Ve dvaadvaceti letech zažíval úspěch, o kterém si myslel, že se k němu dostane nejdříve kolem padesátky. Josef Starýchfojtů má u svého jména zkratku pracovní pozice CPTO: chief product technology officer. A ve svých pětadvaceti letech pod sebou kolem čtyř set lidí.
Podílí se na všech zásadních rozhodnutích technologické rakety pod jménem Mews, třetího českého startupu, který si sáhl na metu ocenění jedné miliardy dolarů. Na naší první schůzce se ještě ani nestíháme posadit ke stolu a Josef už natahuje pravici.
„Jsem Pepa. Vykání moc nemusím,“ zubí se. A člověk při hovoru s ním brzy pochopí proč. Je vystudovaným programátorem, jehož vášní je očividně komunikace s lidmi. Nejenže tedy v jednorožci pracuje – sám je ve svém oboru tak trochu jednorožcem.
Flying cover
Každé pondělí vydáváme signature rozhovor s pozoruhodnou byznysovou osobností. Létající titulka, Forbes Flying Cover!
Byla to právě komunikace, která z programátora udělala schopného manažera, vyžívajícího se více než v konstruování složitých kódů v týmovém řešení problémů. Za svých šest a půl roku v Mews zažil raketový růst firmy, který mu umožnil prakticky každý rok postoupit v manažerské hierarchii.
Dnes je členem osmičlenného executive leadership týmu, kde figuruje i zakladatel Richard Valtr. V době, kdy Josefovi vrstevníci končí školy a řeší, kde získat první cennou praxi, zvažuje mladý manažer, jak ve zbytku života maximalizovat své štěstí.
Starýchfojtů sice programuje už od svých dvanácti let, kdy s nadšením během tří týdnů přelouskal tři učebnice programování, ale okusil i tvrdou práci. Díky tatínkovi stavařovi si zkusil pomáhání na stavbě. „To byla brutální dřina, největší, co jsem kdy zažil,“ vzpomíná, jak dostávali asi schválně nesmyslné, ale náročné práce.
Jakmile si osvojil kódotepectví, začal dělat drobné zakázky. První skutečná programátorská práce mu přišla ještě jako teenagerovi, kdy se nechal zaměstnat na částečná úvazek.
To jsi byl ještě na střední?
Ano, hned na prvním pohovoru mě vzali na částečný úvazek. Domluvil jsem se s nimi, že budu dělat měsíc zadarmo a zkoušet si svoje věci. Pak už jsem dostával zaplaceno. Dělal jsem tam rok a půl a pak se rozhodl odejít.
Nešlo to dobře?
Naopak, šlo to tak dobře, že mi na konci nabízeli podíl, abych zůstal. Tou dobou už jsem byl na matfyzu a chtěl zkusit něco jiného. O peníze tehdy vážně moc nešlo, ale bylo fajn, že jsem je nemusel příliš řešit.
V sedmnácti jsem se přestěhoval do vlastního bytu a bylo příjemné, že už můžu naskočit na dospělý život. Peníze pro mě ale byly hlavně validace, že co dělám, dělám dobře. Chtěl jsem se v první řadě zlepšovat a měl pocit, že se v té první firmě už nezlepším.
Na pracovním veletrhu jsme se našli s Mews a jsem tam už šest a půl roku.
Růst v Mews byl u tebe taky celkem rychlý…
Zkusil jsem si skoro všechno. Od programování přes manažera programátorů, manažera manažerů, manažera manažerů manažerů… až do pozice, kde jsem dnes. Dá se říct, že jsem se každý rok v Mews posunul o level výš.
Navíc se musíš učit pořád něco. Když jsem do Mews nastupoval, pracovaly tam desítky lidí. Dnes je jich přes tisícovku a z toho přes třetinu mám pod sebou já. Takže jsem měl celou dobu prostor pro neustálé zlepšování.
Foto: Jan Rasch
Foto Jan Rasch
U tvého jména je už rok zkratka CPTO. Jak bys ji popsal?
Znamená Chief Product Technology Officer. Jednoduše řečeno mám na starost cokoli, co se týká našeho produktu. Budoucí směřování, návrhy na změny, jejich exekuce, podpora produktu. Všichni ostatní mají za úkol náš produkt prodat či propagovat. Všechno ostatní leží na mně.
V pozici firmy jsi tedy jednu úroveň pod oběma foundery?
