Jedna z nejbohatších berlínských rodin, která podniká v médiích, bydlí v bunkru ze druhé světové války a sbírá umění, které si můžete prohlédnout v její unikátní galerii. Teď poprvé poskytla rozhovor pro česká média – exkluzivně pro Forbes.
Přímo v centru města, nedaleko stanice Friedrichstrasse, stojí něco na způsob středověké hradní věže s miniaturními okénky. Na stěnách jsou patrné stopy po střelách a střepinách a před vchodem leží obrovský kámen. Nikde žádné cedule, žádné popisky. Nic, co by záhadu osvětlilo.
A už vůbec nic, co by na první pohled dávalo tušit, že za stěnami ze solidního železobetonu se skrývá unikátní sbírka soukromé galerie, která stejně jako celý bunkr patří rodině Borosových. Jde většinou o díla méně známých mladých umělců, ale najdete tu i třeba instalaci od slavné ikony moderního umění, čínského aktivisty Aj Wej–weje.
Historie stavby je stejně barvitá jako sbírka uvnitř. Bunkr, který měl chránit především zaměstnance Říšských drah před leteckými bombami, skončil jen tři roky po svém vzniku v rukou Rudé armády, která sem zavírala válečné zajatce. Od roku 1957 se tady skladovalo tropické ovoce, i proto se stavbě přezdívalo Banánový bunkr.
Banány tu byly cítit prý i po rekonstrukci. A to i přesto, že stavbu bohatě pokřtili návštěvníci technoparties, kteří sem v 90. letech mířili.
Současný majitel bunkru, šestapadesátiletý Christian Boros, tu začal shromažďovat a instalovat umění. Sběratel a mediální magnát, jehož rodiče uprchli z Polska před komunismem, založil jednu z nejvlivnějších mediálních a reklamních agentur, pojmenovanou Agentur Boros.
https://www.instagram.com/p/B7yuyuFCbIh/?utm_source=ig_web_copy_link
Vypracoval se už v 25 letech díky kampani, kterou tehdy udělal pro známý hudební kanál Viva. Komunikační strategie nabízí nyní mimo jiné i německým politikům a patří k váženým členům berlínské smetánky. V počátcích své kariéry si přivydělával i nákupem a prodejem umění, na jehož hodnotu má dobrý čich.
Doma mu například visí obraz od Brita Damiena Hirsta, který kdysi koupil za 10 tisíc liber (asi 400 tisíc korun) a nyní má asi stokrát větší hodnotu (odhaduje se na jeden a půl milionu eur).
Duchem galerie Boros je však jeho manželka Karen, vystudovaná kunsthistorička a psycholožka. Seznámili se kdysi na jednom veletrhu s uměním a vychovávají patnáctiletého syna Antona. Oba si zakládají na tom, že všechny vystavené autory osobně znají. Za svého přítele považují i hlavní hvězdu galerie, zmíněného výtvarníka Aj Wej-weje.
Christian a Karen Borosovi. Foto: Boros Collection, Berlin
Borosovi obývají nejvyšší patro bunkru. Jde o obrovský střešní byt s výměrou více než půl kilometru čtverečního. Během jeho stavby vznikl problém při prořezávání tlustého železobetonového stropu. Trvalo to půl roku a stálo víc než celý byt. Stavba samotného bunkru, ke které dal osobně rozkaz Hitler, trvala přitom skoro stejně dlouhou dobu, jak přiznává Karen Boros v rozhovoru pro Forbes, jenž je zároveň prvním interview, které rodina Borosových poskytla českým médiím.
Jaký je to pocit, žít na střeše bývalého nacistického bunkru? Necítíte negativní energii z tak temné historie, na kterou odkazuje?
Historie
je tu stále přítomná. Jen když chcete vejít do budovy, musíte
projít původními betonovými dveřmi a cítíte jejich masivní
konstrukci. Zdi jsou tlusté dva a půl metru. Ale s dnešním
využíváním budovy je tu cítit už i pozitivní nátěr, negaci
tu tedy nepociťuji.
Proč
jste se vlastně rozhodli koupit bývalý bunkr a vybudovat si v něm
domov a galerii?
Ke koupi budovy jsme se dostali náhodou. Dva roky jsme hledali vhodnou historickou budovu v Berlíně pro náš domov, až nám někdo řekl o tomhle bunkru v centru města. Když jsme stavbu viděli poprvé, okamžitě nás nadchla. Byl to takový moment plný optimismu a odhodlání změnit původní funkci bunkru v místo plné svobody myšlení. Bunkr byl v té době nepoužívaný a doslova čekal na pomoc.
Jak
technicky náročné bylo vybudovat si v bunkru střešní byt s
terasou?
