Jak se změnil hudební průmysl během let, co se Jana Kirschner pohybuje na scéně a proč stále nepatří mezi nejbohatší hudebníky? O postavení žen v hudbě, ale i o umělé inteligenci či investování čtěte v rozhovoru s Janou Kirschner.
Mezi vydáním alb Moruša a Obyčajnosti uplynulo deset let. Byla to tedy už celkem jiná disciplína?
Úplně. Doba se pusunula. Moruše jsme prodávali pořád hodně, celkem asi 24 tisíc alb, ale dneska už se cédéčka neprodávají skoro vůbec. Vydá se jich maximálně tisíc nebo dva tisíce a berou se spíš jako nějaký suvenýr. Lidé si je koupí jen na koncertech, protože jsou levné.
Pak je tu vinyl, exkluzivnější platforma, na které se dá něco vydělat. Streamovací společnosti také nepřinášejí moc peněz. Ale pomohou umělci v budování značky, že vás pak někdo zavolá na festivaly, koncerty, komerční hraní.
Na živá vystoupení, na kterých si konečně můžete vydělat…
Tak. Velké společnosti už ani nepodepisují smlouvy s umělci jen na prodej alb a streamování, ale podepisují takzvané 360stupňové smlouvy. To znamená, že vydavatelství dostává řekněme dvacet nebo třicet procent i z živého hraní. Pro umělce dělají i booking, PR, zkrátka všechno. Otázkou je, jak individuální přístup mohou nabídnout. Většinou zase skočí do nějakých generických věcí a ta autenticita se z toho vytrácí.
Jak je to se Sun Records, které vydává vaše alba?
Jde o menší vydavatelství a víc plní roli spíš takového distributora. Mám svůj vlastní tým šesti nebo sedmi lidí, máme člověka na sociální sítě, člověka na propagaci, fotografa, mám svůj vlastní management a kopec dalších lidí, kteří s námi externě spolupracují.
Stále nemáte ráda sociální sítě?
Myslím, že kdyby umělci měli kouzelnou hůlku, sociální sítě by byla první věc, kterou by mnozí nejraději zrušili. Já vnitřně lidsky cítím, že toto nastavení není v pořádku. Stále je tam obrovský prostor pro dezinformace a pro lidi, kteří šíří škodlivé věci.
Navíc Facebook jako platforma dlouho neměl absolutně žádnou odpovědnost za to, co šíří, ale naštěstí už pomalu přichází nějaká regulace. Politici se toho stále bojí, ale tento trend je nevyhnutelný, pokud chceme jako společnost zůstat při smyslech.
Propagovala jste už na sociálních sítích nějaký produkt?
Dělala jsem kampaň pro L’Oréal, protože mým snem bylo vyslovit tu větu „Because You’re Worth It“, tedy „Protože za to stojíš“. Od dětství jsem chtěla být jednou z těch žen, i když jsem si nebyla jistá, jestli za to vlastně stojím. Jsem za tu nabídku velmi vděčná, potkala jsem tam skvělé lidi. Jinak ale nejsem moc dobrý partner pro taková komerční spojení.
Foto: Jakub Gulyas
Jana Kirschner | Foto Jakub Gulyas
Proč?
Nejsem prodavačka.
Jste málo uvěřitelná, když něco nabízíte?
Ano. Stydím se říkat „použijte tento make up“ nebo „toto snězte“, ale jsou kolegyně, které s lehkostí kombinují hudební kariéru s rolí prodavaček. Na jejich profilech najdete elektrické zubní kartáčky, paštiky, slevové poukázky a všechno možné, ale hudba utichla.
Jak se vám za dekádu změnily honoráře?
Pro spoustu lidí jsem velmi drahá, čehož často lituji. Máme obrovské náklady. Ale odmítám šetřit na honorářích pro své muzikanty a „crew“. Setkáváme se však s různými přístupy. Na jedné straně jsou například pořadatelé, kteří udělají vše pro to, aby vám zaplatili. Nedávno jsme hráli na malém festivalu SoundGarden v Liptovském Mikuláši a oni se nesmírně snažili, aby se mému honoráři alespoň přiblížili…
A tak jste jim šla s cenou naproti…
Přesně tak. Když přijedete na festival, kde udělali všechno pro to, abyste přijeli, dali vám respekt, tak si toho vážíte i vy a chcete jim to oplatit. Pak jsou opačné případy, jako se mi stalo zase na jednom velkém českém festivalu, kde jsme na honorář čekali sedm měsíců. Odehrajete koncert, který má neuvěřitelný ohlas, ale peníze vám vyplácejí postupně ve třech částech od června do prosince. To je smutné.
Jak početnou kapelu teď máte?
Na pódiu je šest lidí, zatímco na projektu Moruše to bylo pro srovnání dvanáct až čtrnáct lidí. Na Obyčajnosti Tour jsme měli muzikanty z Británie, Francie, Česka a Slovenska. Nejlepší tým lidí na trhu i top techniku, scénografy. Chtěli jsme udělat maximum, dát do toho všechno a ukázat, že to umíme. Na komerční hraní však beru menší sestavu.