Je to tak, jsem součástí executive leadership teamu, jehož součástí je zakladatel Richard Waltr i CEO Matthijs Welle. Mým úkolem je nastavit strategický směr a pak budovat firemní strukturu, která tímto směrem půjde. Od náborů přes interní procesy a kulturu.
To je můj popis práce – ale v Mews se na to díváme trochu jinak. Pro mě by měla priorita být zmíněný osmičlenný leadership tým, který řídí firmu jako celek, a teprve můj druhý job můj vlastní tým. To proto, abychom měli vždy na očích prospěch celé firmy.
V které fázi kariéry sis začal uvědomovat byznysový rozměr své práce?
Poměrně brzy, asi rok po nástupu do Mews. Na každé pozici si chci vždy jasně říct, jak by měl vypadat úspěch. Často leží mimo vlastní tým: když třeba pracuješ v rámci sales-enablement týmu a trénuješ „salesáky“, je míra tvého úspěchu zcela závislá na tom, jak si vedou oni.
Stejně jsem se díval na všechno ostatní. Náš produkt je úspěšný jen tehdy, když se dobře prodává a klienti jsou šťastní.
Když jsme se viděli poprvé, říkal jsi mi, že při špatném výkonu týmu hledáš chybu u sebe. Jak to funguje v praxi?
Nechci se po svém týmu vozit, což zároveň neznamená, že jím otevřeně neříkám, jak na tom jsme a co je potřeba zlepšit. Ale pokud narazím na plošný problém v chodu týmu, je to vždy na moje triko. Když se nedaří, nepřijdu do kanceláře, neotevřu dveře a nezačnu řvát do místnosti. Radši posbírám zpětnou vazbu od lidí v týmu a snažím se najít lepší řešení.
Individuální selhání mě nezajímají.
Individuální selhání mě nezajímají, ty se budou dít každý den. Já se raději na vše dívám jako na systém. Nezajímá mě, jestli někdo něco pos*al – zajímá mě, jestli to se*ou často. Lidi, kteří se jen vezou, v Mews netolerujeme.
Ke stabilnímu a dobrému příjmu ses v životě dostal vlastní pílí celkem brzy. Změnily tě peníze?
Na úplném začátku ano, bohužel tím špatným způsobem. Na druhou stranu to bylo složité, protože mi to všichni cpali. Ty jsi ten bohatej a úspěšnej… Bylo těžké to ignorovat. Časem jsem je ale přestal řešit. V životě jsem poměrně brzy dosáhl něčeho, o čem jsem si myslel, že to v životě nedosáhnu nikdy, nebo o hodně později.
Šlo o nějakou konkrétní metu?
Asi sto tisíc měsíčně. V mladém věku jsem si říkal, že to nikdy mít nebudu, že to může přijít třeba až v padesáti. A najednou jsem tolik vydělával ve dvaadvaceti. Rychle jsem si uvědomil, že si musím ujasnit, co chci se životem dělat dál. Peníze rostly, ale už z nich nebyl cíl. Pomohlo mi to uvědomit si, že nejsou moc zajímavý cíl života, i když samozřejmě finanční stabilita je hodně příjemná.
K čemu jsi došel?
Že chci začít rychle maximalizovat životní štěstí. Jak udělat, abych měl život co nejdelší a nejšťastnější.
Takže děláš co?
Teorie říkají, že vztahy s lidmi jsou to nejdůležitější. To bych s klidem podepsal – i proto pro mě nepřipadá v úvahu odstěhovat se z Česka. Přitom zrovna začátkem tohoto týdne jsem odletěl do Lyonu, pak přelétal do Amsterdamu a takto vypadá hodně z mých pracovních týdnů.
Stejně se ale vracím do Prahy, mám tu rodinu, mám tu kamarády. Lidi, kteří mě dělají šťastným. Zároveň musím mít práci, která mi dává smysl, protože trávit nejméně osm hodin denně něčím, co mě nenaplňuje, mi přijde neakceptovatelné. Bylo by to mrhání životem.
foto: Jan Rasch
Foto Jan Rasch
Řídíš se i tím, že člověk má využívat svoje silné stránky. Jak to převádíš do praxe?
Většinou je to tak, že když ti něco jde, tak tě to taky baví. Jako manažer se rád ptám lidí, kdy byli za posledních šest měsíců nejšťastnější – vždy se při tom tak rozzáří! Pak od nich chci vědět, jaké silné stránky v těch momentech používali. A následně se společně zamyslíme, jak by toho ten člověk mohl dělat víc. To je pak win-win situace pro něj i pro firmu.
V čem jsi dobrý ty?
