Její vůle je nezlomná, její nadšení nakažlivé, její energie zdá se nevyčerpatelná, stejně jako její touha pomáhat. Pokud by měl být nějaký příběh inspirací, a nejen o Vánocích, pak je to právě ten Diny Štěrbové.
Byla první ženou na světě, která se podívala na vrchol Tyrkysové hory. Slovenka Dina Štěrbová společně s Čechoameričankou Věrou Komárkovou zdolala osmitisícovku Čo Oju 13. května roku 1984. Navzdory nevoli tehdejšího komunistického režimu, který jí nejdříve výstup ani povolit nechtěl, navzdory předsudkům, že horolezecký sport patří výlučně mužům.
„Nikdo by si na nás tehdy nevsadil, a stejně jsme to vylezly,“ vzpomínala později v rozhovorech. Navíc si mohla připsat ještě jedno prvenství, osmitisícovku zdolala až ve svých čtyřiačtyřiceti letech, jako do té doby nejstarší žena.
Namísto toho, aby ji po návratu opěvovali, vyhrožovali horolezkyni komunisté, že už se na žádnou horu nepodívá. Dnes pětaosmdesátiletá Štěrbová se ale nikdy nenechala zlomit, nevzdala se, právě naopak.
Ostatně za její úsilí ji medailí Za zásluhy před dvěma lety ocenil i prezident Petr Pavel. „Myslím, že když člověk něco fakt chce, má velkou šanci to uskutečnit. Nehledě na jakýkoli systém a překážky,“ podotýká Dina Štěrbová.
Na osmitisícový vrchol se během své aktivní horolezecké éry podívala ještě jednou, v roce 1988 překonala pákistánskou horu Gašerbrum II. Po pádu totalitní vlády se pokoušela i o Mount Everest.
Poprvé se dostala do výšky sedmi tisíc metrů, o rok později ještě o devět set metrů výše. Pokořit nejvyšší vrchol světa se jí sice nikdy nepodařilo, hory jí však zůstaly v srdci a vlastně je nikdy neopustila.
Foto poskytla Dina Štěrbová
Se svým manželem Otakarem Štěrbou se po ničivém zemětřesení v pákistánském Karákóramu v roce 2005 rozhodla v zemi pomáhat. Spolu s vesničany z Askole a Chonga v dolině Braldu vybudovali dva vodovodní systémy – jeden na vysokohorských pastvinách u Askole ve čtyřech tisících metrech nad mořem a jeden přímo ve vesnici Chongo.
V následujícím roce se do Pákistánu vrátili s kolegou Víťou Dokoupilem, když z České republiky přes Karáčí a Islámábád přivezli dva obrovské kontejnery obsahující mobilní skládací nemocnici ze speciálních panelů a množství zdravotnického vybavení, materiál a léky, které darovali většinou drobní čeští dárci.
Poprvé se ale Dina Štěrbová do Pákistánu podívala v roce 1970 jako členka expedice Indus-Haramosh, historicky první československé výpravy do Karákóramu. Náklaďákem jeli přes celý Sovětský svaz, Írán a Afghánistán.
„Nabídl se mi pohled do třetího světa a já v horách viděla až neandertálské podmínky, v nichž ti lidé žili. Děti měly tuberkulózu, abscesy na kloubech. To byla taková rána mezi oči a ten obraz ve mně navždy zůstal,“ vzpomíná, když si spolu pár dní před Vánocemi povídáme.
Právě její humanitární mise, která následovala poté, co skončila s aktivním lezením, její život dodnes naplňuje.
Foto poskytla Dina Štěrbová
V roce 2007 do nejvýše položené vesnice Arandu v údolí řeky Bašo dopravili z pověření neziskové organizace Hands for Help malou skládací nemocnici, pro niž předem upravili pozemek. Měli ji jen dovézt, postavit a předat. Jenže na místě viděli, že vesničané vůbec nemají tušení, co mají dále dělat.
