Stovku by dnes oslavil Ingvar Kamprad, švédský podnikatel známý pod přezdívkou „Pan IKEA“. Než založil světoznámou nábytkářskou společnost a stal se miliardářem, vydělával si prodejem zápalek, vánočních ozdob či semínek. Ani potom, co se dostal mezi nejbohatší lidi světa, se však jeho přístup k penězům nezměnil.
Jeho příběh začal v malé vesnici Pjätteryd v jižním Švédsku. Kamprad, jehož prarodiče pocházeli ze Sudet, strávil většinu dětství na matčině farmě. Prvních lekcí o podnikání se mu dostalo už tam, jelikož rodina musela v létě skoro všechny místnosti pronajímat, aby se uživila.
Za jeho budoucím úspěchem stál ale i jeho dědeček a podnikatel C. B. Nilsson. S jeho pomocí se mladý Kamprad vydal na kole prodávat sirky, vánoční ozdoby, přání a další malé produkty. Zjistil navíc, že když je koupí ve velkém ze Stockholmu, doma na venkově na nich může vydělávat, i když je bude stále prodávat levně.
Studia mu však šla hůře – zvláště proto, že trpěl dyslexií. Později ovšem vzpomínal, že ho nadchly přednášky o taylorismu, tedy rozložení pracovních postupů na jednotlivé operace a jejich zdokonalování.
Tehdy se měl rozhodnout, že kdo chce být úspěšným podnikatelem, musí přijít na nejjednodušší a nejhospodárnější způsob distribuce zboží z továrny k zákazníkovi. Během studia navíc zjistil, že by i on mohl zboží importovat ze zahraničí, a tak si začal s lámanou angličtinou dopisovat s výrobci z ciziny.
V sedmnácti letech tak založil společnost IKEA, jejíž jméno složil z iniciál svého jména, farmy Elmtaryd, na které vyrůstal, a sousední vesnice Agunnaryd. Jeho problémy se zapamatováním si čísel se promítly i do systému pojmenovávání produktů, které společnost dodnes nazývá švédskými slovy.
Jenže všechen jeho čas nemohl jít pouze do budování firmy. Po dostudování na čas pracoval jako úředník, následně musel splnit povinnou vojenskou službu. I to ale IKEA přežila, protože si Kamprad dokázal domluvit, aby mohl po večerech a víkendech pracovat z pronajaté kanceláře.
Po zkušenostech z prodeje semínek, peněženek, nylonových punčoch, bižuterie i švýcarských bot a zapalovačů Kampradovi došlo, že na distribuci vychází cenově nejlépe pera. Ta dodával do trafik, hodinářství, knihkupectví či obchodů s psacími potřebami a svým zákazníkům psal otevřeným tónem brožury a dopisy.
Foto Dave Courlang, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=48281279
Na cestě mezi nejúspěšnější byznysmeny ale chyby potkají každého. Kamprad se například jednou domluvil s podnikatelem z Göteborgu na neuvěřitelně výhodné ceně per, když však do města dorazil, zjistil, že cena narostla, a on měl najednou stovky per, o nichž věděl, že je prodá se ztrátou.
Tehdy měl podle muzea značky odjíždět s pláčem a podobnou frustraci ve své korespondenci projevoval i z práce potřebné na zajištění kvality per nebo byrokracie, která mu ztěžovala dovoz.
Co mu znepříjemnilo naopak konec života, byly jeho další aktivity, do kterých se v té době pustil. V sedmnácti letech – tedy ve stejném věku, kdy založil společnost IKEA – na něj švédská policie založila složku kvůli jeho nacistickým aktivitám.
K těm se dostal i kvůli příbuzným ze Sudet, a přestože své zapojení později označil za největší chybu svého života, podle zjištění švédské novinářky Elisabeth Åsbrink ho v mládí bezpečnostní složky sledovaly nejméně osm měsíců kvůli náboru členů.
Takto měl pomáhat i organizaci jeho kamaráda Pera Engdahla, pro kterou měl navíc získávat finance a prodávat její literaturu. Fašistu, který pomáhal po válce uniknout nacistickým zločincům, si měl Kamprad dokonce v roce 1950 pozvat na svatbu.
Ještě předtím ale přišel nejdůležitější krok jeho kariéry. Když zjistil, že jeho hlavní konkurent Gunnars Fabriker začal prodávat nábytek, Kamprad se rozhodl ho prodávat také – zvlášť protože v jeho rodném kraji bylo mnoho lesů a zkušených tesařů.
Už od roku 1948 proto nabízel levný nábytek, za pět let již stál i první showroom a v roce 1958 se přidal také první kamenný obchod. Během následujících dvou dekád společnost rychle rostla a dostala se do dalších jedenácti zemí po celém světě.
Od roku 1956 IKEA navíc nabízí to, čím je dodnes nejznámější – nábytek, který si může každý složit sám. Na ten došlo, když v roce 1956 čtvrtý zaměstnanec společnosti a designér nábytku Gillis Lundgren zjistil, že se mu nevejde stolek do auta.
Ať se pokoušel jak chtěl, nebylo možné ho tam dostat a odvézt. Ze stolku odstranil nohy, a v tom mu došlo, že když to samé udělá se všemi produkty, bude společnost moci v dodávkách vozit mnohem více zboží.
