Americký debut Jeana-Stéphana Sauvaira se snaží o nekompromisní sondu do těžkého údělu newyorských záchranářů. Film, který byl uveden v hlavní soutěži letošního festivalu v Cannes, se ale ve své syrovosti a zoufalství bohužel místy utápí.

Příběh, inspirovaný knihou Shannona Burkeho 911, se točí kolem Ollieho Crosse v podání Tye Sheridana, který se snaží složit zkoušky a nastartovat svou lékařskou kariéru. Aby se uživil, přihlásí se k místním záchranářům.

Následuje klasické hollywoodské schéma: mladého a nadějeplného Crosse se ujme Sean Penn jako starý, životem ostřílený veterán Gen Rutkovsky, kterému životní energie a zápalu pro povolání zbylo pramálo.

Hned s prvním výjezdem ale přijde brutální střet s realitou. Den za dnem se ústřední dvojice v temných ulicích Brooklynu vypořádává s násilím, krví, týráním zvířat a trýznivým dětským pláčem – ale především se smrtí v přímém přenosu.

Citlivý Ollie se pomalu dostává do spirály beznaděje, ze které není cesty ven. V mizerně placené a nevděčné práci dokola odklízí mrtvá těla a zachraňuje Newyorčany, kteří raději zemřou, než aby si zavolali pomoc, kterou si nemohou finančně dovolit.

K hrdinově stavu nepřispívá ani sadistický kolega, který si až příliš dobře uvědomuje, že má v rukou moc nad lidskými životy. Jediným únikem z těžké zdravotnické praxe a nočního biflování ve zchátralém podnájmu se tak stává náruč bezejmenné přítelkyně a glosy cynického Rutkovskyho.

Crossův vnitřní boj a duševní rozpoložení zdůrazňuje neustálé vytí sirény, blikající světla, klubová hudba a všudypřítomný křik. Nejvýraznějším aspektem stylu je ale výborná ruční kamera Davida Ungara, která přesným následováním pohybů záchranářů v akci vytváří autentický, téměř dokumentární efekt.

Dojem je však velmi prchavý. Hyperrealističnost je prezentovaná velmi jednotvárně a krutě: polorozložené mrtvoly ve špinavé vaně, křupání kostí, dítě koupající se v krvi nakažené HIV… Obrazy jsou nepochybně odrazem zoufalého stavu zdravotního systému v USA a palčivé reality praxe záchranářů, kterým nikdo nikdy nepoděkuje.

Black Flies nás však dvě hodiny vláčí intenzivní přehlídkou zoufalství a teroru, ale intenzivní příval emocí prožívaných od první minuty se postupně mění v otupělost, která nás od veškerých sympatií s hlavními hrdiny vzdaluje. Každý náznak pozitivního vývoje je smetený ze stolu nepřízní osudu, a dokonce i milostné scény jsou natočeny tak, aby působily co nejbolestněji a nejsmutněji.

Neustálé opakování totožných tíživých situací neumožňuje větší gradaci děje, takže po většinu času sledujeme pouhé výjevy a střípky ze života dvou lidí, o kterých chceme vědět víc, ale dozvídáme se příliš málo.

Mohli bychom na tuto hru s beznadějí přistoupit a Black Flies vnímat jako záměrně nafouklou nihilistickou sondu, která se uzavírá do perspektivy dvou rozpolcených osobností a jejich okolí a pacienty záměrně odlidšťuje. Naše citová otupělost by pak mohla být paralelou k té, kterou si musí záchranáři osvojit, aby nevyhořeli.

V tomto případě však působí jako pěst na oko kýčovitý hollywoodský happy end, který jako by se snažil veškeré citové ztráty na poslední chvíli zuřivě vykompenzovat zvukem smyčců a smějícími se spokojenými babičkami na lůžkových odděleních. Jak všichni dobře víme, hluboké řezné rány ale malou růžovou náplastí nespravíme.