A Dině a jejímu kamarádovi Víťovi Dokoupilovi bylo jasné, že pokud se o nové dílo nikdo nebude po několik let starat, zásobovat ho léky, zajišťovat jeho chod a zaškolovat personál, který tam nebyl, všechno přijde vniveč a za rok bude nemocnice sloužit spíš jako stáj pro ovce, kozy a jaky.
„Pokusili jsme se přemlouvat zmíněnou neziskovou organizaci, aby se o nemocnici i nadále starala, ale neuspěli jsme. Bylo nám líto chudáků vesničanů, kterým jsme dali naději, cítili jsme ale i obrovskou zodpovědnost vůči tisícům českých dárců, kteří doufali, že svoje peníze věnovali na smysluplný cíl. Takže jsme neměli jinou možnost, než že to budeme provozovat sami. Založili jsme tedy v roce 2008 s Víťou malou dvoučlennou neziskovku a od té doby to funguje,“ přibližuje Štěrbová.
Nemocnice přitom stojí na poměrně nepřístupném místě. Na nejvyšším bodě jedné z karákóramských dolin, což má svou logiku, protože pod čelem tamního nejdelšího ledovce Čhogo-Lungma je voda.
Foto poskytla Dina Štěrbová
Foto poskytla Dina Štěrbová
Lidé, kteří tu žijí, se ale tak trochu ocitli v pasti, do které byli vytlačeni zhruba o tři sta až čtyři sta let dříve z přelidněného indického subkontinentu. Museli se přizpůsobit a vytvořit unikátní, minimalistický způsob života, založený na malých políčkách, na nichž pěstují pšenici.
K tomu ještě na vzdálených pastvinách chovají dobytek. „Ten mají tak dva tři dny cesty od domova, protože ve vesnici by se neměl kde pást. Nad kamenitými ledovci jsou taková boční údolí, která jsou zelená, a tam mají jídla dost,“ popisuje Dina Štěrbová.
Na pastviny vyhánějí zvířata vždy na jaře a ta na podzim zase scházejí dolů. Přes zimu na pastvinách zůstávají jen jaci, kteří jsou schopni přežít v těch nejtvrdších podmínkách a poradí si i se sněžnými levharty.
Životní podmínky lidí v takových horských vesnicích jsou tak pro Evropana jen těžko představitelné. Až pět měsíců v roce jsou jejich obyvatelé odříznuti od okolního světa vysokým sněhem a lavinami. Zimu tráví v podzemních sklepech, kde postrádají sluneční svit a žijí při jednom ohýnku, což pro jejich zdraví není příliš dobré. Z toho pak pramení zápaly plic a další závažná onemocnění.
Výhodou podle Diny je, že Pákistán patří spolu s Čínou a Indií mezi největší výrobce léků, a jelikož je to chudá rozvojová země, léky tam jsou desetkrát levnější než třeba v Česku. To je pro malou českou neziskovku, která nemocnici v Karákóramu provozuje, štěstí.
Foto poskytla Dina Štěrbová
„Na celoroční zajištění léků nám stačí kolem deseti tisíc dolarů, což není tak těžké sehnat. Pokud by to bylo sto tisíc dolarů, už by to pro nás bylo obtížnější. Sami zdejší lidé si léky nekoupí, pro ně jsou drahé, protože nemají téměř žádný příjem, ale tím, že je pro ně máme v nemocnici, jim můžeme zachránit život.“
A to se jim také daří. Před dvaceti lety umíralo v každé vesnici ročně v průměru deset až patnáct dětí nejčastěji právě na takzvaný zimní zápal plic. Od roku 2007 v Arandu zemřely dvě. Přitom o nemocnici se stará jediný člověk. Zdravotník Najaff Ali. Původně nemocnice sloužila pohotovost zhruba pro patnáct stovek lidí, dnes jich do ní chodí kolem pěti tisíc.
