skip to main content
Český byznys

Z Olešnice až na seznam UNESCO. Pět generací tamního modrotisku vám učaruje i dnes

Pět lidí. Dvě místnůstky. Dvě stě obřích razítek. Litry modré. A nekonečné kilometry krásy, která má hluboké kořeny v české duši. Kdybych měl s sebou měřák pozitivní energie, tak tady pípá jeden rekord za druhým.

U Danzingerů je modrá dobrá už dobrých 200 let. Modrotisk, nejtradičnější a nejstarší technika potiskování plátna, která se letos dostala na seznam světového kulturního dědictví lidstva UNESCO, patří ke jménu Danzinger jako ke dveřím klika.

V Olešnici, malé vísce v cípku, kde se stýká Vysočina a jih Moravy, barví Danzingerové látku a dávají jí krásu po pět generací. Kdo ví, jestli je jejich krev červená, nebo má spíš barvu „hluboké indigo“. S ní totiž začali pracovat nejpozději v roce 1816, spíš už dřív – tradice tkalců tady sahá dokonce až do 15. století.

V prosinci 2020 to zástupce té páté generace barvířů modrotiskařů Jiří Danzinger mladší vidí jasně: „Co já tu budu, budeme to dělat pořád stejně. S tím nehnou žádné peníze. Jsem tu od toho, abych chránil tradici,“ říká rezolutně, když v jedné ze dvou malých světnic bere do ruky formu, která vypadá jako velké razítko.

Rozdělá speciální hmotu podobnou vosku, směs kaolinu, arabské gumy a tajných rodinných ingrediencí, namočí do ní razidlo a zručným pohybem otiskne na natažené plátno. A s milimetrovou přesností přidává další a další. Buch, buch, je to bílé na bílém. Bílé plátno zdobí tradiční místní jemné a krásné vzory.

„Každá látka, kterou tu vyrobíme, každý vzor, který se tu otiskne, prošel mýma rukama,“ říká Danzinger, který vystudoval textilní průmyslovku a převzal dílnu od svého otce, který převzal – když si odmyslíme 40 let komunismu – dílnu od svého otce, který převzal…

Jiří pohladí další dlouhé metry látek, které se zrovna suší po jeho zkrášlovací operaci s razítkem, a po pár krocích je v druhé místnosti.
„Musím vytáhnout tu nádheru, co se teď barví,“ říká a bere za kliku s navijákem a kladkou.

Nádhera je v kádi a té kádi je přesně 160 let – pamatuje tak královnu Viktorii, císaře Františka Josefa a v roce, kdy ji bednáři sbili dohromady, se narodil Alfons Mucha a byl poprvé vyroben kokain. Po pár otočeních klikou se z kádě, které se tady říká kipa, vynoří harmonika krásně modrého plátna.

„Tady jsme teprve na začátku,“ říká Jiří Danzinger, když obdivuji modř. „Tohle je taková blankytná, my chceme barvu tmavší, že ano,“ vysvětluje, že k té se dostane až v pátém cuku. Ano, cuku. Pětkrát vytáhnout, nechat okysličit, znovu ponořit, okysličit… Pět cuků. A barva se nekontroluje žádným spektrometrem. Oko na to má, pan Jiří.

Danzingerové barví stále pravým přírodním indigem, prachem ze stejnojmenné rostliny. „Tohle je z Pákistánu,“ ukazuje mi v dóze prach, který je pochopitelně mnohem dražší než průmyslové barvivo. „Takhle to cítíme, že je to správné,“ vysvětluje, proč jako jedni z posledních zůstávají u přírodního indiga.

Mohlo by se to tisknout ve fabrice, ale proč – abych měl v garáži nové auto?

Je to dražší? Je. Je to pracnější? Je. Ale tak to má prostě podle receptů Danzingerů být. Firma prodá za rok modrotisku za několik milionů, spousta kilometrů míří za hranice. Letos hlavně přes e-shop, který se nezastaví.

„Mohl bych vyrábět víc, mohl bych pořídit stroje. Mohlo by se to tisknout jako ve fabrice, a ne ručně. Ale proč? Jenom proto, abych měl třeba v garáži nové auto? To opravdu nechci, takhle mě to těší,“ říká rezolutně na skoro nemístný dotaz, jestli nezvýší výrobu, když poptávka je.

Když se ho zeptám, jak by udělal reklamu na modrotisk, pro ty, kdo ho neznají nebo je pro ně příliš yesterday, regulérně se zasní: „Řekl bych, dejte mi ruku, pojďte se mnou do dílny. Vezmu vás do ráje.“

Dvě a půl hodiny to trvalo Milanovi a Jaroslavovi autem sem do Olešnice. Z Dvora Králové. „Jeli jsme pěkně langsam,“ říká devětašedesátiletý Milan Bartoš. Mnohem, mnohem víc hodin, možná stovky, jim ale trvalo to, co teď zrovna Jiřímu Danzingerovi předávají.

„Tady to máš, Jirko,“ říká a drží v ruce krásně vyleštěnou dřevěnou formu, kterou jim dal Jiří před pár měsíci k restaurování. Byla tehdy skoro rozpadlá. Motiv klásků se tak může vrátit do modrotiskového sortimentu. A to díky jedněm z posledních rytců a formštechrů, jak se tohle řemeslo samo pojmenovává, kteří umí takové formy vyrobit a opravit.

