Že podruhé do stejné řeky nevstoupíš? To ona popírá. Barbora Holická, jež vystoupí na Forbes Women’s Summitu, pro Forbes exkluzivně potvrdila, že potřetí vjede do arabských písků a v lednu 2027 pojede závod Dakar Classic. Tentokrát se jí podařilo sehnat generálního partnera, což pro ženu za volantem vůbec není samozřejmost.
Na první Dakar si půjčovala, druhý jela pořád na finanční hraně. Teď se česká pilotka Bára Holická vrací potřetí – s Lucií Engovou, s Citroënem 2CV a novým generálním partnerem Koli.
Kolik Dakar stojí a proč je pro ženu v motorsportu těžké přesvědčit sponzory, že není atrakce na selfie, ale závodnice? „Je to na nic, no,“ komentuje Holická bez okolků shánění sponzorů. „Je to fakt těžké, když nemáte miliony followerů na sítích, nebyli jste v Survivorovi nebo Love Islandu, nejste známí z televize, a jste navíc žena,“ říká.
Sportovní výkon nestačí, nestačí ani odvaha sednout do malého starého auta a vydat se do Saúdské Arábie na jeden z nejtěžších závodů světa. Kdo nemá kontakty, musí klepat na dveře. A kdo je žena v motorsportu, klepe často dvakrát tak hlasitě.
Foto: Zbyněk Honzák
Dakar má přitom v Česku mimořádnou zvučnou pověst. Pojmy jako Loprais, Tatra nebo LIAZ z něj udělaly skoro národní sportovní mytologii. V téhle historii jsou čeští muži silně zapsaní. Jenže za každým dakarským příběhem je i složitý rozpočet.
Když žena, která vystoupí na květnovém Forbes Women´s Summitu, mluví o rozpočtu, závod Dakar Classic s humorem nazývá „dvacetidenní dovolenou za dva a půl mega“. Ve skutečnosti je to jen účet za možnost být vůbec na startu. „Musím tam dostat tým, sebe, auto i zázemí,“ vypočítává. Jenže to je jen provoz závodu, samotné auto je další položka. „Kachna stála dva miliony a teď zahučelo 700 tisíc do repase,“ dopočítává.
Startovné pro Dakar Classic činí v přepočtu 450 tisíc korun. A to zahrnuje jen auto a posádku. „To je vlastně jenom auto a my s Luckou, nic víc,“ říká. Každý další člověk v týmu znamená další desítky nebo stovky tisíc korun. „Každý mechanik na Dakaru stojí přes jedenáct tisíc eur (268 tisíc korun, pozn. red.) a částky se rok od roku zvedají,“ dodává.
První dva ročníky Holická financovala z úspor, pomoci okolí a půjček. „Měla jsem něco naspořeného, někdo mi pomohl a pořád mám ještě co splácet, například tatínkovi,“ líčí. Nešlo přitom o symbolickou rodinnou výpomoc. Půjčka od otce má splátky i úrok. Holická to chápe a bere jako lekci odpovědnosti. „Kdo dostane něco zadarmo, neváží si toho,“ říká.
Kdo dostane něco zadarmo, neváží si toho.
„Píšu e-maily, i když je mi jasné, že je většinou nikdo nepřečte nebo skončí někde ve spamu,“ popisuje shánění sponzoringu střízlivě. A stejně je píše znovu a znovu, i s vědomím, že většina zpráv zapadne.
„Je to všechno o kontaktech,“ shrnuje Holická a říká, že v motorsportu to platí dvojnásob. Peníze přitahují peníze. Velké týmy mají kontakty, manažery, zavedené mediální kanály, výsledky, přístup do televizních studií i větší publicitu. Malý tým musí nejdřív dokázat, že stojí za pozornost. A žena v malém autě musí navíc dokázat, že není jen roztomilá výjimka.
V minulých dvou ročnících tým vypsal i sbírky na Doniu, kde se vybralo pokaždé přes sto tisíc korun. „Fungovalo to, jen když jsem to promovala. Není to tak, že by sami od sebe přispěli lidé, kteří mě neznali,“ říká Holická.
