Energetika Norska má v kontextu výroby elektřiny nejnižší emise skleníkových plynů na kontinentu, když ji pohání jen voda a vítr. Díky tomu patří k hlavním zeleným premiantům Evropy. Teď se však Norové chtějí od svých sousedů odstřihnout a zároveň se postavit na novou jadernou nohu.
Ledovcové fjordy, zelená tráva, zasněžené vrcholky skalnatých hor, modré nebe nad hlavou. Před vámi moře a za vámi v masivu vysoká ocelová brána, za kterou je kilometr dlouhý tunel, který vás dovede do obrovské jeskyně, která je plná technologií.
Je v ní velín, ze kterého je dohled na dvě hučící turbíny vodní elektrárny, na jejíž lopatky právě dopadá voda z přečerpávací nádrže vysoko na hřebenu hor.
To v Česku známe fakticky jen z přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně v Jeseníkách, v Norsku jde ale o běžnou věc. Skandinávská země stojící mimo Evropskou unii hraje prim v evropské hydroenergetice.
„Norsko má dohromady zhruba 1800 vodních elektráren, které tvoří devadesát procent výroby elektřiny,“ říkal nám pyšně vedoucí směny Magnus přímo v jedné z hydroelektráren, kterou jsme letos měli možnost navštívit a podívat se přímo do jejích útrob.
Norské hydroelektrárny mají souhrnný výkon třiatřicet gigawattů, což je ekvivalent šestnácti jaderných elektráren Dukovany, ročně vyrobí téměř 140 terawatthodin (TWh) elektřiny. Často jsou zasazeny právě hluboko ve skalnatých masivech, což jim mimo jiné přináší bezpečnostní výhodu – jsou imunní vůči teroristickým i vojenským útokům.
O zbytek výroby elektřiny se v Norsku starají větrné elektrárny, země proto patří k nejzelenějším energetikám na světě, z pohledu uhlíkové stopy hraje na starém kontinentu také prim, má ji vůbec nejnižší. Norům konkuruje jen Albánie, která ovšem mnoho emisí importuje z okolních zemí, jako je Kosovo nebo Makedonie.
I Norsko ale začíná mít ve své energetické soběstačnosti problémy, tamní obyvatele a podniky trápí cenové šoky, které se do země přelívají ze zbytku Evropy. A také kolísající zatíženost sítě.
Severský stát proto po desetiletích klidu plánuje razantně změnit svou energetiku. Chce se opřít o novou stabilní energetickou nohu s přívlastkem jaderná. A také se odstřihnout od zemí Evropské unie.
Problémy norské energetiky, která vedle francouzské a švédské vždy patřila k největším evropským exportérům elektřiny, můžeme rozdělit do dvou rovin – z pohledu výroby elektřiny a její cenotvorby.
Země fjordů vždy byla ve výrobě elektřiny více než soběstačná, loni exportovala 17,9 TWh elektřiny, což je zhruba třetina roční spotřeby Česka.
Situace se ale postupně obrací, Norsko čím dál více dnů v roce sahá k dovozům elektřiny z okolních států včetně těch na pevninské Evropě, jelikož se i vlivem klimatických změn zhoršují hydrologické podmínky.
Voda je motorem vodních elektráren a ty při jejím nedostatku nemohou vyrábět tolik elektřiny, kolik je potřeba. A zrovna letos je jí velký nedostatek, tamní hydroenergetici na konci léta hlásili nejnižší stav vody v norských přehradách a nádržích za posledních dvacet let.
Norské rezervoáry přitom nepohání jen samotnou skandinávskou zemi, ale často slouží jako obří akumulační baterka i pro další evropské státy. „Nízké hladiny vody v klíčových jižních nádržích země zvyšují riziko nedostatku energie na trzích s elektřinou v severozápadní Evropě,“ uvedla před měsícem agentura Bloomberg.
Navíc, Mezinárodní poradenská společnost DNV ve středu zveřejnila čerstvou zprávu o výhledu energetické transformace Norska (Energy Transition Outlook 2025), ve které předpokládá, že poptávka po elektřině v severském království se do roku 2050 zdvojnásobí ze současných zhruba 150 TWh na 300 TWh.
„Poptávka po elektřině z datových center, energeticky náročného průmyslu, elektrifikace ropy a plynu a nabíjení elektromobilů roste mnohem rychleji než nové kapacity,“ píše se ve zprávě s tím, že Norsko se tímto tempem už v roce 2033 stane v ročním součtu importérem elektřiny.
„Větrná energie na pevnině a na moři je jediným komerčně vyspělým a škálovatelným způsobem, jak dostatečně rychle a za přijatelné náklady navýšit kapacitu,“ uvádí se také ve zprávě.