Najaff Ali má sice jen středoškolské zdravotní vzdělání, jeho znalosti jsou ale široké. Zápal plic prý pozná už od dveří, stejně jako dehydrované dítě, kterému zavede kanylu a zavodní jej. Zvládne i lehčí operace, spravuje složité úrazy nohou, trhá zuby, mezitím určuje diagnózu pomocí ultrazvuku, k dispozici má také malou biochemickou laboratoř a přenosné EKG, jež ovládá notebookem.
Zatím k sobě nikoho na výpomoc nemá, ale to by se mohlo do budoucna změnit. Na medicínu byl přijat jeho syn Asif a je velká pravděpodobnost, že se do vesnice po studiu vrátí a bude pokračovat ve stejné misi jako jeho otec.
„Náš projekt je malý, koncentrovaný na jediné údolí. Nechceme být velkou organizací, nad kterou bychom ztratili přehled, chceme vždy dohlédnout na použití každé darované koruny,“ zmiňuje Dina Štěrbová.
Peníze shánějí různě – většinou od soukromých dárců, kteří přispějí podle svých možností od malých částek až po ty překvapivě vysoké.
„Několikrát se nám podařilo zajistit i podporu českého ministerstva zahraničí formou takzvaného malého lokálního projektu. Tento rok jsme tak získali kvalitní, barevný ultrazvuk se třemi rozlišovacími funkcemi, který v Arandu předal naší nemocnici český velvyslanec Ladislav Steinhübel,“ zmiňuje Dina Štěrbová.
Na ultrazvuku je možné vyšetřovat i srdce, v první řadě ale slouží hlavně pro gynekologická vyšetření. To byl v minulosti pro Najaffa Aliho velký problém. V Pákistánu je hlavním náboženstvím islám, z čehož plyne i postavení žen. Cizí muž se jich nesmí dotknout od pasu dolů, což je ale v případě gynekologické prohlídky jistá překážka.
„Najaff musel mít výjimku od místní rady mullů, kteří ho nejdříve prohlásili za kacíře. Chvíli trvalo, než mohl začít ženy vyšetřovat. Ty to naopak pochopily okamžitě a každá na prohlídky chodí, protože ví, že to pro ně je klíčové vyšetření. Musí ale přijít v doprovodu jiné ženy,“ vysvětluje Dina.
Ultrazvuk se osvědčil, do roku 2014, kdy jím nemocnici vybavili poprvé, umíraly dvě až tři ženy ročně na porodní či poporodní komplikace. U jedné vážné situace se ocitla i Dina – žena po porodu stále krvácela a vlivem ztráty krve upadla do bezvědomí. Přivolaný Najaff jí podal krevní infuze a pak s ní jel do sedm hodin vzdálené nemocnice.
„Tam jí vyndali placentu a zachránili ji. Bohužel dítě převoz tam a zpátky nepřežilo. Když taková situace nastane, všichni okolo jen bezmocně přihlížejí a naříkají, případně zavolají mully, kteří se pak nad tou ženou namísto pomoci modlí. Takové tragické případy v Arandu ale v posledních letech díky používání sonografie prakticky vymizely,“ podotýká Dina.
„Funguje prevence, a když ke komplikacím při porodu přece jen dojde, máme tam vycvičenou skupinu silných chlapíků, kteří rodičku na nosítkách donesou do míst, odkud ji do nemocnice ve Skardu dopraví záchranný džíp, který jsme zakoupili již v roce 2010,“ dodává.
Sama Dina chtěla být už jako dítě lékařkou, neměla však za komunismu ten správný kádrový profil. Přesto jeden semestr na medicíně absolvovala. Načerno. Než na to přišli a vyhodili ji. Vystudovala tedy matematiku, kterou se také ve svém profesním životě živila.
Medicína v ní ale zůstala jako nesplněný sen a vlastně se jí v životě protnula s její další vášní – horolezectvím.
„Mým nedostižným vzorem byl Edmund Hillary, který jako první vylezl na Mount Everest a z vděčnosti pod ním vybudoval malou horskou nemocnici a několik škol, které později od základu změnily život tamějších Šerpů,“ vypočítává bývalá horolezkyně.