Ženy za volantem
„Jsou i závodníci, kteří vidí ženu jen u sporáku a s dětmi. Tím, že jim trochu ,lezeme‘ do jejich sportu, jim trochu škádlíme status mužů-závodníků. Nějak nás mezi sebe berou, ale je cítit, že nás nerespektují na sportovní úrovni. Jeden závodník nás úplně přehlíží, a když se třeba potkáme na nějaké akci, nepodívá se na nás, nepozdraví, dělá, že tam nejsme. Někteří závodníci to tak mají nastavené, ale já si to nepřipouštím. Mělo by nám všem jít o sport, dovednosti a reprezentaci na světové úrovni,“ popisuje.
Netvrdí ale, že každý odmítnutý sponzorský e-mail souvisí s tím, že je žena. Sama říká, že si dlouho podobné věci ani nechtěla připouštět. Jenže předsudky kolem žen za volantem ji provázejí od začátku. Když se s Lucií Engovou chystaly na Dakar, část reakcí nebyla na jejich přípravu, auto nebo navigaci.
Foto poskytla Barbora Holická
„Dvě holky jedou do Saúdské Arábie barevným autem se srdíčkama, no tak co se jim tam asi stane,“ popisuje Holická tón komentářů. Podle ní lidé psali i to, „že jim to beztak platí nějaký chlap, aby od nich měl pokoj, a že pak za ně vláda bude platit výkupné“.
To je podle Holické první úroveň předsudku: ženy jako nerozumné dobrodružky, které někdo bude muset zachraňovat. Druhou je představa, že se žena do závodního auta nedostala proto, že pracovala, trénovala a riskovala, ale proto, že se někomu líbí. „Spousta lidí vidí ženu za volantem v závodním autě a prostě si myslí, že si majitel týmu chce udělat potěšení,“ říká závodnice.
Ještě ostřeji popisuje, jak podle ní část veřejnosti vnímá závodnice. „Myslí si, že jsme nějaké princezny, kterým to někdo zaplatil, aby si holky udělaly selfíčka,“ říká s úsměvem.
Holická říká, že motorsport si tenhle stereotyp částečně nese z vlastní historie. Ženy byly dlouho vidět hlavně kolem aut, ne v autech. „Když už se ženy okolo aut pohybovaly, byly to grid girls, ty holky v kalhotkách s vlajkou, ale ne za volantem,“ říká dvojnásobná finišerka závodu Dakar Classic, držitelka Zlatého volantu, ceny Elišky Junkové.
Sport jako sport
Holická nechce stavět muže a ženy proti sobě. Neříká, že každý muž v motorsportu získává peníze snadno. Naopak připouští, že spousta mužů si musí rozpočet shánět stejně tvrdě jako ona. Rozdíl je podle ní v optice.
Například muž, který „jede na laně“, tedy nechává svůj vůz z nouzových důvodů odtáhnout, řeší technickou závadu. Žena, která jede na laně, podle části komentářů potvrzuje, že na to nemá.
Holická přiznává, že sama dlouho bojovala s pocitem, že musí dokazovat víc než ostatní. „Je pravda, že s tímhle hodně bojuju,“ říká.
Foto: Jan Berounský
Souvisí to podle ní s tím, že není z motorsportové rodiny, i s tím, že je žena. Své místo si budovala od nuly. Bez slavného dědy, bez otce šampiona, bez rodinné garáže plné pohárů. A když začínala, nebyla hned rychlá. „Na svém prvním závodě jsem byla úplně poslední, za trabanty,“ vzpomíná.
Dnes už podle ní nejde jen o dokazování sobě samé. Chce pomáhat dalším ženám, které do motorsportu přijdou po ní a narazí na stejnou zeď.
