Jan Musil je ředitel divize INTERIORS a místopředseda představenstva české výrobní a stavební rodinné firmy LIKO-S sídlící ve Slavkově u Brna. V komentáři pro Forbes popsal, jak jeho společnost reaguje na epidemii koronaviru v Indii.
V posledních týdnech se každé ráno probouzím do nového světa. A snažím se na něj adaptovat. Ostatně jako všichni lidi v byznysu. Je ale zajímavé, jak se lidská mysl lehce chytá jakékoliv naděje, že se něco nezmění a bude to dál fungovat stejně.
Touto nadějí pro mě byla naše indická pobočka v desetimilionovém městě Bengalúru. V Česku i dalších evropských pobočkách jsme rychle pochopili, že musíme hned zavést striktní opatření, abychom mohli vůbec fungovat dál. Nejdřív ta bezpečnostní, pak ta úsporná.
S Indií to ale bylo jinak. Ani nevím proč, snad kvůli tomu, že ještě minulý týden tam evidovali jen desítky případů nákazy. Říkal jsem si, že v tak obrovské demokracii, která se stále potýká s chudobou, si nedovolí žádná drakonická opatření. Že tu nemoc nechají projít populací pouze s minimálními limity a na firmy a ekonomiku to nebude mít zásadní dopad. Ta naděje.
17. 3. – Nakupujeme v Indii ochranné pomůcky a zavádíme opatření na ochranu zaměstnanců. Pobočka jede na 100 procent, vyrábíme a uzavíráme nové zakázky.
20. 3. – Spolu s českým honorárním konzulem a CzechTrade v Bengalúru se snažíme domluvit dodávku indických respirátorů a roušek za super ceny pro českou vládu.
23. 3. – Svazový stát Karnataka (populace 65 milionů) vyhlašuje na devět dní karanténu. Většina výrobních podniků by měla zavřít, a kdo může, ať pracuje z domu. Jsou ale výjimky a s indickou kreativitou se skoro každá firma identifikuje jako výjimka. Nikdo si z toho moc nedělá. A stejně to je jen na chvíli. Na hranicích státu nám zastavují klíčovou dodávku materiálu. Volám si s naším indickým týmem a domlouváme se, že zaměstnanci si vezmou home office a dělníci dovolenou. Termíny zakázek posuneme, zákazníci to pochopí. Prosím klíčové lidi, aby zůstali poblíž pro případ nouze, že bude město odstřihnuto od ostatního území.
24. 3. – Přes den se mi nikdo z našich Indů neozývá. Odpoledne se dozvídám, že všichni odjeli za svými rodiči, a to tři až pět hodin cesty autem. Je mi jasné, že zpět do města se již nedostanou a naše firma zůstane bez dozoru. Ptám se vedoucího, proč nezůstal – prý se snažil, ale měl malou zásobu jídla, a když se sám snažil uvařit, všechno spálil. V osm hodin večer místního času promlouvá živě premiér Módí k Indii skrze Facebook a Twitter. Oznamuje plnou karanténu pro území celé Indie minimálně na 21 dnů. S platností od půlnoci. Téměř žádní civilisté nesmí vycházet z domu. Hromadná doprava je uzavřena. Dodávky potravin prý budou fungovat, ale nikdo tomu nevěří.
Stovky milionů Indů jsou nadále v ulicích a nedodržují zákaz shromažďování, začínají davové nepokoje. Policie mlátí civilisty obušky. Mně dochází, že zítra nejspíš nepřijde ostraha naší výroby. Výrobní manažer již měsíc odkládal opravu kamerového systému, a tak budeme mít majetek za miliony korun naprosto bez dozoru. Snažíme se zajistit okamžitou nápravu, ale je noc a nikdo se neodváží vyjít ven. Naštěstí funguje celá Indie na WhatsAppu, a tak nám strážný, který neumí slovo anglicky, posílá přes noc každé dvě hodiny fotky areálu.
25. 3. – Strážní služba má povolení fungovat a při cestě do práce s sebou propašují servisáka bezpečnostních kamer. Již vidím naši výrobu a sklad online na mobilu. Vypadá to, že o všechen majetek nepřijdeme. Tak teď už jen vymyslet, jak přežijeme dalších několik týdnů (snad ne měsíců) bez jakéhokoliv provozu a se stejnými režiemi. Zaměstnanci již nemají dovolenou, v Indii není žádná finanční podpora státu pro lidi či firmy. My však budeme tento úžasný trh dobývat dále.
A proč to píšu? Čeští podnikatelé to teď mají opravdu náročné a to nejtěžší nás asi ještě čeká. Ale někdy pomůže si rozšířit kontext a uvědomit si, že i v krizi je Česko super místo pro byznys a život.
