Znáte bajku o vlkovi, který má dvě hlavy? Jedna je pozitivní a druhá temná, negativní. Záleží jen na vás, kterou z nich budete krmit. Česká inovátorka, lékařka, psycholožka a podnikatelka Ivana Schnur má jasno. Vždycky se rozhodla krmit tu pozitivní. Přestože se po ní ta druhá nebezpečně natahovala.

Příběh Ivany Schnur není v Česku zatím moc známý. A je načase to změnit. V Kalifornii vybudovala úspěšnou firmu Sensely, jejíž virtuální zdravotní sestru v mobilu využívají miliony lidí v USA, Velké Británii, Švýcarsku a dalších zemích Evropy i Asie. V propojení zdravotnictví a technologií se Ivana Schnur vyzná jako málokdo další.

Vzděláním lékařka, která má duši inovátora, nyní uzavírá jednu kapitolu svého profesního života a chystá se do dalšího dobrodružství. Jaké bude, ještě nemluví přesně, jedna věc je ale jistá. Čím dál víc se chce vracet zpátky do Česka. S manželem koupili byt na Malé Straně v Praze, založili nadaci a hledají, kam upřít její síly. 

„Snažím se tu být co nejvíc a s tím roste i moje chuť se dívat, co bych mohla dělat i tady, jak bych mohla pomoci doma v Česku,“ říká krásnou češtinou s americkým přízvukem energická žena, jež 32 let žije v Kalifornii a která, jak s omluvou za občasné hledání slov poznamenává, mluví česky jen se svou maminkou.

Sedí na pohovce jednoho malostranského hotelu, usmívá se a trpělivě a s otevřeností sobě vlastní vypráví svůj příběh. Občas se odmlčí, nadechne a pak pokračuje dál. Ne proto, že by nemohla najít slova, ale protože o některých věcech se i po letech mluví těžko. 

Odešla, jen co to šlo. Jakmile se objevila první příležitost po sametové revoluci, chytla ji a už nepustila. Odjela na stáž na Harvard a poté se nikdy pořádně nevrátila. Tedy, až na jednu výjimku. Bolestnou zkušenost, kdy si při pádu ze schodů zlomila několik obratlů a ve svých 29 letech skončila na invalidním vozíku.

Nechtěla se s tím ale smířit a po měsících v nemocnicích odjela (i s malým miminkem) z USA do Česka, do Kladrub na rehabilitace. Jak dnes pokorně a s lehce zastřeným hlasem říká, měla ohromné štěstí. Po letech úsilí, rehabilitací a dřiny se zase postavila na vlastní nohy. 

Jen co to trochu šlo, sbalila sebe i malého syna a vrátila se zpátky do USA. Aby bylo jasno: sama s dítětem (protože první manželství se po úrazu rozpadlo) do země, kde ještě neměla pořádné zázemí ani pracovní vazby.

Vzala si studentskou půjčku a pustila se do studia psychologie. Odsud vedl už jen malý krok k založení první technologické firmy, se kterou – bez nadsázky – předběhla dobu. 

Jak jste se dostala od medicíny k technologiím a vlastnímu byznysu? 

Je to skok, co?

To tedy, jak se to seběhlo?

Bylo to postupné. Osud mi do života přihrál po úrazu páteře vozík. Léčila jsem se v Kladrubech a i potom ještě nějakou dobu trvalo, než jsem byla pohyblivá.

Tehdy jsem přemýšlela, co pomůže člověku překonat první šok, jak zmobilizuje svoje duševní síly, aby se popral s negativní životní situací. A už jsem u tohohle tématu zůstala, když jsem později dělala doktorát z psychologie. 

Co jste přesně zkoumala?

Řešila jsem, jak někteří lidé, kteří mají třeba terminální diagnózu, dokážou tuhle situaci přetvořit v něco pozitivního ať už pro sebe, nebo pro ostatní.

Nesmírně mě zajímalo, jak to dokážou a proč se zdá, že většinou musíme prožít nějakou otřesnou situaci, abychom se mobilizovali a vydolovali ze sebe i ze života něco neuvěřitelného. Když jsem dodělala disertační práci v psychologii, říkala jsem si, jestli by se to nedalo nějak simulovat. 

Simulovat? 

Napadlo mě, že někdy má člověk natolik silný zážitek z knížky nebo filmu, že to otřese jeho pohledem na svět a začne dělat věci jinak. Jenže málokdy to vydrží déle než pár týdnů. Ale i tak jsem chtěla zkusit natočit film, který by lidem pomohl.