Generální partner
Tu zeď z hlediska sponzoringu ženského motorsportu se jí podařilo prorazit. Partnerem pro Dakar 2027 se stávají tradiční české kolínské limonády Koli. Pro tým, který rozpočty na předchozí účasti skládal na hraně, je to zásadní změna.
Nový partner se objeví i na autě. „Obranduje se do jejich designu celá kachna,“ říká Holická. Auto tým oficiálně představí v pátek 29. května na slavnosti Legendy v Praze.
Generální partner však neznamená konec shánění peněz. Znamená jen konečně pevný základ. Další části rozpočtu chce složit z partnerů, kteří už s týmem spolupracují nebo ještě mohou během roku přibýt.
Dakar Classic 2027 nebude návratem na známou trať. Pořadatelé mluví o nové éře soutěže a jedné z nejtěžších edic od vzniku kategorie v roce 2021. Sedmý ročník historické kategorie se uskuteční od 1. do 15. ledna 2027 v Saúdské Arábii. Posádky čeká třináct etap a prolog. Celková délka má dosáhnout přibližně 7075 kilometrů a více než 90 procent trasy bude úplně nových. Přesun trasy na západ přitom může souviset i s bezpečnostní situací na Blízkém východě.
Ředitel Dakaru David Castera při oficiální prezentaci uvedl: „Dakar 2027 bude o adaptaci, vytrvalosti a objevování. Posádky čekají nové krajiny, nové výzvy a jedna z nejkomplexnějších tratí, jaké jsme kdy v Saúdské Arábii připravili.“
Classic není vyjížďka
Jedním z neposledních předsudků, proti kterým Holická bojuje, je i pohled na samotný závod Dakar Classic. Část lidí podle ní kategorii vnímá jako jednodušší, protože nejde o čistý závod na rychlost, ale o rallye pravidelnosti.
Jenže právě pravidelnost v terénu je podle ní zrádná. Etapa je rozsekaná na krátké úseky a na každý z nich je stanovený čas, z něhož vychází průměrná rychlost. „Máme sice průměrnou rychlost třeba 80 kilometrů v hodině na ten úsek, jenže do bodu A třeba přijíždíš průměrnou rychlostí, a předtím jsme jely úsek třeba třicítkou, protože tam byly skály,“ vysvětluje Holická.
Rallye pravidelnosti
Rallye pravidelnosti (Regularity Rally) není o tom zajet trať nejrychleji, ale o přesnosti. Cílem je projet trať v přesně stanoveném čase, který odpovídá předepsané průměrné rychlosti. Každá vteřina odchylky – ať už jste v cíli dříve, nebo později – znamená trestné body.
Když posádka vyjede z pomalého kamenitého úseku do rychlejší části, musí ztrátu dohnat. Silná auta zrychlí rychle. Kachna ne.
„Porsche na to šlápne a za chvíli jede 120, jenže my máme z nuly na sto za minutu a dvacet vteřin,“ popisuje závodnice. Podle ní nejde jen o to někde držet průměr 80 kilometrů v hodině. Často musí jet mnohem rychleji, aby dohnala pomalé výjezdy, odbočky, kamení nebo úseky, kde auto prostě nemůže.
Jde podle jejích slov o přesnost, cit a schopnost přežít. A také neurvat nápravu, nezničit motor a nezůstat stát v dunách. „Když rozbijeme auto, nemáme za sebou miliony, díky kterým se to do dalšího závodu dá dohromady,“ říká.
Dakar není těžký jen pro techniku. „Jedeme dvanáct až šestnáct hodin denně, čtrnáct dní v kuse, ať do sebe potom lejeme Red Bully horem dolem, přestane to fungovat,“ popisuje.
Musí jet na hraně, ale ne za ní. Musí být rychlá, ale ne bezhlavá. Musí tlačit na výsledek, ale zároveň myslet na to, že cílem není vyhrát jednu pasáž a zničit auto. Cílem je vydržet celý Dakar. „Nejsme tam proto, abychom byly rychlé v jedné etapě. Jsme tam proto, abychom byly co nejrychlejší a současně v cíli,“ říká.