Říkal jste, že jste drahá. Můžete na Slovensku patřit mezi trojici nejlépe placených hudebníků?
To určitě ne, jsem žena.
Hraje to ještě v roce 2024 roli?
Přesně tak. Nemůžu se přiblížit honorářem kapelám a zpěvákům mužům. Stalo se mi také, že se s námi jeden klient velmi dlouho dohadoval o sumu a my jsme byli „zabookovaní“ třičtvrtě roku dopředu. Vše bylo domluvené, měla jsem pozvané hosty… A najednou klient dal přednost kapele za dvojnásobnou cenu a bez mrknutí oka nás pár týdnů před akcí zrušil.
Mají kolegyně podobné zkušenosti?
Podívejte se na festivaly – kolik žen tam dělá headlinery? Je nás málo, i na plakátech jsou hudebnice většinou uvedeny jen malým písmem – pokud vůbec. Ale existují výjimky. Festival Pohoda se už léta snaží mít ženskou „stage“ a Michal Kaščák je skutečně jedním z mála promotérů, kteří roky podporují „female artists“.
Máte pro to vysvětlení?
Stále si myslím, že hudební svět funguje příznivěji pro muže. Všude, i ve vyspělejších zemích, cítíte ten rozdíl. Ženy to mají stále těžší, jsou vystaveny mnohem většímu tlaku, kritice. A ty umělkyně, které mají děti, často bojují s nekonečnými výčitkami a nedostatkem času.
Roky žijete v Londýně. Udržujete kontakt se Slovenskem i tím, že třeba vlastníte byt v Bratislavě?
To se mi nikdy nepodařilo.
A chtěla jste?
Ale ano, protože to dělali všichni. Nedokážu to úplně vysvětlit, ale je pro mě velmi zvláštní něco vlastnit. Můj muž je na tom lépe, díky němu máme byt v krásné čtvrti a nahrávací studio. Je skvěle organizovaný a vždycky mi pomůže, když na mě dýchne panika. Co se týče bytu, tak když jsem se dostala do bodu, jestli ho mám koupit, zjistila jsem, že ho vlastně nechci. K čemu by mi byl?
Byla by to pro vás jakási kotva?
Určitě. Navíc se o ten byt pořád musíte starat. Mám v úschovně čtyřicet krabic, které pravidelně přesouvám. Jednou byly v Praze, pak v Bratislavě a jen zjistíte, že se obklopujete zbytečnostmi. Nebo když pronajímáte byty, tak pořád jen něco opravujete.
To není nic pro vás…
Ježíšmarjá, to bych se zbláznila. Vzpomínám si, jak byla Adela Banášová v jednom rozhovoru vystresovaná, protože se nějakému jejímu nájemníkovi rozbila pračka a ona to musela řešit.
Investujete nějak své peníze?
Otec mého muže pracoval jako ekonomický ředitel British Airways. Byl to velmi šikovný účetní a finanční poradce, velmi aktivní až do svých třiaosmdesáti let. Hodně investoval, což se rodina dozvěděla až po jeho smrti. Provedl asi padesát investic v různých částech světa a stále je dohledávají. Připadá mi to geniální. Jsem si vědoma, že mé fungování je oním zmíněným ekonomickým zázrakem, a vím, že bych měla asi také do něčeho investovat.
Ale zatím je to jen ve fázi úvah…
Uvažuji nad tím, ale zatím to není nejdůležitější věc na mém „to-do listu“. Možná se jednou dostanu do stádia, kdy se do investování pustím, ale v oblasti, které rozumím – do hudby, umění, kreativního sektoru a mladých lidí, kteří v něm působí.
V současné době vystupujete na dvou trzích, slovenském a českém. Pokoušela jste se prosadit i v Británii, v roce 2007 jste tam odjela nahrávat album Shine, ale projekt nedopadl podle vašich představ. Můžete s odstupem času říct, proč to nevyšlo?
Necítila jsem, že by to mělo vyjít. To byl taky základní problém, že to všichni kolem mě cítili, jen já ne. Zároveň byl na začátku malý zázrak, že jsem potkala člověka, kterého v hudební branži všichni znají. Max Hole, celosvětový generální ředitel Universalu, byl osobně u podpisu mé smlouvy a jednali se mnou tak jako s největšími hvězdami. Pro československou scénu to byl velký krok, jenže v tomhle byznysu musíte mít i štěstí.
Já jsem ale přišla v době, kdy se to lámalo, přicházel streaming a společnosti brzdily investice do mladých talentů. I když byl zájem ze Skandinávie, Japonska, některých evropských zemí, potřebovali jsme víc peněz, abychom mohli pokračovat. A už jsme to nezvládali. Až do loňského roku jsem nahrávací společnosti splácela náklady vzniklé při nahrávání alba Shine.
Připouštíte ještě pokusy o kariéru v zahraničí?
