Osm let pracovala na nové metodologii výuky kresby. Místo toho, aby vydala objemnou bibli
kreslení, ale nakonec zvolila médium online kurzu.
Umělkyně Barbora Maštrlová, která sama tvoří především sochy se sexuální tematikou, vytvořila dosud nejkomplexnější přístup k výuce kresby a bude se jej snažit prosadit i do škol.
Nedostatečné vzdělání na poli výtvarné výchovy a dějin umění totiž podle ní zapříčiňuje pozdější odtažitost od světa výtvarného umění, jeho nepochopení a nezájem o něj, který se projevuje v galeriích i na trhu s uměním.
Umělkyně Barbora Maštrlová proslula kontroverzními sochami plyšových medvědů s penisem, nahých dětí zkoumajících své přirození nebo vibrátorů s hlavami diktátorů.
Zatímco se sedmatřicetiletá absolventka ateliéru Kurta Gebauera ve své volné tvorbě pohybuje především v médiu sochy a řeší téma lidské sexuality nebo otázky spojené s koncem života, posledních osm let se konceptuální sochařka se smyslem pro humor intenzivně věnuje také výuce kreslení.
Barbora Maštrlová ukazuje, jak na portrét herce Madse Mikkelsena | Foto archiv Barbory Maštrlové
Za tu dobu vyvinula úplně novou metodiku, která začíná od píky a nemá u nás ve své komplexnosti obdoby. Nejdříve plánovala vydat ji knižně jakožto učebnici kreslení, která u nás mimochodem v takovém rozsahu ještě neexistuje, ale nakonec z ní vznikl interaktivní online kurz pod značkou Výuka kresby, který spustila loni v prosinci.
Se soukromými kurzy kreslení začala Barbora Maštrlová před jedenácti lety v budově bývalých elektrických podniků v Praze na Vltavské, kde před rekonstrukcí budovy sídlili různí umělci.
„Tam ale byla jen malá místnost, a tak jsem po roce našla prostor v budově Pražských služeb v Libni, kde jsme
doteď,“ vysvětluje.
Vedle toho, že tam sama tvoří v ateliéru, na místě zároveň vyučuje kreslení. „Brzy jsem zjistila, že se při učení nemám o co opřít. Existují sice miliony různých příruček o kreslení, kde jsou milníky od jednoduchých těles až po figuru, ale nejsou tam žádné pevné body a už vůbec žádná metodika,“ říká umělkyně.
Studenti se jí proto logicky ptali, jestli by jim nechtěla nějaké výukové materiály sepsat.
„To se mi ale nechtělo – dělala jsem umění. Ale jak šel čas, viděla jsem, že to bude nezbytné. Napsala jsem první dva tutoriály a zjistila, že docela fungují. Měla jsem ambici napsat knížku. Nakonec se z toho stalo osm let práce,“ popisuje začátky Barbora Maštrlová. Nakonec však knihu nevydala.
„Nechtěla jsem to uspěchat. Měla jsem vizi asi osmnácti kapitol a po pěti letech jsem měla hotové asi tři čtvrtiny. Terapeutovi jsem pořád brečela, jak mě to ničí a že už chci zase začít tvořit. Zjistila jsem ale, jak funguje knižní trh a že finanční návratnost by byla asi tristní,“ vysvětluje.
„Vypočítala jsem si to: měla bych třeba jen dvacet korun z prodané knihy. Chtěla jsem se na to vykašlat. Myslela jsem, že už to nedopíšu a to, co mám, budu používat jen ve svých kurzech. Pak ale přišla pandemie a moji studenti chtěli, abych je začala učit online,“ popisuje motivaci k další práci.
Nejdříve nevěřila tomu, že výuka online dokáže nahradit osobní kontakt a zpětnou vazbu, brzy ale zjistila, že to přináší i praktické výhody.
„Kdybych měla vydat knihu, musela by to být taková pětisetstránková bible kreslení. A to pro člověka, který se chce učit kreslit, není úplně komfortní médium,“ dodává lektorka, která díky online výuce může zapojit i zájemce o studium z menších měst.
A zároveň na to jde jinak než kurzy, které tu fungovaly doposud. „Pokusila jsem se dát dohromady metodologii – proč jedno cvičení následuje za druhým, proč dělám zrovna to a ono a v jakém pořadí. Snažila jsem se o pansofistické poznání kresby jako techniky,“ popisuje.
Momentálně je kurz rozdělen do šesti modulů se společným základem, k němuž lze pak podle zájmu přidávat kapitoly různého zaměření, jako je například portrét, figura nebo urban sketching.
Funguje formou ročního předplatného, které umožní neomezený přístup k obsahu, jejž tvoří předtočená videa s teoretickým úvodem k tématu – například co je to zátiší nebo kompozice – a pak část s autorskými cvičeními, odstupňovanými dle složitosti, která danou techniku pomáhají rozvíjet.
Cvičení kreslí Barbora Maštrlová spolu se studenty a přitom popisuje, co a proč dělá. Svá díla mají studenti možnost lektorce nahrát a poté za příplatek osobně prokonzultovat. Komplexní metoda částečně supluje výuku kresby a potažmo celé výtvarné výchovy, která podle Barbory Maštrlové nefunguje tak, jak by měla.
