Je součástí českého olympijského týmu, výkony na sportovištích ale podává za objektivem. Byla u první olympijské medaile rychlobruslařky Martiny Sáblíkové i jejího loučení, zachytila sportovní úspěchy judisty Lukáše Krpálka i dalších českých reprezentantů. Fotila již na osmi olympijských hrách, v Tokiu poprvé jakožto oficiální fotografka českého olympijského týmu. Kdo je a jak pracuje Barbora Reichová?
Přiznává, že ty nejlepší fotky občas vznikají i náhodou.
Ale nejvíce si váží jiných. Těch, které si musela „oddřít“: „Někdy stojíte tři hodiny v mrazu na sjezdovce a čekáte na toho svého sportovce, který se kolem vás nakonec jen mihne a nemusí z toho vzniknout žádná hezká fotka, ale důležité je, že jste ho vůbec stihli vyfotit.“
Za svou kariéru zažila takových momentů mnoho, i proto, že fotografie ji provází takřka celý život. Zajímala se o ni už od dětství, pak vystudovala střední fotografickou školu a své první profesionální snímky fotila ještě na film pro deník Sport.
Jako jeho fotoreportérka vyjela na svou první olympiádu do Vancouveru, na ty poslední čtyři už vyrážela v trochu jiné roli – jako oficiální fotografka Českého olympijského týmu.
Foto se svolením Barbory Reichové
Pro něj Barbora Reichová pracuje již šestým rokem a sportovce průběžně dokumentuje i mimo hlavní sportovní svátky. Jen co se nedávno vrátila z Milána, už se začíná připravovat na letní olympiádu, která se bude konat za dva roky v Los Angeles.
„Už jako malá holka jsem měla ráda pohyb a hodně sportovala a vyjádřila jsem touhu, že bych chtěla sport i fotit. Moje máma mě v tom podpořila a už po základce jsem šla na střední fotografickou školu. Pak již byla moje cesta vcelku přímočará,“ popisuje začátek své cesty k fotografii čtyřicetiletá profesionálka.
Po střední škole šla na vyšší odbornou školu se zaměřením na marketing pro muzea a galerie, ale v tomto odvětví se nenašla a snažila se o to, aby se mohla živit tím, co ji baví – focením.
„Obepisovala jsem všechny redakce a reklamní agentury, ale nikde mě bez praxe nechtěli. Až se mi jednoho dne ozvali z Deníku Sport, že mě sice nemohou zaměstnat, ale sem tam si můžu jít o víkendu zafotit tam, kam se ostatním nechce,“ vzpomíná na dobu zhruba před dvaceti lety.
Tehdy se zrovna přecházelo z analogu na digitál, Barbora nechala školy a půjčila si peníze, aby si mohla koupit vlastní fotoaparát a notebook a tři roky fotila pro Deník Sport externě. V roce 2008 ji zaměstnali naplno a pracovala tam až do roku 2020.
Foto se svolením Barbory Reichové
„Když chtěl člověk fotit sport, moc jiných možností tu nebylo,“ podotýká fotografka. Nové možnosti pro sportovní fotografii se podle ní otevřely až s nástupem sociálních sítí.
„Najednou se rozjela komunikace sportovních klubů, sportovních eventů i promo samotných sportovců. I v Českém olympijském výboru uznali, že nastala doba, aby zaměstnali vlastního fotografa,“ vysvětluje první žena, která pro ČOV fotí interně.
Zároveň je ale Barbora Reichová na volné noze a pomáhá různých organizacím, svazům i sportovcům. A k tomu vychovává novou generaci sportovních fotografů jako mentorka.
Na svou první olympiádu odjela ještě za redakci Deníku Sport, dnes ale její práce při největších světových sportovních svátcích vypadá trochu jinak.
„Největší rozdíl je v tom, jak mě vnímají samotní sportovci. Když jsem jezdila jako zpravodajec, neměla jsem s nimi tak blízký kontakt. Teď mě vnímají jako součást týmu,“ říká Barbora Reichová, která sportovce fotí i mimo olympiádu, jezdí s nimi na soustředění a fotí jim promo fotky.
Zatímco ve zpravodajské fotografii šlo o to zachytit událost, vítězný okamžik a rychle informovat, dnes vytváří fotografie, s nimiž se pracuje na všech platformách.
Sama má ráda sport a musí se udržovat v kondici – jako malá hrála basket, potom florbal a dodnes si ráda zajede na kolo, brusle nebo si něco zahraje.
„Práce sportovního fotografa je fyzicky náročná. Taháte těžké vybavení, leckdy musíte lézt i někde po kopcích. Procházíte tratě, kudy závodníci pojedou, vytipováváte si fotopozice a různě pak mezi nimi přebíháte,“ popisuje fotografka.
Který sport se jí fotí nejlépe, ale nedokáže určit. Rozhodující podle ní je, zda při své práci může být kreativní: „Skvělé jsou třeba sporty, kde hraje roli vodní element nebo naopak zimní sporty jako snowboarding, kde fotíte v hezkém prostředí a můžete si vyhrát se scenerií.“
Foto se svolením Barbory Reichové
V jednom snímku je potřeba zachytit mnoho rovin zároveň. Vedle té informační nebo zpravodajské jde především o emoci, ale třeba i požadavky, co se týče brandingu.
„Gros sportovní fotografie je zachycení správného momentu onoho výkonu, nedílnou součástí sportu jsou samozřejmě emoce, a když to jde, tak se tomu snažím dát ještě něco navíc – nějakou přidanou výtvarnou hodnotu.“
Při olympiádě nebo mezinárodních závodech je pak třeba se soustředit na konkrétního sportovce a sledovat jej: „Tam mě zajímá česká stopa a zadání je jednoduché – fotit našeho sportovce.“
Na její osmé olympiádě, tedy v Miláně a Cortině, to byla například Martina Sáblíková v dojemném momentu loučení.
