Pokud si myslíte, že inovátory dnes potkáte hlavně mezi inženýry automobilky Tesla nebo vývojářského centra v Applu, možná vás překvapí, že jedním z nejoriginálnějších mistrů inovace je český houslař se stoletou rodinnou tradicí.
Osmačtyřicetiletý Jan Baptista Špidlen patří ve svém oboru k absolutní špičce – sesbíral řadu ocenění a před dvanácti lety zvítězil v nejprestižnější houslařské soutěži Triennale v italské Cremoně, která je dnes kromě faktu, že tu žil a zemřel Antonio Stradivari, slavná i prvotřídní školou, na níž studují tajemství oboru houslaři z celého světa.
Sympatický Čech, který vedle houslí miluje i snowboarding, kiteboarding a jízdu na motorce (v minulosti závodil v jachtařství a windsurfingu), se dnes cremonské soutěže účastní jako porotce, manuálnímu řemeslu ale vale rozhodně nedal.
Nástroje z jeho dílny mají přední čeští i světoví umělci, jako jsou Jaroslav Svěcený, Ivan Ženatý či Gidon Kremer. A taky Pavel Šporcl, jehož slavné „modré housle“ můžete v těchto dnech vidět na billboardech inzerujících jeho tour. Azurovou barvu, kterou si vyžádal sám umělec, pak Špidlen doplnil řadou inovativních prvků.
Pavel Šporcl (foto: Adolf Zika)
„Pro veřejnost jsem vlastně typický svými modrými houslemi,“ říká houslista Šporcl, „málokdo však ví, že nejsou jen projevem jisté rebelie, ale především moderním a smysluplným ztvárněním houslí, které jsou svým zvukem srovnatelné i s italskými stradivárkami. Zvuk houslí zraje časem a tím, že se na nástroj hodně hraje.“
U houslí totiž platí „čím starší, tím lepší“. Není tak výjimkou, že na Špidlena po ránu u jeho dílny a zároveň obchodu v Jungmannově ulici čeká někdo s prosbou, zda by mohl odhadnout cenu houslí, které našel na půdě. Zapomenutý poklad se ale najde jen zřídka, byť se housle tváří jako stradivárky – nejznámějších houslí z dílny italského mistra 18. století Stradivariho totiž v současnosti existuje asi jen 700 kusů.
Ostatně na vlně stradivárek se dnes vezou mnohé housle „made in Italia“. A všichni je kupují, protože v jejich očích je italská značka záruka kvality. „I když tomu ne vždy nutně tak musí být,“ říká Špidlen. Svěřit svůj nástroj do rukou významného houslisty, a tím se těm italským „vyrovnat“, je tak pro houslaře ta nejlepší reklama. „Proto jsou někteří ochotní dát nástroj i zadarmo, respektive výměnou za propagaci,“ vysvětluje český mistr.
Faktem ale je, že sám tohle díky své reputaci zapotřebí nemá. Ročně vyrobí průměrně čtvery housle, a přestože výši jejich ceny říct nechce, podle informací Forbesu se cena na míru vyrobených houslí pohybuje na českém trhu v řádu statisíců.
Špidlen má výhodu i v tom, že pochází ze staré houslařské dynastie, jejíž základ položil už začátkem 20. století jeho pradědeček František. Ten sbíral zkušenosti mimo jiné v Moskvě, kde se stal dokonce houslařem carské konzervatoře a po návratu založil v Praze obchod. Kontinuitu rodinné tradice pak narušili komunisté, kteří po druhé světové válce obchod zkonfiskovali.
Aby však houslaři neskončili ve fabrikách, inicioval Františkův syn Otakar změnu výkladu houslařství ze řemesla, které podléhalo živnostenským zákonům na umělecký, tedy svobodný obor. A uspěl. V tradici pak pokračoval Otakarův syn Přemysl a po něm nakonec jeho syn a současný mistr Jan.
Ani on ale neseděl jen doma. Po studiích na houslařské škole v německém Mittenwaldu působil v letech 1989 až 1990 v londýnském houslařství J&A Beare Ltd, kde stavěl housle po vzoru slavných Vieuxtemps Guarneri. A protože si brzy získal důvěru svého šéfa, měl k dispozici i klíče od sejfu, v němž se tenhle poklad z poloviny 18. století skrýval a po pracovní době na ně chodil hrávat.
Mimochodem, Vieuxtemps Guarneri se před dvěma lety prodaly v aukci podle odhadů časopisu The Economist za více než 16 milionů dolarů, čímž trumfly dosud nejdráže prodané stradivárky The Lady Blunt. A rekord si drží dodnes.
Ostatně individualita a charakterističnost je i podle Špidlena to nejcennější, co dělá housle houslemi. I proto tají své výrobní tajemství, které se dědí v rodině. „Jsou dva tábory houslařů. Jedni, kteří kritizují tajnůstkářství, protože to prý brzdí vývoj. Mně to naopak připadá správné. Jednak si chráním své know-how a kromě toho to jde proti globalizaci. Když budeme všichni sdílet veškeré know-how, no tak všichni budeme nakonec dělat to samé. Já mám rád diversifikaci a když jsou věci individuální,“ popisuje Špidlen svou filozofii.
Jestli své know-how předá v rodině, se teprve uvidí. Jeho děti mají zatím na výběr, ačkoli otec by je rád viděl pokračovat v řemeslu. Dceru Josefínu muzika neminula, ale jejím hlavním nástrojem jsou její hlasivky. A syn František zatím piluje němčinu, aby mohl na studia na stejnou houslařskou školu v Mittenwaldu, kterou navštěvoval i jeho otec.
Autor: Daniela Ešnerová
Foto: Jakub Plíhal
