První várku piva tady pražští sládci uvařili v září roku 1900, poslední v roce 2007. Pak zůstala varna Branického pivovaru uzavřená a pomalu chátrala. Výroba piva se přesunula na Smíchov a v rozlehlém areálu s výměrou 52 tisíc metrů čtverečních a sedmi budovami měly vyrůst byty a kanceláře. Nevyrostly. Místo toho tu v památkově cenné stavbě našla útočiště taneční konzervatoř. Cesta k tomu ale nebyla jednoduchá.
Jak podotýká Antonín Schneider, předseda správní rady konzervatoře Taneční centrum Praha, hlavní město se o taneční umění a školství zajímá pramálo. Většina divadel byla stavěna pro činohru, jen málokteré prostory ale vyhovují přímo tanečníkům a ti, kteří mají na radnicích či ministerstvu kulturu na starosti, to podle něj neberou vážně.
Ostatně s úředníky a ministerskými představiteli bojovali umělci už v éře komunismu. V roce 1961 se začala v tehdejší Československé socialistické republice formovat idea prvního moderního tanečního centra. Umělci vnímali silně nové trendy, taneční techniky, přístupy, žánry, které v poválečných letech ovlivňovaly celý západní svět. A komunistický režim moderna ze Západu provokovala.
Přesto se umělci nedali. Postupně vzniklo taneční centrum, které začalo spolupracovat v roce 1976 s Pavlem Šmokem a Pražským komorním baletem, výrazným počinem pak bylo přijetí pod křídla Univerzity Karlovy v roce 1977.
Od roku 1980 jej vede se svou ženou Vlastou právě Antonín Schneider a činnost se začala od té doby profilovat do dvou linií – umělecké a vzdělávací. K výuce moderny a jazzu se přidala výuka klasiky a o čtyři roky později se narodilo učiliště, které se nastěhovalo do univerzitního areálu na Větrníku a změnilo název na Taneční centrum Univerzity Karlovy.
V osmi třídách bylo až 180 studentů. Jenže vlastně šlo stále o underground – nikdo nebyl za nic placen a peníze bylo nutné vydělat. A u vládních představitelů naráželi jen na odpor.
Po nástupu demokratické vlády Antonín Schneider a ostatní tanečníci doufali, že se podmínky změní. Ale až v roce 1994 se z učiliště stala osmiletá taneční konzervatoř, první moderní alternativa tradičních státních konzervatoří. Až o tři roky později se ale podařilo vybojovat na ministerstvu školství zařazení do sítě škol.
„Naše koncepce se od počátku lišila od tradičního modelu v několika choulostivých bodech. Důraz klademe na eklektickou výuku klasiky, moderny a jazzu, provázanou s choreografickou tvorbou. A hlavně k tomu nabízíme gymnaziální vzdělání, protože víme, že tancem se nemohou naši absolventi živit až do penze. Musíme tedy myslet na rekvalifikaci, na druhou kariéru, stejně kvalitní a užitečnou, nejlépe v divadle nebo v kultuře,“ přibližuje Linda Svidró, dcera Antonína Schneidera, která stojí zároveň ve vedení konzervatoře.
Foto Dům tanečního umění
Současné taneční divadlo podle ní potřebuje nezbytně další profese, vedle choreografa jsou to režiséři, dramaturgové, manažeři, scénografové, kostýmní a světelní designéři, odborníci na projekci a počítačovou animaci, akustiku… a kandidáti na ministry kultury. „Proto je kvalitní vzdělání a současně řemeslo naprosto nový, ale zásadní požadavek. A u nás mají studenti konzervatoř a osmileté gymnázium v jednom,“ doplňuje.
A vzdělání je důležité i pro rodiče, kteří se rozhodují, zda dítě na taneční konzervatoř poslat. Antonín Schneider vzpomíná, že když přišel v roce 1969 domů s přihláškou na konzervatoř, rodiče mu ji roztrhali.
Foto archiv DTU
„Říkali, že mi raději zpřerážejí obě nohy, než aby mě pustili mezi ty bílé krasavce. Přitom oba umění milovali, jenže měli hluboce zakořeněné představy o intelektuální úrovni tanečních konzervatoří. Takže mě nekompromisně poslali na gympl a pak pro jistotu na stavební fakultu ČVUT. Tehdy začínala normalizace a otec jasně řekl, že jakékoli svobodné umění v příštích padesáti letech nemá šanci,“ vzpomíná Schneider.
Ale zpět ke škole. Ta potřebovala především vhodné prostory. Do roku 2021 sídlila konzervatoř Taneční centrum Praha a její studentské soubory na levém břehu řeky Vltavy v Hlubočepech. Jenže s tamním školním areálem měla Městská část Prahy 5 jiné plány, a navíc už škole kapacitně nestačil. Musela si tak hledat nový domov.