Myslím, že rád a dobře komunikuji a jsem hodně energický a extrovertní. Takže vedení lidí je pro mě přirozené. Dělat týmu takovou motivační roztleskávačku je role, ve které jsem se našel.
Tak zkusme tvou vlastní medicínu. Kdy jsi byl za poslední půl roku nejšťastnější ty?
To je vtipné. Říká se, že když jsi podnikatel, jsi buď úplně na špici, nebo úplně dole. Nic mezi tím. A na mojí pozici mám pocit, že je to podobné. Podnikatel sice nejsem, Mews mi nepatří, i když nějaký podíl v ní mám a vedu jí. Každý den tak zažívám momenty, kdy jsem maximálně šťastný, ale i ty, kdy se něco nepovede.
Asi úplně nejšťastnější ale jsem, když s týmem řešíte nějaký konkrétní hodně těžký problém. A podaří se nám ho vyřešit. Takové průlomy, kdy vyřešíš problém s lidmi, to je můj sweetspot, ve kterém se potkává moje logická, matfyzácká část mozku, s tou extrovertní komunikační.
Můžeš říct, jak velký podíl ve firmě vlastníš?
Nemůžu, ale je pěkný. Dost velký na to, abych když firma za pár let splní svoje cíle, mohl odejít do důchodu. To ale ber jako metaforu, šel bych spíš pracovat na něčem jiném.
foto: Jan Rasch
Foto Jan Rasch
Kromě pozice zakladatele Mews už ve firmě vyšší meta není, zároveň zdůrazňuješ, že nechceš nikdy úplně ustrnout. Jak dlouho v Mews ještě vydržíš?
Myslím, že ještě dlouho. S tempem, jakým rosteme, se moje práce prakticky každý čtvrt rok posune dál. Existuje takové manažerské pravidlo, že pokud firma roste opravdu rychle, tak jako Mews, neměl by žádný executive manažer být na své pozici více než rok či dva – firma totiž škáluje rychleji než on.
To znamená, že pokud implementuje něco nového, už musí přemýšlet, jak to delegovat. Pokud firma rychle vyroste, už to nemůže dělat ten původní člověk, musí na to mít pod sebou lidi. A tohle permanentní škálování pro mě znamená, že i po více než šesti letech dělám neustále něco nového.
Není pak tedy tvoje působení v Mews přímo navázané na to, jestli a jak rychle firma roste?
Určitě. Nedokázal bych vést firmu, která se spokojí s tím, že míra růstu bude kopírovat inflaci a vlastně budou všichni spokojení. Nebo bych potřeboval, aby to bylo extrémně spjaté s něčím, co by mě vnitřně naplňovalo. Snažím se tu touhu po progresu předávat i týmu: vždy jim říkám, že nikdy nebudu naštvaný, když něco nebude dokonalé, ale budu naštvaný, když to nebude lepší než včera.
Kromě toho taky tvrdíš, že tvým koníčkem je sbírání koníčků…
Spíš zlepšování se v nich. Ale nejsem posedlý tím, abych je dotahoval do dokonalosti, to mě vůbec nezajímá, ať už šlo o hraní na piano nebo bouldering. V něčem je podobná i moje filozofie pro Mews. Nechci, abychom byli v jednom malé segmentu trhu naprosto dokonalí, ale abychom byli hodně dobří v celé škále toho, co klienti potřebují.
Tím neříkám, že být v něčem naprostá špička není validní strategie, často funguje. Ale já vidím největší přidanou hodnotu v tom, když jsi dobrý v hodně věcech. Jejich kombinace na trhu může být úplně unikátní.
Tohle si promítáš i do osobního života?
Snažím se o to, koukám na něj jako na logaritmickou křivku. Ze začátku se v něčem rapidně zlepšuješ, baví tě to. Časem ale dojdeš do bodu, kdy zlepšování začne být hodně náročné. V té chvíli mě to přestává bavit. Když se ta křivka začne zplošťovat.
Nejlépe to vystihl můj kamarád, který se učí hrát šachy a řekl mi skvělý citát: „Dobře zahraná partie je známka dvou gentlemanů, skvěle zahraná partie je známka dvou promarněných životů.“
Přemýšlíš tedy, co se zbytkem života?
Je toho spoustu, ale teď se soustředím jen na Mews. Ale vím, že do šedesáti tam asi nebudu. Nevím, jestli tam budu do čtyřiceti, nikdy to nemůžu říct na sto procent.
Chtěl bych si otevřít restauraci a dělat tam číšníka.
