Za oknem bylo pořád vedro k padnutí, jenže Leo Macenauerovi byla zima. Tedy – alespoň si ten pocit snažil představit. Jeho nůžky se zrovna zakously do látky, ze které za pár dní vznikne zimní kabát, takže iluze zimy a sněhu nebyla k zahození.
Jeden z nejtalentovanějších mladých módních návrhářů se na víkend zavřel v domku svých rodičů v Pivíně, malé vesničce patnáct kilometrů od Prostějova, a pustil se do stříhání své zimní kolekce.
„Je nejvyšší čas, máme co dělat, abychom to stihli,“ usměje se Macenauer. Letos má ale pro své drobné zpoždění docela pochopitelnou omluvu – v posledních měsících byl v jednom kole, protože zařizoval svůj první showroom, který právě otevírá v centru Prahy kousek od Náměstí Republiky.
Důvod, proč o tom píšeme tady ve Forbesu, je Macenauerův věk. Ve 27 letech totiž kromě otevření butiku stihl ještě absolvovat stáže u Calvina Kleina v Miláně a Charlieho Allena v Londýně, posbírat několik módních cen (už v roce 2006 vyhrál cenu Junior na Prague Fashion Weeku) a hlavně rozjet vlastní značku pánského oblečení, která nese jeho jméno a najdete ji na všem od ponožek, přes košile, obleky až po aktovky nebo peněženky.
Jasně, Leo Macenauer je vedle zaběhnutých českých značek Blažek nebo Pietro Filipi pořád titěrný. A nejspíš ještě také dlouho bude. Jenže jeho cesta k vlastní značce přesně zapadá mezi příběhy, které ve Forbesu máme tak rádi a které vám ukazujeme jako inspiraci.
Macenauer je totiž důkazem, že se za svým snem vyplatí jít, i když vám to všichni rozmlouvají. Že můžete rozjet fungující byznys, i když vám lidé okolo říkají, že jste na to moc mladí. Že stojí za to riskovat, dělat chyby, učit se a být trpělivý. Přesně jako Leo Macenauer.
„Každý si řekne: No jo, zase další krejčí. Spousta investorů teď vidí v pánské módě velkou příležitost, je to trendy, a proto se do toho pouští i lidé, kteří s módou nemají nic společného. Mně ale trvalo deset let, než jsem se sem dostal. Nebylo to jednoduché,“ přiznává Macenauer.
Jako malý snil o tom, že z něj bude basketbalista a jednou si zahraje i v NBA. Dokonce se dostal do juniorských reprezentací, v patnácti ale pochopil, že tenhle plán mu už nevyjde, a definitivně u něj zvítězila móda.
Jeho děda kdysi dělal jednoho z ředitelů OP Prostějov, jeho maminka má malou šicí dílnu, otec zase spravuje software na řízení výroby oděvních podniků. Řemeslo se v rodině předává z generace na generaci, takže stát se návrhářem byla pro Lea, vlastně Leoše, což je jméno, které má napsané v občance, vlastně logická volba.
Návrhářství studoval na Univerzitě Tomáše Baťi ve Zlíně a na Central Saint Martins College of Fashion v Londýně, dlouho to ale vypadalo, že se bude věnovat dámské módě. „Přišlo mi to kreativnější, měl jsem pocit, že je tam větší prostor se projevit, jenže postupně jsem pochopil, že je to strašně složitý trh,“ říká.
Tvrdí, že ženy jsou v módě víc nerozhodné. „Když nedokážete ženu přesvědčit, že máte pravdu, pořád hledá, jestli by to nešlo udělat ještě lépe. Naopak chlap většinou nechce ztrácet čas. Jak je to jednou dokonalé, je to hotové. Než jsem na to přišel, ztratil jsem několik let,“ dodává.
Zlom nastal při jeho stáži u slavného anglického krejčího Charlieho Allena. „Viděl jsem tam, jak vzniká ručně šitý oblek a jak vypadá správná komunikace s klientem. A hrozně mě to začalo bavit. Takže já dnes své zákazníky oblékám a oni mi na oplátku vyprávějí svůj příběh. Jednak mě to zajímá, protože jsou to všechno zajímaví lidé, a pak ten příběh potřebuju znát, abych věděl, jak je obléknout. Jinak vypadá košile na ranní schůzku a jinak na večerní raut,“ popisuje Macenauer.
Dnes pravidelně obléká několik desítek mužů, kterým je ze své kolekce schopný vybavit celý šatník. Všechno pochopitelně na míru a ze špičkových italských a anglických látek. Své střihy si Macenauer vymýšlí sám, samotné šití pak probíhá na několika místech v Česku a na Slovensku.
„Mým vzorem je Paul Smith,“ zmiňuje Macenauer slavného anglického návrháře. „Takže džentlmenská móda, ale s přesahem. Třeba poslední dírka na saku je růžová, kožený pásek má růžové prošití, saka mají květinovanou podšívku. Snažím se dělat podobně moderní krejčovinu,“ říká.
Cílí na bohatší klienty, ale obleky Leo Macenauer se běžně prodávají od 20 tisíc korun, takže nejsou tak úplně nedostupné. „Jde mi o osobní přístup a hlavně zkušenosti. Nikdy jsem nepochopil, jak to může někdo, kdo nemá s módou žádné zkušenosti, dělat ze dne na den dobře. Já v tom naopak od malička vyrůstal a spoustu let návrhářství studoval,“ popisuje.
Mít v sedmadvaceti vlastní značku i butik je pro něj splněný sen. Tvrdí, že spousta jeho spolužáků na vysoké škole měla větší talent, ale tak daleko to nedotáhla, protože se jim nechtělo na svůj sen tak dlouho čekat. „Není to jen o talentu, ale i o píli. Moje životní heslo je: Kdo vydrží, ten vyhraje,“ směje se mladý návrhář. „Nosím svoje oblečení denně, takže už mi to ani tak nepřijde, ale je pravda, že mít své jméno na košili nebo kalhotech je hezká odměna za všechnu tu dřinu.“
Mimochodem, sám přiznává, že mu i „nečesky“ znějící jméno pomohlo k úspěchu. „Rozhodně je to lepší, než kdybych se jmenoval Petr Novák. Co si budeme nalhávat, Češi rádi nosí značky, které vypadají jako zahraniční. Na jedné přehlídce jsem se třeba setkal s tím, že si lidé mysleli, že jsem Francouz,“ kýve hlavou Macenauer.
Jen dobře vypadající jméno už ale dál stačit nebude. Zvlášť když už zákazníkům nebere míry ve svém bytě v pražských Holešovicích, ale v decentním showroomu v centru Prahy. „Splnil jsem si sen, ale také je to obrovská zodpovědnost. Je to pro mě pořád takový western. Velký risk. Ale na druhou stranu to všechno šlo přirozeně,“ uvažuje.
S otevřením butiku mu pomohl investor, kterému za to dal část firmy (přesné rozdělení podílů říct nechce), a teď věří, že mu to otevře cestu k dalším klientům. „Věřím, že ještě letos vzroste jejich počet pětinásobně. Na trhu s pánskou módou je velká konkurence, já si ale pořád myslím, že se to dá dělat jinak,“ dodává Macenauer.
Foto: Jan Schejbal