„S Martinou Sáblíkovou jsem prožila téměř celou její kariéru. Poprvé jsem byla v roce 2010 na olympiádě ve Vancouveru, kde získala tři medaile. Byla jsem pak i na všech dalších olympiádách, kde sbírala další, a teď jsem byla i u konce její kariéry. Byl to pro mě silný okamžik, kdy jsem si promítla i tu svou.“
Podobně byla Barbora Reichová u obou medailí judisty Lukáše Krpálka – jak v Riu, tak v Tokiu – nebo u úspěchů vodního slalomáře Jiřího Prskavce. Se sportovci pak udržuje vztahy i mimo olympiádu, vnímají ji jako člověka, který byl s nimi v důležitých životních okamžicích.
Foto se svolením Barbory Reichové
A jak vypadá takový jeden běžný den fotografky českého týmu na olympiádě? Přibližně tak, že ráno vstane a jede na sportoviště třeba dvě hodiny před samotným závodem, aby si našla to nejlepší místo. Poté, co samotnou akci vyfotí, musí fotografie hned „odbavit“.
Když je ten samý den ještě další závod s českou účastí, rovnou se tam přesouvá. „V Miláně jsem byla například ráno na rychlobruslení a večer jsem jela na hokej. Pak jsem v noci na hotelu zpracovávala další fotky a ráno zas vyrazila do akce nanovo.“
Snímky posílá Barbora Reichová kolegům přímo z místa, a to třeba i rovnou z fotoaparátu nebo z iPhonu, aby fotky byly v médiích k dispozici ihned. Někdy je přitom i rovnou upraví, což lze jednoduše udělat i na telefonu. Na iPhone také fotí, ale zejména backstage foto.
„Jsem stará škola, která ještě zažila analog. Z něj se přecházelo na digitální zrcadlovku a teď vládnou světu lehčí digitální bezzrcadlovky. Nedílnou součástí mé výbavy je ale samozřejmě i MacBook, k tomu připočtěte různé nabíječky, kabely, náhradní baterky a podobně, a když si to všechno člověk naskládá do batohu, stále je to břemeno, které váží až patnáct kilo.“
V paměti utkvěla Barboře Reichové kromě první olympiády ve Vancouveru především ta poslední letní, v Paříži. „Byla úchvatná svou scenerií, sportoviště byla v samotném centru – pod Eiffelovkou, na řece Seině nebo na Invalidovně,“ vzpomíná.
Z Paříže má největší radost z focení na beachvolejbalových kurtech pod Eiffelovkou nebo ze zachycení fenomenálního úspěchu českých šermířů v Grand Palais. „To byla nádherná podívaná pro diváka i pro fotografy.“
Foto se svolením Barbory Reichové
Barbora Reichová však není člověk, který by se rád plácal po ramenou, vyskládal si nad postel své snímky a kochal se jimi. Kdyby si měla vybrat snímek, na který je za celou svou kariéru nejvíce hrdá, nedokázala by to.
„Nechlácholím se tím, že jsem někde udělala skvělou fotku, ale snažím se neustále zlepšovat. Když vidím svoje staré fotky, říkám si, že dneska bych je udělala líp. Samozřejmě jsou ale fotky, které mám ráda, protože k nim mám vztah a mám je sama spojené s nějakou svou emocí a vlastním prožitkem.“
Pokud lze ve sportovní fotografii mluvit o nějakých trendech, tak se podle ní i vlivem sociálních sítí celý obor posouvá od klasické ryze zpravodajské sportovní fotky do artové polohy.
„Je samozřejmě třeba vyfotit vítěze, ale fotky jsou často schválně rozmazané, aby měly náladu.“ Vliv AI na svůj obor zatím nevnímá jako určující: „My potřebujeme fotit daného člověka na daném místě, v daném okamžiku, ve vrcholné fázi jeho pohybu. Reportážní fotku AI nenahradí.“
Reichová se věnovala také studiu na Institutu tvůrčí fotografie, kam by se zase chtěla vrátit. Kromě sportu ji totiž baví fotit i dokument.
Foto se svolením Barbory Reichové
Už nyní začíná Barbora Reichová pomalu pracovat na olympiádě v Los Angeles, která bude v roce 2028. „Je to zatím jen ve stadiu příprav, začínáme se bavit o tom, co bude, a plánujeme třeba, na jaké cesty se sportovci pojedeme. V létě už na tom ale začneme pracovat naplno.“
Pro sportovce Reichová připravuje celý set fotografií – fotí jejich portréty nebo olympijskou kolekci: „Musíme vyfotit celý tým sportovců, kteří na olympiádu pojedou, ale proto, že se to dělá s takovým předstihem, nevíme, kdo z nich pojede. Často se nominují jen tři týdny před olympiádou. A tak jsme třeba před letní olympiádou v Paříži vyfotili osm set sportovců a nakonec se jich nominovalo zhruba 120,“ vysvětluje, co je náplní její práce mezi olympiádami.
Mezitím se konají ale i další akce, jako je například Olympiáda dětí a mládeže. V rámci ní Reichová vede akademii mladých tvůrců: „Funguju tam v roli mentora, který jim radí, jak k focení přistupovat a jak mají fotky vypadat. Vychovala jsem si už pár šikovných holek a kluků a dva z nich teď se mnou byli i na olympiádě v Miláně,“ mluví o generaci, jíž jednou předá své žezlo.