Nedávno jsem nad tím začala uvažovat. Na Obyčajnosti Tour byli Francouzi a Angličané, tak jsme se o tom bavili. Moji francouzští hudebníci mi začali říkat, že ta slovenština je opravdu pěkná, že jim hladí uši, i když jí nerozumí, a zároveň jsem díky nim získala ve Francii i nějakou základnu fanoušků. Začali mě povzbuzovat, že „přelož ty písničky, pojď to udělat“.
Musím říct, že po všech těch letech jsem si před týdnem sedla a začala zase psát anglicky. Napadlo mě, že jsem ty dveře možná zavřela příliš rychle. Netoužím po světě popu, ale rozhodně si dokážu představit fungovat i v jiných zemích.
Přemýšlela jste také o tom, jak by takový vstup na nový trh mohl vypadat?
Nepodceňujme slovenštinu, je krásná, a když se s ní umíte pracovat, zní hezky a lidé ji rádi poslouchají. Navíc nejde o kopírování západních věcí, ale objevují se v ní originální prvky z našeho regionu, což může být lákavé. Už mě oslovila jedna společnost z Francie, abych jim poslala svůj životopis a nějaké promo materiály. I když je svět otevřenější a kapely jako Tolstoys hrají na Glastonbury, musíte se tomu dennodenně věnovat. Nemůže to být nějak hobby, je to „full time job“.
Jaká pracovní zkušenost pro vás byla účast v porotě televizní soutěže Voice?
V době, kdy se to dělo, jsem to v mnoha ohledech hodnotila jako jednu z nejhorších zkušeností svého života. Její součástí byla i vlna kritiky na mou adresu, kterou jsem snášela těžce a bolestně. Byl jsem rozčarovaná. Do soutěže jsem šla naivně s tím, že najednou budeme pomáhat mladým talentům. To se stalo, ale ne tak romanticky, jak jsem si představovala.
Dnes se na to však dívám pozitivně. Dalo mi to lekci do života, kterou jsem potřebovala. Pochopila jsem, že jsem muzikant a tohle je „entertainment“, tedy svět zábavy. Je celkem možné, že tam tak úplně nepatřím a lidé mě v tom světě také nechtěli vidět. V rámci projektu jsem ale poznala skvělé lidi a přineslo mi to i spoustu generačně mladších fanoušků.
Nedávno jste se podílela na soundtracku k filmu Vlny českého režiséra Jiřího Mádla. Je filmová hudba finančně zajímavá?
Není to o výdělku. Donedávna dobře vydělávala hudba zejména v reklamní branži, kam odešla spousta dobrých hudebníků, jenže když dokola vyrábíte hudbu na zakázku, už nejste objevitel ani dobrodruh. Snažíte se trefit do zadání, ale skutečná kreativita a mrazení v zádech, které máte, když napíšete skvělou písničku, zmizí. Navíc si myslím, že umělá inteligence je pro tento obor obrovský škrt přes rozpočet.
A pro vás?
Už se kolem ní mluví o regulacích… Dám vám příklad, kdy jsem pochopila, že je to neuvěřitelná věc. S mým českým kytaristou spolu hrajeme už dvanáct let a stále se dobíráme. Cestovali jsme někam na koncert a kluci zadali umělé inteligenci pár akordů a že ta písnička má být o tom, proč se Jana pořád hádá s Tomášem. Vygenerovalo to skladbu, která měla chytlavou melodii, zněla, jako by ji napsal Ed Sheeran a česky ji zpívala mladá nadějná zpěvačka, která nápadně připomínala Billie Eilish.
Umělou inteligenci však už v nahrávce použili i slovenští hudebníci a vy byste to nepoznali. Hlas vznikl jako kombinace tří zpěvaček a při poslechu mě napadlo: Kdo je to? To je ale zajímavá mladá zpěvačka…
Nakolik je důležité, aby byznysový sektor podporoval umělce?
Nedávno jsem se bavila s ředitelem jedné slovenské galerie a ten mi řekl, že kultura na Slovensku funguje ze setrvačnosti. Je to pravda. Kultura je totálně podfinancovaná sféra, přestože je jednou z nejdůležitějších. Pokud nebude fungovat kultura a vzdělávání, nebude fungovat ani byznys.
Kultura nás kultivuje, dává nám rozhled a umožňuje nám podívat se za další kopec. Myslím, že s tím, jak se teď na Slovensku mění státní podpora a udělování grantů, bude mnoho projektů hledat řešení u soukromých firem.
Myslíte si, že si firmy tuto zodpovědnost uvědomují?
Některé ano, některé ne. Hudba je magie, která spojuje lidi. Vidíme to na koncertech. I přes mnohé rozdíly se dokážeme spojit, proto je důležité hrát pro lidi, a to nejen na místech a ve městech, která si to mohou dovolit. Jezdíme i do malých prostorů, jako je KC Záhrada v Banské Bystrici, kde hrajeme vždy dva koncerty v jeden den, aby se nám alespoň vrátily náklady. Stojí to za to.
Například v Británii přitom hudební scéna generuje obrovské zisky, ale u nás to nejde, protože nemáme infrastrukturu. Pořád pracujeme na koleně, takže potřebujeme podporu a hledáme sponzory.
