Pro Václava Nováka je řešení krizí celoživotní pracovní náplň. I proto jeden z nejúspěšnějších českých krizových manažerů posledních dekád o současné situaci říká: Žijeme ve skvělé době.
„Ještě pořád tam sedí… Tak pojďte, sedneme si tady vedle u mě, abychom ho nerušili,“ směruje nás Václav Novák do své prosklené kanceláře sousedící se zasedačkou, kde na parapetu obřího okna trůní typický pražský šedý holub a rozhlíží se z výšky po rušné ulici V Celnici.
Právě tady vedle holuba sídlí také manažersko-investiční společnost M. L. Moran, kterou známý krizový manažer vybudoval spolu s partnerem z branže neméně věhlasného jména Zdeňkem Šmejkalem.
Jak s úsměvem zdůrazňuje, už má daleko menší kancelář než jeho partner, dokonce se nazývá „drobným živnostníkem na penzi“. Což je zjevná nadsázka, neboť o hloubce ekonomické krize v Česku napoví mimo jiné to, jak často má teď Václav Novák telefon u ucha. Aby bylo jasno, nezvedá ho.
I to patří k jeho pravidlům: „Když najdu hovor, volám zpátky, což je jeden ze způsobů, jak managovat svůj čas. Já chci být ten, kdo rozhoduje, jak se bude hrát – a když zvednu telefon, na který nejsem připravený, rozhoduje druhá strana.“
Novák je muž pevných zásad a jasně strukturovaného času, na schůzky s ním se prostě nechodí pozdě. Také jde o muže, který nesmí chybět v čísle s leitmotivem Survival Guide. Z ryze profesních důvodů: zachránil holding Vítkovice, podílel se na restrukturalizaci ČSA a od té doby má image člověka pro těžké chvíle.
Je tu však i rovina velmi osobní, neboť i přes špatné prognózy dokázal před několika lety radikálně změnit životní styl a odolává zákeřné rakovině i jejímu nedávnému návratu, o čemž s mrazivým pragmatismem upřímně pronese: „Dostal jsem na výběr, oko, nebo život. Vybral jsem si oko. Za mě dobrý deal.“
Což ale neznamená, že by se rozhovor s ním nesl v duchu stížností. Naopak. „Mám se neskutečně dobře. Opravdu. A že občas přijde nějaký problém… Jak říkal Masaryk, to patří ke kšeftu,“ už zase Novák roztáhne tvář do úsměvu.
I proto, že se nenudí, krizová doba volá krizového manažera do akce. „Byznys samozřejmě sleduju. I přesto, že mi vždycky doktor řekne, že jestli chci umřít, ať se do něčeho dám, o tom aspoň přemýšlím.“
Svrbí vás tedy ruce?
No jasně! Zrovna jsem byl v jedné firmě, která vypadá, že je u konce s dechem, a je hodně velká; kdyby mi to bylo jedno, tak tam nepojedu.
Je to česká firma?
Je to velká firma. (smích)
Tahle krize je pro vás tedy příležitost? Pan doktor má smůlu?
Ne, pan doktor nemá smůlu, ale zase vážněji: když jste nějakou dobu v byznysu, na začátku kariéry máte všechen čas tohoto světa, ale nemáte peníze, zkušenosti ani znalosti.
Když to neděláte úplně špatně, čas běží, sbíráte znalosti, po nich zkušenosti, a když vám to jde, tak i ty peníze. Ale ubývá vám čas. Tou nejcennější komoditou se s postupem času stává právě čas. Myslím, že nejsem jediný, kdo tak uvažuje: Dívám se na rentabilitu vloženého času.
A kdy se rentuje?
Pracujeme ve světě, v němž se prostřednictvím informací snažíme uspořádat hmotu a energii tak, aby vedla k cíli. Hmoty je dost, v současné době víc než třeba před třemi lety, myslím té krizové, restrukturalizační hmoty. Energie je také dost a zase se nebavíme o ropě, plynu a elektřině, ale o energii lidské.
A já mám dost informací a zkušeností, abych si myslel, že to dokážu poskládat tak, aby to šlo správným směrem. Tudíž to, co mě svrbí, je touha aplikovat vše, co v sobě mám – znalosti, zkušenosti, informace – na uspořádávání energie a hmoty do podoby, která pak produkuje další energii. V tomhle ohledu mě ruce, ale i mozek a hlava svrbí mimořádně.
Jak se s tím vypořádáváte?
Je to těžké. Jsem aspoň trochu připraven, protože kdo je připraven, není překvapen a připravenému štěstí přeje. Neříkám, že to dělám denně, mám v životě i jiné zájmy, ale sleduju, co se děje ve firmách, bavím se s nimi, dívám se, jak se jim daří, abych zůstal na tepu doby. Proto si myslím, že je ta doba z mého pohledu dobrá. Navíc je spravedlivá.