I proto se dnes v Norsku horlivě diskutuje o tom, co několik posledních desítek let bylo nemyslitelné. Uvažuje se o výstavbě vůbec prvních jaderných bloků v zemi. Poslední plány letos nově zformované norské vlády hovoří o tom, že by v zemi mohlo do roku 2050 vzniknout až deset nových jaderných elektráren, které by ročně vyráběly až sto TWh elektřiny.
Norsko se ale chce vydat cestou nikoli velkých jaderných bloků, nýbrž malých modulárních reaktorů (SMR), které se svým výkonem kolem tří stovek megawattů (MW) řadí spíše ke středním jaderným reaktorům.
Tamní jaderná skupina Norsk Kjernekraft už má vytipovaných několik lokalit. Jedna je v průmyslovém parku Taftøy ve středním Norsku, kde má stát až pět SMR, další je situována na jihovýchodě země poblíž hranic se Švédskem u města Halden, třetí lokalita se pak nachází na severu u města Vardø.
Že by Norsko mohlo opravdu zamířit k jádru, podporují i průzkumy veřejného mínění. Zatímco od sedmdesátých let do úvodu tisíciletí byli Norové k jaderné energetice skeptičtí či přímo proti ní, v posledním průzkumu z minulého roku je 51 procent Norů pro jadernou energetiku, 37 procent se pak vyjádřilo proti.
Současný plán je na tuto doposud nejadernou zemi ale velmi ambiciózní a kromě svých příznivců má i kritiky, které poukazují na nákladnost celého projektu.
Otázkou také je, zdali se malé modulární reaktory prosadí. Zatím neexistuje jediný funkční v komerčním provozu, přijít na trh by měly až na začátku příštího desetiletí. A teprve pak se opravdu uvidí, jestli budou dávat ekonomický i jiný smysl.
Norsko nicméně nové zdroje energie potřebuje a na výběr moc nemá. Fosilních paliv se zřeklo, i když je v podobě plynu a ropy ve velkém těží a exportuje do Evropy, která je jeho hlavním obchodním partnerem.
Větrné elektrárny tak masivní nárůst poptávky po elektřině neutáhnou a i kdyby, do budoucna by stále existovalo riziko občasného bezvětří, jaké Evropa zažila třeba v uplynulém týdnu. To by mohlo ohrozit energetickou bezpečnost i cenovou dostupnost elektřiny.
Cena elektřiny Nory trápí, jelikož země je kromě tří podmořských kabelů do Velké Británie propojena i třemi dalšími kabely s pevninskou Evropou (konkrétně s Dánskem) a je součástí evropské energetické burzy EEX, kde se cena elektřiny tvoří.
V Evropě ale kvůli vypínání uhelných a v případě Německa i jaderných elektráren a nestabilitě obnovitelných zdrojů dochází k čím dál tím častějším cenovým výkyvům.
Na ty jsou Norové velmi citliví, protože na rozdíl od Česka, kde většina firem i domácností využívá dlouhodobé tarify, devět z deseti norských zákazníků fakturují elektřinu podle aktuálních spotových cen. Každé zdražení ceny se tudíž projeví v jejich měsíčních výdajích za energie.
Zatímco Norsko bylo zvyklé na spotové ceny elektřiny pohybující se kolem třiceti eur za megawatthodinu, dnes si čím dál tím častěji musí zvykat na trojnásobné hodnoty, které se do něj přelívají ze zbytku kontinentu.
Na začátku posledního listopadového týdne, kdy v Evropě zavládlo bezvětří, které vyhnalo ceny elektřiny až ke čtyř stovkám eur za megawatthodinu, Norové platili 340 eur za megawatthodinu.
V Norsku proto sílí hlasy, které podporují „přestřižení“ kabelů v podobě opuštění trhu EEX. Je to věc, která je na stole politiků a zároveň je nutí přemýšlet o tom, jak do budoucna zajistit energetickou bezpečnost a cenově dostupnou elektřinu.
„Během špičky může jedna sprcha stát i čtyři eura,“ prohlásil na konci listopadu norský ministr energetiky Terje Aasland v rozhovoru pro server Euractiv.
Budoucnost propojení Norska s evropskou sítí se stává politickým tématem i v souvislosti s blížícím se rozhodnutím o obnově dvou kabelových spojení s Dánskem – Skagerak 1 a 2. Ty vznikly před padesáti lety, kdy dánská energetika běžela převážně na uhlí. Dnes se ale otáčí k nestabilním obnovitelným zdrojům.
„Situace se od doby, kdy byly v roce 1975 postaveny první a druhý blok jaderné elektrárny Skagerak, hodně změnila,“ kladl Aasland v rozhovoru pro Euractiv otázku, zda je současná spolupráce pro zemi stále prospěšná.
