Tahle rodina je výjimečná. Privilegovaná. Se vznešeným rodokmenem. Její historie se psala deset tisíc kilometrů odsud a sahá hluboko před rok 1872, kdy jsou o ní první zmínky. A pak jsou tu Müllerovi, kteří se o tuhle dvousethlavou chlupatou a rohatou rodinu královsky starají. Protože: to je wagyu.
Autobus v ulici U Kapličky přibrzdí a jede krokem. Kolos plně naložený lidmi může mít patnáct tun, ale černý býk na kraji silnice vzbuzuje respekt, i když váží dvacetkrát míň. Autobus se pomalu, pomalinku šine. A býk stojí, nohy tlusté jako špalky, stojí a funí.
„Neboj,“ pohladí ho po masivním krku Josef Müller. Poškrábe ho, poplácá, býk ještě jednou zafuní, autobus v klidu projede. „Tohle plemeno má mírnou povahu, jsou to něžná zvířata,“ říká Müller, zatímco si těch 900 kilo živé váhy vede na vodítku zpátky do stáje v kravíně.
Na vycházky po předměstí Pardubic býk jménem Hirashiget nechodí moc často – když není ve stáji, pase se na louce hned vedle. Ale teď jde vychovaně po chodníku, jako by chtěl potvrdit slova svého majitele, a když ho Müller dvěma prsty chytí za kroužek v nose, aby ho otočil, poslouchá jako pejsek.
„Aspoň to máš nacvičené do Brna,“ domlouvá mu něžně. Hirashiget totiž není jenom tak ledajaký býček – zaprvé je to samec vzácného japonského plemene wagyu, proslulého svým famózně jemným mramorovaným masem s výjimečnou chutí.
