skip to main content
Byznys

Za luxusní kabáty od českých návrhářek si připlatíte. A vydrží vám na celý život

5 minut čtení

Myšlenka takzvané slow fashion je v době textilní nadprodukce čím dál populárnější. Proč si kupovat neustále nové rychloobrátkové oblečení, když můžete nosit opravdu kvalitní oděvy, které vám vydrží mnohem déle než jednu sezonu?

„Lidé často říkají, že nemají peníze na drahé značky, ale ono stačí počítat. Některé kusy levného oblečení se nedají nosit déle než tři měsíce. Pak je vyhodíte a jdete zase,“ míní návrhářka Štěpánka Pivcová. Mluví přitom z pozice člověka, který navrhuje módu daleko trvanlivější a dražší – konkrétně kašmírové kabáty za zhruba 25 tisíc korun. Vedle toho běžně nosí i pár modelů, na kterých se dá dlouhověkost kvalitních oděvů vyučovat. Ve skříni se jí totiž skví například béžový trenčkot po babičce vyrobený na konci 40. let. „Krásná věc s kostkovanou podšívkou. Měla ho v obalu s levandulí, aby ho nesežrali moli,“ vybavuje si Pivcová.

„Jako děti jsme si ho zkoušeli a čichali k němu. S tím oblečením ani po těch letech vůbec nic není, stále je moderní a co do střihu prakticky nestárne,“ říká ve fotostudiu, kde se právě schyluje k focení její nové kolekce pod značkou MAY.

Módu musíte umět vynést, říká Štěpánka Pivcová.

Dívka z vesnice u Písku si profesi módní návrhářky vybrala v 15 letech. „Měla jsem tehdy nějakou kreativní horečku a z ničeho nic jsem dostala chuť tvořit, navrhovat. Začala jsem kreslit jako divá, přitom nikdo z mého okolí takové sklony neměl a na vesnici jsem kvůli tomu byla úplně mimo všechna měřítka,“ směje se.

Začala studovat textilní školu v Brně, kam každý víkend dojížděla z jižních Čech čtyři a půl hodiny. „Pak to pokračovalo na UMPRUM a nakonec jsem dělala závěrečnou práci v Nizozemsku. Rok tam mi dal jako pět let v Praze,“ vzpomíná.

„Jeli jsme na profesionální vlně, učili nás, co to znamená, udělat návrh, vybrat materiály, spočítat cenovou kalkulaci, dát oblečení do výroby. Naučili mě tam, jak tvořit, aby se mi to zaplatilo.“

Rok v Nizozemsku mi dal jako pět let v Praze.

Pivcová se dala do navrhování pro české módní značky. Nejprve chrlila modely pro Pietro Filipi a později pro plzeňské snowboarďáky Horsefeathers. Během půl roku běžně vyprodukovala až 300 návrhů: vybírala látky, barvy, sbírala inspiraci na francouzských módních veletrzích, jela na plné obrátky.

Před třemi lety z koloběhu jarních a letních kolekcí vystoupila, dala si rok pauzu a pak to přišlo. „Dostala jsem možnost odjet do Itálie, vybrat si látky. A to hned u výrobců, ke kterým bych se jinak nedostala,“ vrací se k osudové cestě.

„Pomohl mi italský manžel mojí kamarádky, který shodou okolností s těmi nejvěhlasnějšími chodil na základku. Seznámil nás a měla jsem hned dveře otevřené. Právě těmi látkami to začalo. Když jsem je viděla a sáhla si na ně, začaly se mi v hlavě rýsovat střihy a přesně jsem viděla, co z toho chci ušít.“

Štěpánka Pivcová a její zlomový akvamarínový kabát

Z exkluzivních drahých látek se narodily zprvu kabáty. Jeden jasně modrý, akvamarínový si návrhářka ušila pro sebe, oblékla ho a vyšla s ním do ulic. Doteď vzpomíná, jak ji cestou z pražského Strossmayerova náměstí pronásledovala paní, která po chvíli neodolala a vytasila se s prosbou, zda by si mohla na kabát sáhnout. „Dala jsem jí tehdy číslo a řekla jí, aby přišla. Ona skutečně dorazila a kabát si objednala,“ směje se Pivcová.

Do malé dílny u Písku přivezla další návrhy a vrhla na trh úvodní kolekci 25 kabátů pod značkou MAY. „Udělala jsem takovou promoakci pro kamarády v jednom baru. Byla jsem nervózní, jak budou reagovat, ale oni si začali kabáty spontánně zkoušet. Dobrým znamením bylo, že nikdo, kdo si kabáty osahal, neměl komentář k ceně,“ vybavuje si Pivcová, která teď šije hlavně na zakázku, za ceny přesahující hranici 20 tisíc korun.