Nejtlustší
zdi se nacházejí na střeše, která je tvořená tři metry silným
železobetonem. Nejsložitější proto bylo probourat se touto
střechou. Bourací práce trvaly šest měsíců, tedy skoro stejně
dlouho jako stavba samotného bunkru.
Vaše
galerie se nachází v několika patrech pod vaším bytem. Proč
jste se rozhodli sbírku umění zpřístupnit veřejnosti?
Postupně jsme k tomuto rozhodnutí s manželem došli, když už se nám sbírka tak rozrostla, že se nevešla do bytu. Mám za to, že umění je pro lidi, je tu od toho, aby ho lidé viděli a diskutovali o něm. A ne proto, aby bylo zavřené doma. Když jsme se rozhodli sbírku zpřístupnit veřejnosti, od začátku jsme pro ni hledali nějakou historickou budovu, která by jí dala další přidanou hodnotu. Takhle jsme ji dali dohromady s místem, které připomíná nejtemnější část německé historie. Byla to pro nás výzva najít rovnováhu mezi historií zdí a prací mladých umělců, kteří se ve svých dílech zabývají tématy současné doby a společnosti.
Co pro vás osobně hraje největší roli v rozhodování, zda nějaké dílo koupit do galerie, či ne?
Sbírka začíná uvnitř v nás, musíme vědět, co se nám líbí a pro co máme vášeň, jaké otázky si pokládáme a co hledáme. Někteří lidé v tom mají velmi jasno, někteří jednají intuitivně. Je to velmi subjektivní záležitost. Vlastnit nějaké dílo je v podstatě neustálá diskuse s autorem, jeho myšlenkami a tématy. Samozřejmě jsou i jiné motivace ke sbírání umění, to mě však nezajímá.
Líbí
se vám i nějaké české umění?
Právě jsem nedávno objevila úžasného surrealistického výtvarníka a filmaře Jana Švankmajera, který měl výstavu v Drážďanech. Fascinuje mě, jak spolu se svou ženou dokázal za těch nejtěžších okolností pokračovat v práci na odlehlém venkovském hradě. Zjistila jsem, že Ed Atkins, kterého velmi obdivuji, je Švankmajerův fanoušek.
Jak
hledáte umělecká díla do své galerie, je to právě na různých
výstavách?
Je za tím hodně práce. Nenakupujeme v aukcích, ale snažíme se navštěvovat pravidelně všechny důležité výstavy, galerie a muzea. Čteme speciální magazíny a časopisy o umění a účastníme se uměleckých veletrhů, třeba Art Basel. Často kupujeme díla přímo od galerií, se kterými vyjednáváme.
Katja Novitskova, Pattern of Activiation, 2014. Foto: Boros Collection, Berlin
Jaký
druh umění je vám nejbližší?
Zaměřujeme
se na mladé nové umělce a jejich nejnovější díla. Když
začínáme pracovat s nějakým umělcem, chceme se s ním osobně
setkat a poznat víc jeho děl. Je to něco jako vztah, kdy se
vzájemně poznáváte hlouběji.
Prý máte se všemi umělci osobní vztah, jsou to vaši přátelé?
Rádi
si s umělci a galeristy povídáme a diskutujeme. Ano, někdy se z
našich vztahů vyvinou dlouholetá přátelství.
Byli jste blízkými přáteli také s Aj Wej-wejem. Je vám líto, že nyní nesnáší Berlín a je na odchodu?
Myslím, že Aj Wej-wej neopustil Berlín úplně, ale cestuje mezi Anglií a Berlínem. Samozřejmě, jako u každého velkého umělce a myslitele je to velká ztráta pro Berlín. Byla by škoda, kdyby odešel nadobro.
Jak
jste se s ním vlastně potkali a které jeho dílo je k vidění v
galerii?
Potkali jsme se během naší návštěvy Pekingu. V té době byl zatčen a pod dohledem a nemohl opustit svůj dům. Pozval nás k sobě a vařili jsme spolu čínské knedlíčky, doporučil nám taky jeden oblíbený trh se starožitnostmi. Během jeho první berlínské výstavy v roce 2011 nás přesvědčil, abychom si pořídili jedno jeho dílo. Jde o monumentální dřevěnou sochu ve tvaru stromu, která odkazuje k tradiční čínské řemeslné výrobě. A bylo to jen den předtím, než byl čínskými úřady zatčen. Touhle shodou okolností začalo naše přátelství.
Aj Wej-wej je i známý aktivista. Zajímáte se obecně o politiku? A co považujete za největší výzvu současné doby?
Největší výzva dnešní doby není politická. Jde o to, neodklonit se od zdrojů našeho liberálního smýšlení a uchovat si soucit spolu s tolerancí vůči rozmanitosti lidstva.