Může se stát, že Mews dojde do pozice, kdy bude tak velké, že většinu práce mi bude zabírat nějaká politika, která už mě nebude bavit. To se může stát. Zatím si jízdu s Mews hodně užívám.
Chtěl by sis vyzkoušet něco úplně mimo svou komfortní zónu?
Chtěl bych si otevřít restauraci a dělat tam číšníka. Takový ten typ pana vrchního, který se baví s hosty. Taky by mě ale hodně bavil nějaký druh executive coachingu a předávání mých manažerských zkušeností. To ostatně dělám už teď na různých platformách, což obratem pomáhá i mě. Taky bych si zase někdy chtěl zkusit učení.
Vraťme se na závěr k penězům. Jak přemýšlíš o svých investicích?
Pro mě je důležité, abych věděl, proč vlastně chci investovat. To platí u všeho, můj oblíbený rámec uvažování se jmenuje „Five Whys“ nebo Pětkrát proč. Když je něco blbě, zeptám se proč – a pak řeším tu odpověď a ptám se, jak k ní došlo.
Takovým řetězcem pěti proč se většinou doberu k jádru věci. Takže řeším, jestli si spořím na něco většího, jestli chci rapidně zbohatnout, jestli chci mít pasivní příjem. Pro mě osobně je důležité ty peníze hlavně držet.
Králem investic je ale diverzifikace. Co je ta nejvíc volatilní, riskantní část?
Můj podíl v Mews. To může jít extrémně nahoru, ale pořád to může i spadnout. Není to nic zaručeného, zároveň je to zdaleka největší část toho, co mám. V Mews máme secondaries, takže při investičních kolech nám povolují i výkup do určitých částek. Z prvního kola jsem takto třeba mámě splatil hypotéku na dům. Výnos z druhého už jsem investoval.
Řešíš si investice sám?
Pomáhá mi s nimi kamarád kamaráda. Líbil se mi jeho point, kdy říkal, že nepotřebuju zbohatnout, ale peníze držet. A protože tu riskantní složku mám v Mewsu, můžu se zaměřit na méně riskantní investice. To se mi líbilo, sedělo to k mojí povaze, kdy riziko nevyhledávám.
Přináším peníze ze světa a nechávám je tady, protože tu chci žít.
Investuju do fondů kvalifikovaných investorů, navíc se mi líbilo, že mě navedl k českým fondům. Mám radost, že vložené peníze jdou zpátky do Česka. Přináším peníze ze světa a nechávám je tady, protože tu chci žít. Jedním z projektů, do kterých ty investice šly, byly například Alzheimer centra. Nebaví mě zkrátka množit nekonečno.
Množit nekonečno?
Měl jsem několik finančních poradců a většina z nich mi nabízela private equity fondy, kdy ten hlavní pitch bylo, že jsem schopný vydělat dvacet, třicet procent. Já jsem si říkal, že je to hrozně fajn a že tam třeba taky něco zainvestuju, ale taky že nepotřebuju mít na kontě dvě nekonečna. Stačí mi jedno.
To se mi moc nerýmuje s touhou po neustálém škálování.
Životní úroveň mi roste pořád a asi ještě bude. Ale mnoho lidí si neuvědomuje, že je tu řada hodně vydělávajících lidí, kteří přesto žijí od výplaty k výplatě. Pro většinu lidí je to nepředstavitelné.
Že někdo, kdo bere třeba dvě stě tisíc měsíčně, může mít na konci měsíce hluboko do kapsy? Myslí si, že takoví lidé jsou idioti, ale ono je jich vážně hodně, jsou schopní takové peníze utratit jednoduše. Když se člověk s platem padesát tisíc měsíčně podívá na někoho, kdo bere tři sta tisíc, musí si říct, že to přece nejde rozumně utratit.
Jenže si musí uvědomit, že ta cesta byla nejspíše postupná, a určitě se vsadím, že ten, kdo vydělal padesát tisíc, bral předtím čtyřicet. A znamená to, že ušetří o deset tisíc víc? Nemyslím si.
Peníze a štěstí se ti tedy nepropojují?
Představa, že nejbohatší lidé jsou ti nejšťastnější, je podle mě naprostá blbost. Spíše si kolikrát říkám, že se sám zbytečně stresuju. Jsem tak nastavený, ale vím, že řada lidí by na mojí pozici byla hodně nešťastná. Jsem pořád pryč, nevídám lidi tak často, jak bych rád. Mimochodem jeden z důvodů, proč jsem přestal hrát na piano? Zkrátka si ho nemůžu vzít do letadla.
