Němcové. 

Ta měla nejdřív vyjít ve Velké Británii, ale na český trh se nakonec dostala dřív – ostrovní ještě čeká, až překladatelka Susan Reynolds knihu přeloží do angličtiny. Britský nakladatel Michael Tate, který vlastní nakladatelství Jantar, se může už teď těšit, že bude Babička podobně úspěšná jako Kytice.

Ta se stala jeho vůbec nejprodávanější knihou. Pro Mílu Fürstovou bylo ilustrování Babičky srdeční záležitostí. Knížku, jejíž vydání věnovala své babičce, miluje.

„Čtenáři se dělí na dva tábory, jedni Babičku odmítají a považují za naprosto nudnou. Možná proto, že byla mezi povinnou četbou. Druzí, mezi které patřím, jsou z ní nadšení. Je fantastická a má tolik vrstev. To byla pro ilustrování velká výzva,“ říká výtvarnice, pro kterou zároveň práce na knize znamenala velký zápřah.

V čem byla Babička tak obtížná?

Když jsem pracovala na Kytici, myslela jsem si, že už končí covid, bude po pandemii a já budu jezdit do Čech, procházet se v Ratibořicích jako Božena a začnu od kořenů. Z Babičky je příroda velmi cítit, prolíná se i do vztahů. Cykličnost, láska, jedno roste z druhého.

Už jsem měla koupenou letenku, jenže ji zrušili, zavřeli hranice a já zůstala v Anglii. Volala jsem českému nakladateli, jestli knihu neodložit třeba o rok, ale on, věčný optimista, tvrdil, že na to budu mít spoustu času. Mluvili jsme spolu v lednu a svoji práci jsem měla odevzdávat v září. Takže jsme se nakonec domluvili. Jenže do toho dětem v Anglii přiostřili online výuku.

Jak to vypadalo?

Museli jsme se učit s nimi, asistovat… Udělej básničku a podobně, přesně úkol pro matky, co nemají co dělat. Můj manžel řekl, že to nedá, a každý den odcházel do kopců. Já potřebovala pracovat na Babičce. A vlastně nějakým způsobem suplovat atmosféru Ratibořic.

To v Anglii asi není moc jednoduché.

Manžel mi velmi pomohl. Našli jsme místo, kde roste pár jehličnanů, teče tam potok. Tak jsem objevila ratibořické údolí tady v Anglii asi deset kilometrů od nás. Jezdila jsem nasávat energii, sbírala větvičky, rostlinky, které jsem pak mohla do kovových desek, do kterých kreslím a překrývám je voskem, přímo obtiskávat. Do toho jsem Babičku četla a dívala se dokola na film s Jarmilou Kurandovou a Libuší Šafránkovou. Žila jsem chvíli v jakési bublině a z toho všeho jsem čerpala inspiraci. 

Jak jste stvořila podobu samotné babičky? Měla jste nějaký vzor?

Hodně jsem se snažila vycházet z popisu Boženy Němcové. Pomohl mně i film, ale nechtěla jsem z něj opisovat. Chtěla jsem, aby měla vřelou tvář, aby to byla babička, kterou si rádi obejmete. Zároveň jsem se snažila, aby působila trochu mladší, protože ona tak stará přece není. Je tam jedna scéna draní peří, kdy si babička podává peříčko přes stůl s mojí babičkou. Protože jsem knížku věnovala památce své babičky, chtěla jsem, aby tam byla přítomná. U dětských postav jsem se inspirovala svými dětmi. 

Která postava vás v Babičce nejvíc fascinuje?

Asi Viktorka. Zdá se mi moderní, velmi současná. Ve všech ženských postavách knihy se opakuje její element. A to včetně babičky. Ta se taky zamilovala, šla za láskou, tajně se vdala, přešla kus Evropy, když manžel zemřel.

Reklama
Kniha mě jako výtvarníka zkoušela.

Viktorka byla obětí své doby. Věřím, že kdyby žila dnes, byla by to velmi inspirativní žena. Zároveň se mně, coby dospělé ženě, zdá celé dílo jako série autoportrétů Boženy Němcové. Ukazuje mnoho jejích aspektů. Kniha má hodně vrstev, které se prolínají. Odkryjete jeden křehký závoj a pod ním je další a další.