„Totéž udělala o třicet let později pod horou Kančendženga horolezkyně Cherie Bremer-Kamp, když jí místní Šerpové zachránili život. Až koncem devadesátých let vznikla podobná nemocnice ve vesnici Askoli pod nejvyšší horou Karákóramu K2,“ doplňuje Dina Štěrbová.
Investice jejich neziskovky ale nejdou jen do léků a vybavení, občas je potřeba opravit i samotnou nemocnici, kterou posunula lavina, koupit traktor, mlátičku, opravit cestu, udělat vodovod, zrekonstruovat školu.
„Když lidem neumožníte přístup ke vzdělání, je celé vaše úsilí zmařené. V roce 2014 jsme proto koupili pozemek ve správním centru, ve Skardu, postavili internát, aby mohli studenti pokračovat na vyšší stupně škol,“ upřesňuje bývalá horolezkyně.
Foto poskytla Dina Štěrbová
Foto poskytla Dina Štěrbová
Na prvním místě je podle ní záchrana životů, na druhém přístup ke vzdělání, ale tím nejdůležitějším a také nejtěžším úkolem je dosažení udržitelnosti tohoto projektu tak, aby se postupně stal nezávislým na finanční pomoci zvenčí.
Jde tedy o vytvoření zdroje vlastních příjmů, což na celé věci není to úplně nejtěžší. Karákóram má úžasný turistický potenciál, který ale zatím není vůbec rozvinutý. Největší zájem je stále o K2 a přilehlé osmitisícovky, z nichž jednu – Gašerbrum II – v roce 1988 Dina s Livií Klembárovou zlezly jako československý prvovýstup.
Ale i v oblasti Arandu je spousta menších panenských a nezlezených kopců a dolin vhodných hlavně pro trekování.
Příjmy z expedic, které tam probíhají, jdou však často zahraničním cestovním kancelářím, a nikoli místním lidem. „Najaff už si ale založil svou malou cestovní kancelář, takže věřím, že i tady se situace začne měnit,“ dodává Dina Štěrbová s tím, že část příjmů by pak chtěl věnovat právě na chod nemocnice.
Když se dnes Dina ohlédne za sebe, na to, co se jim podařilo vybudovat, zaplaví ji radost. Lidé mají přístup k lékům, k základní zdravotní službě, k čisté vodě, částečně i ke vzdělání a jejich život se hodně zlepšil. Horalé také pochopili, že o svoji budoucnost se musejí starat i oni, projekt jim ukázal jak.
Nedostali do rukou jen ryby, ale i udice, aby si je mohli vlastním úsilím chytit. Dina si přesto uvědomuje, že se stále jedná o běh na dlouhou trať a cíl je ještě velmi daleko. Ví, že její práce zatím nekončí. „Je to podobné jako s horolezectvím. Jak se říká: Na deset dílů úsilí připadá jeden díl radosti. Ale ta pak stojí za to!“ uzavírá.
Dina Štěrbová
- Narodila se 22. dubna 1940 v Bratislavě jako Margita Schochmannová. Vystudovala odbornou matematiku se specializací na matematickou analýzu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského.
- V roce 1964 se provdala za Otakara Štěrbu, kterého následovala do Olomouce. Zde od stejného roku přednášela na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého. Má syna Michala.
- V roce 1984 společně s Věrou Komárkovou uskutečnila první ženský výstup na šestou nejvyšší horu světa Čo Oju (8201 metrů nad mořem) a v roce 1988 s Lívií Klembárovou vylezla na Gašerbrum II (8035 metrů nad mořem).
- Pokoušela se také o zdolání vrcholů Broad Peak, Manáslu a Mount Everest. Asi tři sta výstupů provedla v Tatrách.
- Do roku 2005 se datují počátky její humanitární činnosti, kdy s manželem věnovali deset tisíc dolarů na vybudování dvou vodovodů pro obyvatele odlehlé oblasti v Pákistánu.