„Je to několik řemesel najednou,“ říká Jaroslav Plucha, zručný a umělecký řezbář z Krkonoš. Musí umět pracovat se dřevem, které tvoří základnu formy. Ale hlavně, musí je poslouchat mosaz a další kovy. Z nich tvoří milimetrové drátky a plíšky a z nich skládají obrazce, díky kterým pak rozkvete na látkách s modrou barvou ta velká krása.

Reklama

„Formštechr neboli vzorkorytec, to je krásné řemeslo,“ doplňuje ho Milan. Sám ho převzal, včetně dílny a nářadí, od svého dědečka, který dodával formy do celé Evropy a jeho práce se najde po desítkách let i tady, u Danzingerů.

Spolu s Jaroslavem se Milan snaží řemeslo předávat dál a vzbudit o něj zájem. „Nesmíme ale ty mladý moc vylekat, aby nevěděli, jak je to složitá práce,“ usmívá se a věří, že dorost formštechrů ve Dvoře Králové, kde bývala bohatá textilní historie, jednou jejich práci převezme.

Jaroslav učí mladé řezbáře, Milan založil muzeum tisku v Kuksu. Vidět je oba při práci, v ruce dlátka a kladívka, je koncert. Usmívám se a zdá se mi, že oni taky. Pozitivometr jede na plné obrátky.

„Nebuďte tak naivní, mladý muži,“ říká Milan. „Když Jardovi něco nejde, je to slyšet až ve Dvoře na náměstí a slušný lidi si musej zavřít okna,“ tvrdí, ale s energií pozitivna to nijak dolů nehne.

Restaurují formy hlavně pro Danzingerovy, ale umí vyrobit i nové. Třeba ty, které potisknou uniformy českých olympioniků.

„Ježíš, to byla krásná, ale těžká práce! Kolikrát jsme tady byli, abychom vyzkoušeli, jak to bude tisknout? Tisíckrát? Co si tady paní Zuzana vymyslela, my museli přenést na formu. Chápete? Na nás záleželo, jestli ty její vzory nebudou moc tlusté nebo nebudou mít hlavu moc daleko od těla,“ směje se zas Milan Bartoš.

A Zuzana už ví, jak se to povedlo. Jestli je někdo velvyslankyně Říše modrotisku, pak je to ona. Zuzana Osako. Až příští rok, dá-li Bůh, nastoupí reprezentanti Česka na slavnostní zahájení olympijských her v Tokiu, může Zuzana v japonštině komentovat to, co stvořila v Česku.

Zuzana Osako pochází z Lužic u Hodonína, odkud čerpá lásku k tradici a taky k modrotisku. Příjmení jí přinesl život s jejím japonským manželem a otcem tří dětí. Šest let v Japonsku, kořeny na Moravě, jedna z nejtalentovanějších módních návrhářek, ale taky ilustrátorek dneška.

Olympijský výbor vybral logicky a dobře tu, která obleče reprezentanty červeno-modro-bílé vlajky. A Zuzana logicky a dobře vybrala modrotisk jako součást české prezentace na olympiádě 2021, která měla být už olympiádou 2020.

„Velká škoda, že vám to ještě nemůžu ukázat,“ říká před skříní, kde už je našito několik desítek setů pro Tokio. Celkově to bude víc než 240. Slavnostní představení bude ale až napřesrok, takže zatím nic, tahle skříň je v režimu „Přísně tajné“.

Ale modrotisk není pro paní velvyslankyni modrotisku jenom olympiáda. Zuzana Osako má vlastní oděvní značku s přiléhavým názvem Tradice. Z tradice čerpá, ale móda je to pro dnešek, pro rok 2021 a roky další, rozhodně nic staromódního a usedlého.

Modrotisk je naše duše.

„Líbí se mi kroje, líbí se mi, jak naše babičky chodily a chodí ustrojené při každé příležitosti,“ vypráví Zuzana, která také spoustu z těchto babiček ze Slovácka portrétovala a malovala – i se zkušeností s japonskou kresbou.

„Ale to krásné ustrojení může člověk přece nosit i do práce, do firmy, do parlamentu. Byla bych ráda, kdyby lidé u nás objevovali svoje kořeny, vážili si jich a dávali taky najevo, odkud jsou a že jsou na to pyšní,“ říká Zuzana Osako.

Předplatné Forbesu

„No podívejte, není tohle krása?“ ptá se, když ve svých vlastních modrotiskových šatech rozbaluje desítky metrů nové látky, kterou si zrovna od Danzingerů přebírá. Přibalí k tomu ještě ubrousky na stůl.

„Modrotisk chci. Doma. Na sobě. Je to naše duše. Jsou to naše kořeny. A to chci připomínat,“ říká velvyslankyně českého, nebo jak by mě opravila, především moravského modrotisku.

Modrotisk je dědictví. Pro někoho možná z dávné, dávné doby. Ale žije. Žije, ne jen přežívá. Je krásný. Patří k nám. Je v něm kus dobra.

A to díky lidem, kteří mu stále vdechují život.