Bylo to těžké k ilustrování?

Ze začátku to bylo velmi problematické. První nástup se nepovedl, musela jsem začít znovu. Zdálo se mi, jako by mě kniha jako výtvarníka zkoušela. Mám svoji cestu a používám obvykle dvě barvy papíru a najednou jsem u Babičky viděla, že je to málo. Začala jsem v Anglii hledat různě barevné papíry, na kterých jsem nikdy nepracovala a zkoušela na nich tisknout.

Když to neodpovídalo mé představě, bylo mi i do pláče. Nakonec jsem se dostala, kam jsem chtěla, a k tomu ještě do ilustrací malovala ručně, takže to není jen čistá grafika, ale velmi komplexní práce. Snad jsem se přiblížila tomu, jak ke své práci přistupovala i Božena Němcová. 

Jak dlouhou dobu jste s Babičkou strávila a kolik je v ní nakonec ilustrací?

Pro Kytici jsem udělala osm ilustrací a nejdřív jsem si říkala, že pro Babičku to bude třeba taky stačit. Jenže pak jsem viděla, kolik je v ní obrazů, jak se střídá období. Bylo u toho strašného přemýšlení. Nakonec jsem udělala třináct grafik a zjistila, že by jich bylo třeba tak padesát, mohla bych je dělat další tři roky a byl by to hezký čas… I když jsem se snažila vystihnout všechno podstatné, stejně se ukázalo, že jsem na něco zapomněla. Bylo to docela úsměvné.

Co jste opomenula?

Když jsem přijela do Čech na křest, měla jsem tři hodiny na návštěvu svých rodičů v Hradci Králové. A tatínek hned poznamenal a kde je Sultán a Tyrl? A když jsem byla druhý den ráno v televizi, redaktorka Jolka Krásná mně řekla to samé, kde jsou psi?

Byla jsem z Babičky víc mimo, než když jsem pracovala pro Coldplay.

Takže se musím omluvit národu, že tam nejsou. Měla jsem na ně připravenou i desku, ale pak jsem musela rychle odevzdávat, najednou byl ze zářijového termínu červnový. Podle mého manžela jsem byla z Babičky víc mimo, než když jsem pracovala pro Coldplay. 

Takže na pražský křest už jste přijet mohla?

Ano, a když jsem přijela do Prahy, nebe nám přálo, to asi zařídila tam nahoře moje babička. Když mě vezl hodný pan taxikář z nakladatelství na vlak do Hradce Králové, kterým jsem jela za rodiči, říkala jsem mu, že je jedu narychlo pozdravit a ukázat knihu, co mi přivezl. A on se chytil za hlavu, kniha! Já ji zapomněl. Vysadil mě na nádraží a ať jsem v klidu, koupím si jízdenku a že mi ji přiveze. Dopadlo to jako ve filmu, já vykloněná z rychlíku a on běží a knížku mi podává. 

Váš britský nakladatel po vás chce ještě ilustrace k Máji Karla Hynka Máchy. Budou?

Jednou bych ho dělat chtěla. Babička i Kytice jsou moje srdeční záležitosti z dětství. Máj je krásný, ale vím to jen teoreticky. Musím si k němu najít cestu a tuším, že se zamiluju, ale trochu bych ho ještě oddálila. Dohodli jsme se s nakladatelstvím, že si dám rok pauzu a pak se uvidí. 

V té pauze ale jistě nezahálíte?

Jasně, lakuju si nehty a válím se (velký smích). Ne vážně, starám se o rodinu, pracuju. Někdy si připadám jako žena na poli. Moje práce je totiž docela fyzicky těžká. Pracuju se zinkovými deskami, máčím je v kyselině a grafiky tisknu na ručním válcovém lisu, kterému se říká satynýrka.

Teď se rýsuje jeden projekt, jaký jsem nikdy nedělala, architektonického rozměru v Londýně. Radí mně paní Eva Jiřičná. Bavilo by mě to, ale uvidím, jak to dopadne, vůbec to nemusí vyjít. Když ne, pak bych chtěla dělat vlastní práci.