V cukrovaru ve Slavkově u Brna byla před lety jedna skladovací hala. Plechová, rozpadlá a nevyužitá. Tam si Libor Musil se svým tchánem začal plnit podnikatelský sen. Uběhl měsíc od sametové revoluce a jeho hlavou běželo, jak by bylo fajn, mít své svobodné podnikání.
Dnes, po dramatických letech vývoje, má firmu ve skvělé kondici, s obratem 850 milionů korun a dodávající produkty do dvaceti zemí světa. Ale tím možná nejsilnějším důkazem kvalit společnosti je její letošní výročí – v létě oslaví 25 let fungování na trhu.
Liko-S staví montované haly pro podnikání, vyrábí a montuje interiérové příčky, mobilní stěny a kovové konstrukce. A ve svém oboru je často inovátorem. Protože jak říkala americká básnířka Emily Dickinson: Na břehu je sice bezpečno, ale já ráda bojuju proti proudům.
„To je pro mě smysl inovace,“ říká Libor Musil. „Mě bavilo jít proti proudu a objevovat oblasti, ve kterých ještě nikdo nepůsobil, vytvořit potřebu našeho produktu a ovlivnit trh. Někdy to nevyšlo, ale většinou ano. A tak to děláme už 25 let.“
Ač Musilova firma rychle narostla do obřích rozměrů, pořád si drží jednu specifickou charakteristiku: jde o rodinný podnik. Její zakladatel pomalu předává hlavní zodpovědnost na své děti Jana a Hanu, ve firmě vedle toho pracuje i manželka Jana a zeť Orraine.
„Jsem za to moc rád,“ tvrdí Libor Musil. „Firma se stává lepidlem vztahů. Jistě, mohlo by to mít i negativní vliv, ale když mezi sebou komunikujete, může vše fungovat.“ Oceněním jejich práce bylo jmenování Rodinnou firmou roku 2014.
Ne vždy ale byla situace okolo podnikání klanu Musilových tak idylická. Dramatické byly především začátky. Tchánovi Libora Musila bylo v době vzniku firmy padesát let. Byl ohromen možnostmi, které se mu po revoluci otevřely, zároveň však věděl, že už nemá tolik času něco velkého vybudovat.
„A tak se snažil všechno zhustit a rychle dosáhnout, co nejvíce mohl. Jenže to někdy v byznysu nejde, zvlášť když nejste finančně silní,“ říká Libor Musil. Firma rostla mimořádnou rychlostí, na konci třetího roku už zaměstnávala 300 lidí, jenže s rozmachem výroby rostly i náklady na financování provozu. „Až jsme se chytili do finanční pasti,“ vzpomíná Musil.
Úsporné balíčky tehdejšího ministra financí Václava Klause znamenaly pro firmu pohromu. Měla půjčky ve výši 70 milionů korun a úroky u nich náhle vzrostly na 23 procent. „A banka nám dala nůž na krk, ať s tím něco uděláme.“
Musil se zaručil bankám vším, co měl, a doufal, že se obří dluh podaří smazat. Ve firmě vymysleli strategii, kterou nazvali totální marketing; dali si za cíl získat všechny zakázky, které se na trzích v Česku, na Slovensku a v Chorvatsku objeví.
Měsíc se pro ně dělil na dvě čtrnáctidenní období – v polovině měsíce musely odejít výplaty, na jeho konci zase splátky bankám. „Na strach nebyl čas. Makali jsme jak čerti. A hleděli jen k těm termínům,“ ohlíží se Musil. I tehdy se projevily výhody fungování rodinné firmy. Jelikož manželka pracovala s ním, chápala trable, kterým musí čelit.
A že jich nebylo málo. Jednoho dne se ozvala banka: „Pane Musile, budeme od vás do 24. 8. potřebovat deset milionů.“ Šibeniční termín, vysoká částka. „V bankách se měnilo vedení a dělaly si s námi, co chtěly,“ vzpomíná Musil.