Foto archiv Barbory Maštrlové
„Máme tu systém nastavený tak, že když děláte talentovky na střední uměleckou školu, předpokládá se, že budete chodit na nějakou přípravku. Základní umělecké školy ale mají různou kvalitu, a když je odchodíte, stejně nevíte, která bije, a portfolio na přijímačky nemáte,“ tvrdí autorka kurzu.
Z vlastní zkušenosti pak dodává, že i když se na školu dostanete, tak pokud nemáte štěstí na osvíceného pedagoga, dál jí jen frustrovaně proplouváte.
„Běžně se stává, že vyučující postaví zátiší, na tři hodiny odejde, pak se vrátí a očekává výsledek. Pak jen řekne, že to máte špatně, ale neřekne už proč a jak by to mělo vypadat jinak,“ dodává kriticky.
A přidává příměr: „Neustále vás hází do vody, ale neučí vás plavat. Vy se v té vodě nějak plácáte a může se stát, že sice získáte magisterský titul, ale stejně nevíte, jak se co dělá.“
Školní osnovy podle Maštrlové nereflektují, že každá metoda kresby funguje trochu jinak: „Figuru můžete kreslit dvě hodiny, ale také třeba dvacet hodin, nebo naopak deset minut a pokaždé se tím naučíte něco jiného. Školy přitom jedou systém ‚za tři hodiny něco nakresli a pak ti to roztrhám, protože je to hnusný‘.“
V době, kdy na sociálních sítích najdete miliony tutoriálů různých technik, se studenti dostávají do obrovských rozporů – najednou vidí, že se to dá dělat i jinak, než je učí ve škole – nemluvě jen o specializovaných kurzech, ale výukou výtvarné výchovy na základní škole počínaje.
„Když to vezmu z druhého konce, pak je důsledkem i to, že výtvarné umění nikoho nezajímá – je pro lidi cizí a nepochopitelné, a není divu. Prvopočátky tohoto postoje jsou už na základních školách, kde je výtvarná výchova naprosto okrajová záležitost,“ tvrdí umělkyně.
V hodinách výtvarné výchovy se podle ní učí maximálně motorika a technika a na systematickou výuku základů dějin umění podle ní už není kapacita: „V dospělosti už pak lidé nemají energii ani motivaci na to, aby se k tomu
propracovali sami, proto se tomu vzepřou.“
Zacelit tuto mezeru sice mají potenciál galerie a další instituce, ale v jejich současném počínání takové snahy Barbora Maštrlová nevidí.
„Dokud budou kurátoři psát texty tak odtažitě, jak to dělají, bude umění nepřístupné. Nejde o to být poplatný divákovi, ale je třeba najít přemostění k lidem. V momentě, kdy umění nebude komunikovat se společností, pro kterou vzniká, bude to jen umění samo pro sebe,“ přemítá.
A dodává, že tím neuspěje ve snaze přitáhnout publikum: „Pak můžeme všichni jen brečet, proč nikdo nechodí do galerií a nekupuje výtvarné umění.“
Právě svou pedagogickou činnost vnímá jako jakýsi pokus o takové přemostění: „Současní umělci by se měli snažit komunikovat s těmi takzvaně normálními lidmi a nepovyšovat se nad ně, když umění nerozumí.“
Jako výchozí bod na této cestě vidí Barbora Maštrlová právě realistickou kresbu, ač se sama věnuje především sochařství.
„Netvrdím, že všichni musíme zvládat hyperrealismus, ale je to jako s tancem – nejdříve se musíte naučit základní kroky a na ně pak můžete variovat. Nácvik kreslení rozvíjí vjem reality,“ líčí.
Sochy The Dictators | Foto archiv Barbory Maštrlové
V předmětu, který se zdál modrý, můžete najednou vidět odlesky spousty jiných barev. „Je to jako na vědomí rozšiřujících drogách – kreslení vám změní pohled na realitu a na tom se dá stavět. Zjistíte tak strašně moc i o sobě – prázdný papír je neskutečné zrcadlo vašich strachů,“ míní Maštrlová.
Kresbu vnímá i jako nástroj pro poznávání světa a seberozvoj. Jakmile studenti zvládnou realistickou kresbu, mohou se vůči ní vymezit, redukovat linku nebo začít dělat naopak abstrakci.
„Pak se na obrazy v galerii můžete dívat úplně jinak, protože pochopíte, jak k nim ten umělec došel. A tam začíná ono přemostění,“ říká.
Kdekdo se však domnívá, že kreslení se nedá naučit, s čímž Maštrlová nesouhlasí: „Největší mýtus je, když si lidé myslí, že talent je dar od boha a spousta lidí se už narodila s tím, že umí kreslit portréty. To ale není normální, dá práci se to naučit, i když má člověk nějaký vrozený soubor schopností.“
V budoucnu by Barbora Maštrlová chtěla oslovit i školy a své výukové materiály jim nabídnout.
„Neaspiruju sice hned na komplexní změnu systému výuky výtvarné výchovy na školách, ale kdyby to k ní přispělo, budu ráda,“ říká umělkyně s tím, že ještě potřebuje dodělat poslední kapitolu týkající se figury a už se těší, až se bude moci opět vrhnout na volné umění.
Po dřívějších výstavách v Chemistry Gallery, Knupp Gallery nebo v Art Salonu v Tančícím domě by ta příští, sólová, měla proběhnout v její vlastní režii.