Foto Historien om IKEA, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=7502625
Zákazníci navíc nemuseli zdlouhavě čekat na dovoz, ale mohli si nábytek sami odvézt. Díky tomuto nápadu si zasloužil i zápis do Guinnessovy knihy rekordů.
Vynalézavá byla firma i při placení daní. Ze Švédska, které má dodnes velmi vysoké daně, se v sedmdesátých letech minulého století Kamprad přestěhoval do Dánska a následně do Švýcarska.
V osmdesátých letech pak navrhl jednu z nejsložitějších vlastnických struktur, jaké můžeme u tak velkých společností najít. K tomu se rozhodl opět ze snahy optimalizovat daňové zatížení, ale také aby zajistil její dlouhodobou nezávislost na finančních trzích a ochránil ji před nepřátelským převzetím.
Vlastnictví společnosti proto rozdělil pod skupinu INGKA, která spravuje obchody a v jejímž čele stojí nizozemská nadace Stichting INGKA Foundation, a skupinu Inter IKEA, která vlastní značku, designy produktů a celý koncept IKEA. Na tu zase dohlíží lichtenštejnská nadace Interogo Foundation.
Celou firmu tak uzamkl v nadacích, a jeho potomci proto nezdědili akcie, které by mohli jednoduše prodat, ale budoucnost firmy řídí skrze křesla ve správních radách nadací a holdingů.
Díky tomuto systému se nemůže stát, že by celá společnost zkolabovala, pokud by z jakéhokoliv důvodu skupina INGKA čelila masivním žalobám, protože držitel konceptu Inter IKEA za dluhy maloobchodní sítě neručí – a pokud by to bylo potřeba, mohl by si najít jiného provozovatele obchodů.
Tato „franšíza“ navíc platí menší daně a vydělané peníze nerozděluje mezi fyzické osoby jako firmy na burze, ale smí je používat pouze na rozvoj společnosti nebo je darovat na charitu.
Stichting INGKA Foundation tak disponuje obrovskými finančními rezervami, díky kterým by byla schopna i několik špatných let po sobě společnost udržet a dál platit všechny zaměstnance.
I díky geniálnímu způsobu rozdělení se společnosti dařilo a Kampradův majetek rostl, až se zakladatel nábytkářského gigantu dostal v žebříčku nejbohatších lidí na čtvrtou pozici – jenže po několika letech přišel pád až na 162. místo.
Nebylo to kvůli rozpadu firmy či rozdávání peněz, ale protože jeho právníci předložili dokumenty, jež dokazují, že nadace, kterou založil a již vedl v daňovém ráji Lichtenštejnsku, je vlastníkem společnosti IKEA a její stanovy mu i jeho rodině zakazují čerpat prostředky z jejích fondů.
Ne, že by mu ostatně o hromadění peněz tolik šlo. Nadace IKEA každý rok rozdává na pět miliard korun a sám Kamprad žil i za dob svého největšího úspěchu střídmě.
„Jsem škrt, a jsem na to hrdý,“ řekl jednou v rozhovoru, a měl pravdu – dvě dekády řídil skromné Volvo 240 GL z roku 1993, ubytovával se v levných hotelech a kupoval si nejlevnější letenky.
Šel ale ještě dál a vlasy si nechal stříhat, jen když byl v rozvojových zemích, z restaurací odnášel balíčky se solí, a dokonce opětovně louhoval čajové sáčky. Filmařům navíc při natáčení dokumentu v roce 2016 řekl, že v jeho šatníku není jediný kousek oblečení, který by nepocházel z bleších trhů.
Foto Holger.Ellgaard, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=65944042
Nakonec se ale rozhodl do Švédska vrátit, částečně zřejmě i proto, že země v té době již zrušila daň pro superbohaté jedince. Také s cílem být blíže klíčovým operacím vývoje produktů se proto v roce 2014 přestěhoval do centra společnosti, města Älmhult.
Tam žil až do ledna roku 2018, kdy v 91 letech zemřel. Odešel v poklidu ve spánku po krátkém boji se zápalem plic.
„Švédsko se díky němu dostalo na nejvyšší úroveň na mapě světa. Byl to výjimečný podnikatel, který pomohl Švédsku proniknout na světovou scénu,“ napsala o něm tehdejší švédská ministryně zahraničí Margot Wallström.
Díky specifické vlastnické struktuře mohla společnost bez problémů pokračovat i po smrti svého zakladatele, ani její vývoj se však nezastavil. Naopak se od roku 2018 více zajímá o e-commerce, jehož rozvoj v IKEA následně podpořila i pandemie covidu-19.
Společnost navíc zjistila, že velké pobočky na okrajích měst již nestačí, a tak v posledních letech investuje také do menších prodejen v centrech měst či takzvaných Plan and Order Points, tedy míst specializujících se na plánování kuchyní, ložnic a obývacích pokojů, kde zaměstnanci pomohou s návrhem.
Kampradovi se tak podařilo vytvořit firmu, která má sto let po jeho narození více než pět stovek poboček v 63 zemích a tržby ve výši jednoho bilionu korun za rok.