Foto Dům tanečního umění
Foto Dům tanečního umění
Foto Dům tanečního umění
Tím se vlastně dostáváme na samotný začátek – do branického pivovaru. V místě původní varny počítala nejdříve dvojice českých investorů, která areál získala od holandské skupiny ING RED Nine, s kancelářemi pro počítačové firmy. Jenže přišla pandemie covidu a firma se nakonec do budovy nenastěhovala. Nabídka na pronájem se tak objevila na realitním serveru, kde si jí všiml Antonín Schneider.
„Vyjednávání o nájmu nebylo snadné. Já nabízel školní roční sazby za metr čtverečný, majitelé chtěli podnikatelské měsíční sazby za metr čtverečný. Trvalo to jen dva týdny, než zariskovali, trochu slevili a uvěřili, že i škola může být seriózní obchodní partner. V březnu 2021 jsme si plácli,“ přibližuje předseda správní rady. „Já si spočítal, že nás to bude stát osmimístný nájem ročně, ale že to musíme zvládnout.“
Budova už byla citlivě zrekonstruovaná, jenže škola měla přece jen trochu jiné požadavky než IT firma. Z velkých hal, v nichž byla v minulosti pivovarská zařízení, udělali taneční zkušebny a z kancelářských prostor třídy, zázemí pro pedagogy a umělce.
Také skladových prostor bylo dostatek, najednou bylo místo pro audio-video studio, krejčovnu, dílnu, čtyři tisíce kostýmů, zhruba tři tuny rekvizit, kulis a scénických technologií. A hlavně tady konečně mohly být sály, velké, se zrcadly, speciální podlahou, světly a ozvučením, které odpovídají představám a požadavkům tanečního divadla. Dohromady jich je šest. Úpravy vyšly asi na sedm a půl milionu korun.
Foto Dům tanečního umění
Dům tanečního umění je dnes plný lidí. A to nejen studentů konzervatoře. Slouží nejrůznějším uměleckým tělesům, spolkům, studiím a kurzům. Zajišťuje podmínky pro umělecký provoz Pražského komorního baletu, pro školní umělecké soubory jako Balet Praha Junior nebo Balet Praha Junior 2, pro Tap Dance Studio nebo Nadační fond a Institut Pavla Šmoka.
„Žije opravdu patnáct až šestnáct hodin denně, sedm dní v týdnů. Měsíčně se tady vystřídá přes pět set lidí,“ podotýká Linda Svidró.
Podle Antonína Schneidera tak vytrhl Dům tanečního umění Praze trn z paty. Koordinuje maximální využití celé budovy a hlavně umožňuje rozvoj kulturních a uměleckých souborů, které mnohdy marně a obtížně získávají zázemí.
Samotnou Taneční konzervatoř navštěvuje kolem 150 dětí ve věku od jedenácti do devatenácti let. Školné je šedesát tisíc korun ročně, jsou v něm zahrnuté veškeré pomůcky, ale i tréninková soustředění. Součástí je navíc rehabilitační centrum, kdy je studentům k dispozici masér a fyzioterapeut, povinně jezdí do bazénu. Na konci studia skládají státní maturitu jako na kterémkoli jiném gymnáziu. Praktickou výuku pak zúročují při veřejných vystoupeních, kterých má škola asi devadesát ročně.
Po absolvování školy zůstává kolem čtyřiceti procent tanečníků v oboru jako interpreti. Další pokračují třeba studiem pedagogiky, choreografie nebo fyzioterapie, asi třetina pak odchází do zahraničních souborů a škol, kde sbírají zkušenosti.
Foto Dům tanečního umění
Dům tanečního umění je největší infrastrukturou pro vzdělávací a umělecké aktivity v tomto oboru v zemi a jedním z největších v Evropě. Příští rok plánují spolu s majiteli pivovaru dokončit už pátou etapu rekonstrukce, kdy chtějí expandovat ze staré varny do sousední Sladovny. Tam by chtěl Antonín Schneider vybudovat další dva taneční sály a učebny teorie. A také divadlo.
Na zprovoznění potřebují přes dva a půl milionu korun, a protože s příspěvkem od státu či města počítat nemohou, obracejí se na veřejnost. Na Doniu probíhá sbírka, jejímž cílem je pět set tisíc korun a lidé si podle výše jednotlivé částky mohou „zakoupit“ třeba kus zrcadla, prohlídku budov nebo získají dvě čestné vstupenky na taneční představení. Měl by vzniknout i Mecenášský klub významných dárců a milovníků tanečního divadla.
