Je nanejvýš správné štítit se rozběsněného davu, který zhnusil vyvrcholení fotbalové ligy. Značnou vinu ovšem rozhodně nese i vedení Slavie. Namístě je sebereflexe, tedy přesně to, co šlo v poslední době u bossů klubu nalézt složitěji než kuráž u zajíce. Pokud v sobě nesoudní muži sebereflexi přece najdou, prospěje to jim, Slavii i celému fotbalu.
V extrémně přehnané ironii se lze divit, že si včerejších zvěrstev, jež zohavila nejen derby, ale i celou ligu, slávistický trenér Jindřich Trpišovský vůbec všiml. Že se nejprve nemusel podívat na video, což byl v poslední době jeho obvyklý komentář ke všem prohřeškům mužstva, až se z toho stal směšný a všeobecně očekávaný evergreen.
I kdyby snad Slavia rozpoutala třetí světovou válku, Trpišovský by tvrdil, že situaci přesně neviděl, a tudíž ji nemůže zhodnotit. Podobný druh slepoty postihl také šéfa klubu Jaroslava Tvrdíka.
A svým způsobem i majitele Pavla Tykače, který je ze své pozice za dění ve své fotbalové „firmě“ zodpovědný, byť ji pochopitelně nemusí řídit přímo. Byl-li Tykač slepý ke slepotě jiných, pak má jakýsi – třebas nepřímý – podíl na ostudě i on.
Tvrdíkovo prohlášení, v němž odsoudil řádění zvířat s mimikrami fanoušků, je samozřejmě správné. Současně však farizejské. Jakkoli se bude nyní Tvrdík tvářit svatouškovsky a pokorně, značný díl viny za peklo v ráji (tedy v Edenu) nese on. A znovu: kus stínu padá také na Tykače, který vystavil pro tohle chování bianco šek.
Aby bylo jasno: Slavia si titul jednoznačně zaslouží. A nejen titul, zaslouží si velký respekt. To, co v posledních letech vybudovala, nemá v českém fotbale obdoby. Stojí za tím úctyhodná práce, velký balík investic, moře sebeobětování. Za to je nutné smeknout. Před Trpišovským, před Tvrdíkem, před Tykačem.
Jenže s úspěchem – nesporně zaslouženým a nesporně vydřeným – jako by klub zachvátila zpupnost, rodná sestra mnoha triumfů. Právě kvůli zpupnosti docházelo k přehlížení problémů. Ty fatálně bublaly, až nastal v sobotu bod varu a výbuch.
Tvrdíkův odsudek fanoušků je správný, současně však farizejský.
Rádoby fanoušci ztratili sebekontrolu, jako by byli nakaženi zhoubným, chronickým a dlouhodobě neléčeným virem od Chorého a spol., kteří se chovali jako utržení z řetězu. Co je horší než toto utržení? Že se nenašel nikdo, kdo by Chorého, Douděru nebo Bořila zkrotil.
Nyní jsou Chorý a Douděra asi doživotně, jak tvrdí Tvrdík, mimo slávistický dres. Nechme stranou soud, zda je to krutý, či přiměřený trest, vnucuje se ovšem podle všeho oprávněná myšlenka, že ti dva jsou „zločinci“ i oběti zároveň.
V eufemismu je teď správné nazvat ty, jimž v sobotu splynulo hlediště s hřištěm, zvířaty. Zvířata jde však krotit, nebo naopak podněcovat jejich zvířecí pudy. Jaká varianta vývoje byla asi tak pravděpodobnější, pokud vedení Slavie dávalo permanentně najevo, že je „vše dovoleno“?
Když v prosinci 2023 Pavel Tykač Slavii přebíral, s téměř dojemnou něhou vzpomínal na své předky, čelákovické sedláky, kteří z mravních důvodů fandili červenobílému klubu.
Jenže sedláci dobře věděli, že aby nedopadli jako ti u Chlumce, musí pečovat o svá pole. Necháte-li je pustnout (případně je, protože se jim kvůli spoustě jiných aktivit nemůžete plně věnovat, dáte na starost bídným hospodářům), vyroste vám koukol, později se pole promění v rejdiště divokých prasat.
Podoba sobotního dění na trávníku slávistického stadionu s tímto rejdištěm rozhodně není čistě náhodná.
Podle Tykače se fandění Slavii dědí ve slušných rodinách z generace na generaci. Vznešená myšlenka? Asi ano, hlavně však bohužel mylná. Ne, slušnost není dědičná vlastnost – je to vlastnost, k níž jedna generace musí druhou vychovat.
S výchovou je nejvyšší čas začít. A vybrat si pro ni správné učitele.