Návrhářskou dílnou i prodejnou je pro ni zatím její byt, protože jak říká, každý kvalitní kus oblečení potřebuje doprovodit povídáním. Ať už o ryze uživatelských věcech, materiálech, nebo i o samotné myšlence slow fashion.

„Slow fashion je investicí do látek, originálních střihů, do sebe sama. Je to oblečení pro lidi, kteří si uvědomují, čím jsou, a vědí, co chtějí. Móda je netvoří, ale dotváří,“ domnívá se. A její myšlenka lidi oslovuje.

Reklama

Ročně zatím na zakázku prodá na 40 kabátů a jediné, co jí skutečně chybí, je vlastní obchod s ateliérem nejlépe v centru Prahy, kde by své věci tvořila a nabízela. Vysoké nájmy takových prostor jí ale sen trochu hatí. „Kdyby se jen našel osvícený majitel, který by chtěl mít v domě něco krásného a zajímavého, bylo by to skvělé,“ vysílá do světa prosbu.

To Daniela Ettlerová už svou dílnu i obchod v jednom od půlky prosince má. Nikoli však v centru Prahy, ale v 75 kilometrů vzdálené Březnici u Příbrami. Konkrétně v prostorách tamního nádraží. I tato nadějná návrhářka, šijící kabáty pod značkou Daya, nabízí zboží v ceně průměrně drahé televize.

„Moje kabáty stojí okolo 20 tisíc a možná nejsou cenově dostupné pro každého, ale já razím filozofii, že mnou ušitý kabát vám vydrží klidně 10 let. Koupíte si jeden a máte ho na věky,“ opakuje myšlenku slow fashion.

Daniela Ettlerová obdivovala vlněný kabát své babičky. | Foto DAYA

I v jejím případě hrála roli babička a její vlněný kabát, který tehdy malé děvče úplně uhranul. „Vždycky jsem toužila si nějaký takový někdy ušít,“ vzpomíná Ettlerová.

„Šití byl můj sen, už v devíti jsem kreslila návrhy oblečení, kolem mě se pletlo, háčkovalo a já se vydala cestou dámské krejčové,“ vyjmenovává s tím, že na učilišti v Příbrami vychodila vůbec poslední ročník, než obor pro nezájem zavřeli. Ostatně i ze svých spolužaček je jediná, která u řemesla zůstala a snaží se v těžké konkurenci prosadit.

Dílna na březnickém nádraží | Foto DAYA

Březnická návrhářka je také vzácným příkladem podnikatelky, které v začátcích pomohl stát: konkrétně dotací pracovního úřadu na vytvoření pracovního místa.

„Dostala jsem před 10 lety dotaci 50 tisíc korun, za kterou jsem si koupila šicí stroj, žehličku a žehlicí prkno,“ konstatuje. I díky tomu byla jednou z prvních, kdo naskočili na rukodělné webové tržiště Fler.cz, kde začínala s vestami. Po této čtyřleté etapě přesídlila do salonu, kde společně s kolegyní šily zakázkovou pánskou módu.

Kabáty DAYA vyjdou na více než 20 tisíc korun, ale vydrží. | Foto Nikola Elefant

Nakonec se ale návrhářka a čerstvá maminka vrátila ke svojí značce a začala de facto od nuly. „Musela jsem opět bojovat o zákazníky, získat si klientelu a přemýšlet, co budu vlastně dělat,“ přiznává.

Vsadila na prémiové zboží šité výhradně z českých materiálů. Košiloviny bere z Milety Hořice, nejkvalitnější vlnu na kabáty našla v Tkalcovně Kubák v jihočeském Strmilově a úplety v moravském Moraviatexu. „Známe příběh každého použitého materiálu, právě o té kvalitě to je,“ říká Ettlerová.

Ročně navrhne a pošle do výroby zhruba 60 dámských i pánských kabátů. Prodává jak na zakázku, tak skrze designové markety. Nově se upnula k možnosti prodávat své zboží i na specializovaných módně-designových webech, jako je Nila.cz.

Skalní zákaznice za ní však přijíždějí přímo do Březnice. Jestli se časem v jejím nádražním ateliéru začnou objevovat i místní, to ukáže teprve čas – postupné přijetí slow fashion v Česku ale naznačuje, že taková představa není nereálná.

Reklama
Reklama