skip to main content
Cesta z města

Zašlá krása na vlastní nebezpečí. Prohlédněte si dávnou sklárnu či nejstrašidelnější dům v Česku

5 minut čtení

Lákají vás opuštěné industriální stavby, továrny nebo vily kdysi bohatých a mocných? Zvažte tzv. urban exploration, zkráceně urbex – koníček slibující dobrodružství, často ovšem za hranou zákona a bezpečnosti.

Fandové urbexu přelézají ploty a vnikají do nebezpečně se rozpadajících objektů. Pokud sami riskovat nechcete, vyrazte s Forbesem na urbex „light“. Vybrali jsme pro vás méně ošemetná místa, která fascinují nejen architekturou, ale i lidskými příběhy, jež se v nich odehrály.

Eliáška, memento zašlé slávy

Kdysi se tady stavělo i lešení, aby bylo možné zkompletovat obří lustry ze skla. Ty nejluxusnější osvětlovaly milánskou operu La Scala nebo operní dům Teatro dell’Opera v Římě. Dnes je bývalá slavná sklárna (na úvodní fotografii článku) v severočeském Kamenickém Šenově o rozloze 6200 m² ruinou a smutnou připomínkou slavných dob.

Místní jí říkají Eliáška nebo také zámek. Rodák z Kamenického Šenova Elias Palme nechal dominantní budovu se secesním průčelím postavit začátkem 20. století. Sklárnu po jeho smrti převzali synové a následně vnuk.

Reklama

V temné válečné době vycházela z továrny místo elegantních lustrů vojenská výzbroj. Po znárodnění se výroba lustrů vrátila, aby definitivně skončila v 70. letech. Po privatizaci budova chátrala a dnes ji vlastní spolek Eliáška, který se předválečný klenot a chráněnou historickou budovu  na rozhraní Lužických hor a Českého středohoří snaží zachránit.

V areálu sklárny Eliáška se natáčely také úvodní záběry mockumentu Breakpoint, který mapuje životní cestu zakladatele Lasvitu Leona Jakimiče.

Sklárnu si můžete prohlédnout i virtuálně v aplikaci (Google Play, App Store) Eliáška a porovnat, jak to v ní vypadalo v roce 1928 a v roce 2019.

Strašidlo severních Čech

Víte, co mají společného cibulový porcelán, LSD a děs? Vše v jednom najdete uprostřed města Dubí na severu Čech v ruině vily, o které se říká, že je tím nejstrašidelnějším domem na severu Čech. V druhé polovině 19. století přitom začínala coby reprezentativní dům Antona Tschinkela, výrobce porcelánu s modrobílým cibulovým vzorem, který známe dodnes.

Jeden z nejbohatších průmyslníků v okolí byl také zakladatelem místních klimatických lázní. Vaz mu ale zlomila finanční krize v 80. letech 19. století a zkrachoval. Do prázdné vily se v roce 1938 přestěhovala škola a později už z jejích útrob vycházel spíše než dětský smích jen pláč.

Po válce se tady léčily děti s tuberkulózou a karanténa byla tak přísná, že i ti nejmenší neměli šanci budovu opustit, aby nenakazili hosty lázeňského města. A dětské utrpení se sem přestěhovalo i po roce 1957, kdy byla Tschinkelova vila přestavěna na dětskou psychiatrickou léčebnu.

Uvnitř se děly zřejmě dost děsivé věci: léčilo se tu s využitím LSD a některé zdroje mluví o experimentování elektrickými šoky. Poslední pacienti kdysi honosnou vilu opustili v roce 1983, dnes je v soukromých rukách a chátrá.

Ruina vynálezce ohýbaného nábytku

Reklama

Na okraji továrního areálu v moravském městě Koryčany žil ve zdejší vile zakladatel ohýbaného nábytku Thonet (dnes TON) Michael Thonet se svojí rodinou. Odehrávaly se tu důležité obchodní schůzky úspěšného inovátora nábytku, který nejenže dřevo začal ohýbat, což si patentoval, ale také ve svých továrnách zavedl jako první ve svém oboru sériovou výrobu.

Rodák z Německa se do vily přestěhoval z Vídně ve svých šedesáti, již jako vážený a oceňovaný výrobce. Vyučený stolař představil veřejnosti svůj ohýbaný nábytek v roce 1841 na průmyslové výstavě v Koblenci. A zákazníky oslovil – otevřel si podnik ve Vídni a expandoval na Moravu.

Výroba se v Koryčanech, v podhůří Chřibů obklopených bukovými lesy na výrobu nábytku, rozběhla v roce 1857. Vznikla tady např. legendární židle „čtrnáctka“, která zaplavila svět a sedalo se do ní i v pracovně prezidenta v Bílém domě. Po smrti Michaela Thoneta žily ve vile jeho děti.

Po válce a znárodnění se do ní přestěhovaly jesle, pak hudebka i prodejna potravin. A přestože ohýbaný nábytek – dnes jako akciová společnost pod značkou TON – žije dál, domov jejího zakladatele chátrá a současný majitel, město Koryčany marně hledá peníze na její opravu nebo mecenáše.

Vila, odkud vyháněli estébáci

V Písku ve svahu nad řekou stojí dům, který je důležitou připomínkou toho, jak komunisté ničili životy svobodných lidí. Vilu nechal postavit movitý bankéř Jaroslav Šimek a pojmenoval ji po své ženě Martě. Koncem války tragicky zahynul a vdově s dvěma dcerami se po komunistickém převratu totálně změnil život.

Starší dceři se podařilo před komunisty uprchnout za hranice. Matka s druhou dcerou Dagmar zůstaly doma, na vysněná studia filozofie musela Dagmar kvůli svému buržoaznímu původu zapomenout. Otevřeně kritizovala komunistický režim, psala a rozmnožovala letáky a roznášela je po Písku.

Foto Michal Louč

Jednoho podzimního dne v roce 1952 ji estébáci z rodného domu odvedli a zavřeli do vězení. Bylo jí 23 let a čekalo ji 14 let za mřížemi. Dům sebral totalitní stát a paní Marta se musela přestěhovat do malého bytu. Z vězení se Dagmar Šimková dostala v roce 1966 (o svých zkušenostech napsala strhující knihu Byly jsme tam taky) a s matkou odcestovala do Austrálie za starší sestrou.

Dnes je vila v žalostném stavu a nápis Marta nad dveřmi postupně opadává.

Nacistická továrna uprostřed lesů

Býval tady funkční důl, nacistická továrna na zpracování cínu i zajatecký pracovní tábor. Dnes je tato fascinující industriální stavba pohlcená divokou přírodou oblíbeným cílem turistů.

Ruiny bývalé důlní továrny najdete v Krušných horách pod názvem Rolava. Areál postavili nacisté, aby si zabezpečili dostatečný přístup cínu. Vyrazili až 4000 metrů chodeb, vybudovali přehradu na zásobu vody i zajatecký tábor. V něm drželi až 800 válečných zajatců, Francouzů i Rusů, kteří nacistům sloužili jako levná pracovní síla.

Po válce už továrna Rolava-Sauer nebyla výnosná, zařízení putovalo do jiných dolů a místo osiřelo – a to doslova. Území spadlo do ostře střeženého hraničního pásma s NDR.

Industriální stavba chátrala a zarůstala, po revoluci a otevření hranic její zbytky začali objevovat turisté, kteří v příhraničních končinách obdivují působivou technickou památku a také léta opuštěnou přírodu uprostřed Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště. K popularizaci místa přispěl seriál Rapl, který se tady natáčel.

Reklama
Reklama