Mining je plný paradoxů. Čím méně výhodná těžba bitcoinu začíná být, tím více energie do ní těžaři vkládají. Na přelomu srpna a září se na ně valila energetická krize a zatím nejtemnější fáze medvědího trhu – a přesto například hash rate bitcoinu (výkonnost bitcoinových sítí) začala stoupat tak rychle, že na přelomu měsíce došlo k největšímu navýšení obtížnosti, konkrétně o více než devět procent, od letošního ledna.
Nyní se tak agregovaná hash rate nachází na svém historickém vrcholu a další zvyšování obtížnosti je tak opět za dveřmi. Paradox spočívá v tom, že zatímco v lednu se marže těžařů pohybovaly mezi sedmdesáti až osmdesáti procenty, dnes po letním propadu hashrate opět silně stoupá, a to navzdory tomu, že hrubý zisk o desítky procent poklesl.
Jinými slovy, těžit bitcoin je těžší než kdykoli předtím, zatímco profitabilita takového počínání je zpravidla o více než padesát procent dole. Záleží pochopitelně na tom, v jaké zemi se těžbě věnujete a jak máte nasmlouvané energetické kontrakty, ale základní trend je zřejmý.
Pro kontext se podívejme třeba na veřejně obchodovanou těžební společnost Argo Blockchain, jednoho z největších bitcoinových těžařů. Zatímco ještě v lednu dělal její hrubý zisk z těžby bitcoinu sedmdesát čtyři procent, v červenci se smrskl na třicet sedm – a nyní je vlivem extrémních cen plynu sotva dvacetiprocentní. Hlavní starostí firmy je nyní zajistit si dlouhodobý energetický kontrakt za přijatelnou cenu.
Růst agregované hashpower znamená, že těžaři své stroje navzdory všemu, co by radila striktní byznysová racionalita, nejen nevypínají, ale přidávají se noví či staronoví hráči, případně ti staří obnovují svůj „vozový park“.
Motivace těžaře by měla být podle původního designu Bitcoinu čistě finanční: pro síť odvádí práci podílem na dosahování síťového konsensu pomocí takzvaného proof-of-work. Ten slouží jako důkaz vynaložené námahy při validaci bloku a jeho hlavní výhodou je nesporný počáteční vklad těžaře, který byl učiněn mimo samotnou síť právě ve formě spálené energie. Vklad nelze vrátit, ani znovu použít, a tedy není možné ani snížit vynaložené náklady – tím si síť pojišťuje svou bezpečnost.
Celý mechanismus byl nicméně navržený jako samoregulační. Cílem bylo dosáhnout stavu, kdy stoupající nebo klesající množství těžařů neovlivní čas potřebný k vytěžení jednoho bloku, ke kterému dochází v průměru každých deset minut.
Proč obtížnost stoupá, když stoupají náklady? Za vším hledejme dlouhodobé plánování i diametrálně rozdílné náklady na těžbu v různých částech světa. Zatímco v Kuvajtu jste mohli v srpnu teoreticky vytěžit bitcoin s náklady na energie ve výši 1400 dolarů, na opačném spektru by se nacházela Venezuela, kde by vaše náklady vylezly vysoko nad 200 tisíc dolarů.
Klíčové je hlavně to, že těžba bitcoinu je dnes standardní dlouhodobě plánovanou operací, kde nejprve stojíte před volbou, zda zvolit velké kapitálové náklady, které vám umožní lépe plánovat a budovat v dobrých časech velké rezervy, nebo budete postupně krvácet na nákladech operačních. V oboru nalezneme firmy s vlastními datacentry i subjekty, které si pronajímají všechno až po těžební stroje – ty jsou na tom podobně, jako by měly vlastně otevřenou velkou pákovou pozici na spotovém bitcoinovém trhu.
