Nad obří luxusní jachtou krouží vrtulník. Do otevřeného moře blízko ní pilot po chvíli shazuje žlutý kufřík, pro nějž z jachty okamžitě vyráží posádka v nafukovacím člunu. Zdá se, že by se mohlo jednat třeba o nějakou extrémně důležitou součástku, případně o defibrilátor kvůli něčí zdravotní indispozici. Když ale zásilka doputuje do podpalubí, zamíří rovnou do kuchyně – a tam se ukáže, že šlo o Nutellu, vyžádanou jedním ze zazobaných pasažérů.
Režisér Ruben Östlund ve své satiře jménem Trojúhelník smutku několikrát ukazuje, že kolem rozmarů a vrtochů těch nejbohatších musí okolní služebnictvo sehrát doslova performanci, která platící šlechtu ubezpečí, že ona je ta nejdůležitější. Takové představení se ale někdy může zvrtnout – jako například v nejdiskutovanější scéně tohoto „artového blockbusteru“, v níž hosty na luxusní večeři uprostřed bouře přepere mořská nemoc. Co se stane dál, naznačí plakát.
Platit ale nemusíte jen penězi, stejně tvrdou měnou jsou i těla, jak dokazuje pár modela a influencerky, kteří se nalodí po hádce o placení v restauraci. Pokud se totiž Trojúhelník smutku dá za něco označit, jde především o cynickou komedii o znalosti své přesné hodnoty, protože vztahy se změnily v transakci. Každý si je proto stále vědomý své pozice a statusu, v jejichž rámci manévruje a nic navíc nikdy neudělá.
Někdo by možná dodal, že taková neviditelná práce se chce hlavně od chudých, ale tady se v rolích určených pohlavím a fyzickou krásou uvelebuje i modelka, vydělávající třikrát víc než její stejně pohledný přítel. Östlund navíc zdůrazňuje, že podobně vychytralí jsou i ti dole – chudí, oškliví, neviditelní. Když dostanou šanci udávat tempo a uzurpovat moc, jsou podobně nelítostní jako horních deset tisíc.
Ruben Östlund, miláček festivalu v Cannes, kde za Trojúhelník dostal druhou Zlatou palmu, je ve svých filmech pobaveným sociologem zajištěných městských lidí. Rádi by se viděli jako strážci civilizovanosti, ale režisér jim strhává jejich masky – jako když otec ve Vyšší moci uteče od rodiny, na kterou se řítí sněhová lavina. Jindy chce Östlund vyvádět svoje postavičky z míry až do bodu zlomu: ve Čtverci nechá na opulentní recepci vtrhnout opičího muže.
Tentokrát ale spíše předvádivě štěká, než aby v obnažování naší reality skutečně kousal. Jakkoli se samozřejmě poprvé uchechtnete už po několika minutách, kdy si režisér na módní přehlídce střílí z angažovanosti brandů, jimž se podařilo dokonale vyprázdnit hesla o rovnosti, diverzitě a životním prostředí, používané jen jako laciné PR.
Propíraná pasáž na lodi je však příliš rozjívená a dlouhá, než aby vám z ní skutečně bylo šoufl. Na tuhle party císařů na palubě a krys v podpalubí přišel Östlund prostě trochu opožděně. Korejský thriller Parazit a minisérie Bílý lotos ji už dřív vysekly docela podobnou – a přece jenom líp.