Banka pohrozila, že když částku nedostane, bude realizovat zástavy. Musil si snadno spočítal, že běžným provozem takové peníze nestihne vydělat, a tak začal přemýšlet o alternativním způsobu. Skoupil louky u dálnice za Průhonicemi, kde původně plánoval další sklad pro firmu, a začal je nabízet v Německu.
Povedlo se mu najít společnost, která měla zájem u dálnice postavit svůj provoz, jenže problémy nekončily. Asi tři týdny před termínem dostal zprávu, že firma od transakce odstupuje. Že chce Česko řešit až další rok a že aktuální jsou pro ni investiční aktivity s Čínou.
„Našel jsem si v jejich firemní filozofii, že se mají chovat k partnerům eticky. A sedl si k faxu a napsal, že ta fráze je pro mě prázdná, jak mě zklamali a že jsem na to spoléhal,“ líčí Musil. Čekal den, dva. Na konci toho třetího konečně zavrčel fax a vylezla ručně napsaná odpověď od majitele: „To není fráze! Přijeďte zítra na jednání.“
Musil vyrazil do Stuttgartu, získal definitivní souhlas a mohl už jen doufat, že vše klapne. Od banky měl termín připsání peněz do 12 hodin. V 11.45 mu zvonil telefon, volal finanční ředitel: „Libore, nebudeš tomu věřit, ale peníze jsou tam.“ To bylo na konci 90. let.
Před dvanácti lety se firma definitivně všech dluhů zbavila a nyní spokojeně prosperuje. Na trhu si během historie udělala jméno několika novinkami a inovacemi, kterými často tak ohromovala. „Inovace musejí probíhat každý den. Musíte přijít do práce a myslet, co uděláte jinak a lépe než včera,“ vyjadřuje Libor Musil svou filozofii.
Klíčových projektů, které mu získaly jméno a díky kterým se z garáže vypracoval až do špičky, bylo několik. Na začátku byl tapetovací stolek a pak Česku jako jeden z prvních představil sendvičové panely. „Taky jsme navrhli vlastní stavební jeřáb, ale ten se nechytil.“
Následovaly akustické stropní podhledy, kterých prodali a namontovali 20 hektarů ročně jen v ČR, pak hliníkové dělicí příčky, s nimiž je dnes Liko-S jedničkou ve střední Evropě. „Přestože si lidi ťukali na čelo, že to nikdo nebude kupovat,“ vzpomíná Musil. „Ale my jsme ten trh vybudovali, protože ctíme tři PRO: prototyp, produkt, prodej. A to poslední je u inovací nejdůležitější.“
Protože firma ze Slavkova vplula do 21. století, implantuje do svého byznysu taky moderní technologie a jako první na světě tak její inženýři napojili stěnu na počítač. Jmenuje se Smart-i-Wall, funguje jako obrovský tablet a zároveň vytváří příjemnější prostředí kanceláří.
A symbolem futurismu je samotné sídlo firmy, jeho experimentální budova Liko-Noe, která díky kulatým oknům vypadá jako vytržená z Hobitína a která má být vzorem budoucích kancelářských prostor. Sama sebe chladí, neplýtvá vodou, je zelená a už i oceněná – coby nejzdravější kancelář v Česku.
„Pokud každá budova, která u nás vyroste, nebude mít minimálně zelenou střechu, nezastavíme šíření pouště,“ varuje Musil před dnes skoro pandemickým stavěním plechových hal a skleněných budov, které fungují jako radiátory a přehřívají pak atmosféru měst. „V Česku se zastaví 10 hektarů absorpční plochy denně, takže můžeme říct, že poušť se u nás šíří rychlostí 10 hektarů denně.“
Snů a plánů má však Libor Musil stále dost: chce pokračovat v projektu ekologického zeleného stavění, prosadit se na trhu v Indii, kde vidí velký potenciál; a pak – jistě, ještě jedna vize. Dokončit předání firmy nové generaci. Protože na rodinném principu Liko-S vznikl, a na něm má fungovat i dál.
